„Děláš si ze mě srandu? " nedokázal jsem na něj přestat zírat.

Potměšile se ušklíbl. „Jak jsem řekl, popřál jsem mu sladké sny."

Vztekle jsem praštil pěstí do stolu. „Jsi jen blbej fakan, který... "
Nadskočil jsem, když se rychlostí blesku vysápal zpět na nohy a tentokrát to byl on, kdo udeřil pěstí do stolu. Jeho hlas se třásl, nebylo to však strachy, bylo to jen a pouze vzteky.

„Berte mě vážně, detektive."

Každé slovo převaloval na jazyku, jako by se s ním mazlil.

Odkašlal si, prohrábl si vlasy a upravil si sako. Konečně nalezl svůj ztracený klid. Posadil se zpět na stůl a přehodil si nohu přes nohu. Na tváři měl ten vyrovnaný a arogantní výraz jako před tím.

Zmohl jsem se jen na dosednutí na svou židli, která pod mou váhou zaskřípala. Promnul jsem si obličej a na vteřinku jsem zavřel oči s přáním, aby, až když je zase otevřu, tam už nebyl. K mé smůle zde stále byl a nechystal se k odchodu.

„Chlapče, já zde řeším důležitý případ a prostě nevěřím, že jsi toho muže zabil ty. "

Mluvil jsem na něj jako na malé dítě a snažil jsem se mile usmívat. Taky se mile usmál a přikývl.

„A proto jsem se přišel přiznat."

Očividně byl narušený. Silně narušený.

„Kdybys ho zabil... Hypoteticky samozřejmě, "dodám rychle. „Proč by se vrah miliardáře dobrovolně doznal k jeho vraždě?"

Otevíral ústa, ale já jej umlčel mávnutím ruky. „Správně, doznal by se k tomu jen magor nebo někdo, koho by trápily výčitky. Nějaký jeho blízký. Ten chlap ale nikoho blízkého neměl. Byl to nerudnej, tlustej chlap, který jel v hodně kšeftech. Drogy, děvky, chlast a... " Zacukaly mu koutky.

„To byl přesně on."

Znovu se uchechtl a já opět začínal ztrácet trpělivost. Prostě zavolám ochranku a bude to. Vyvedou ho a konec.

„Takže mi řekni, "naklonil jsem se k němu a do nosu mě udeřila příjemná vůně. Odtáhl jsem se. Byl to jen kluk a i tak vypadal. Je to snad syn nějakého vysoce postaveného papaláše? Nudí se a tak zabíjí nudu tímhle? Lhaním a děláním problémů?

„Proč by se někdo jako ty přiznával k vraždě? " Dokončil jsem větu a on si olízl rty.

„No to je snad jasné," opět odpověděl tím arogantním a na nervy lezoucím hlasem. „Chci, "chytil mě za kravatu a přitáhl si mě k sobě, „aby každý věděl," vymanil jsem se z jeho sevření a vztekle jsem zavrčel. „Že ten, kdo tu svini zabil, jsem byl já. Chci, aby to věděli všichni. " V jeho hlase zaznívalo šílenství, radost a potěšení. „Aby si každý spojil jeho mrtvolu se mnou. Aby každý věděl, kdo ho pokořil, kdo ho znemožnil, kdo jej zabil." Zhluboka oddechoval. Hruď se mu divoce dmula a tváře měl načervenalé. Oči se divoce leskly a zářily fanatismem.

Nevím proč. V tuhle chvíli jsem ale věděl jedno. Ten kluk přede mnou je buď doopravdy blázen, nebo skutečně chladnokrevný vrah.

Moc vám všem děkuji za skvělý ohlas, vůbec jsem to nečekala. 😅 Snad vás nezklamu a snad se dnešní kapitola líbila.