Uplynuly již dvě hodiny od té chvíle, co jsme odjeli z města a pomalu začínalo svítat a na nebi se tvořily červánky, též při postupném zvětšování vzdálenosti od města se začaly ozývat zvuky přírody, ještě neponičenou lidskou rukou.

Jimmy spal. Opět měl hlavu opřenou o sklo a v tichosti oddechoval. Vypadal mírumilovně a mile. Prameny vlasů mu padaly do bledé tváře, na které hezky vynikala znaménka krásy. Též ale vynikly tmavé kruhy pod jeho očima a lehce nakrčené obočí. Ani ve spánku nedůvěřoval naprosto nikomu a ničemu, život ho tomu naučil. Stále si nedovedu představit všechno, co prožil, co musel vytrpět a stále nevím, jestli to doopravdy chci vědět.

Zastavil jsem na kraji hustého, smrkového lesa. Potřeboval jsem si ulevit a taky jsem se chtěl protáhnout.

Odepl jsem si pás a chvíli jsem přemýšlel jestli ho mám taky vzbudit.

Nechal jsem ho nakonec raději spát, pak mu zastavím, až se probudí. Potřebuje si odpočinout.

Obešel jsem auto a po vykonání své potřeby jsem se v poklidu vrátil na místo řidiče. Zapl jsem si pás, už jsem se chystal nastartovat, otočil jsem hlavu na Jimmyho a zkoprněl jsem děsem. Nebyl tam. Sedadlo spolujezdce bylo prázdné a opuštěné.

Šokem jsem se nemohl ani pohnout. Postupně však mozek konečně opět převzal vládu nad mým tělem a já se v rychlosti blesku dostal z auta ven.
„Jimmy!" rozkřikl jsem se zoufale a v rychlosti větru jsem se otáčel a pátral po okolí. Panika mi otupovala smysly a strach sehrával též obrovskou roli.

„Jimm..." spatřil jsem ho stát na kraji pole. Byl jako socha. Nehybný, řekl bych, až ztuhlý. Bylo to divné.
Rozeběhl jsem se k němu. Cítil jsem úlevu, ale také vztek. Co si sakra myslel?

„Co to sakra děláš!?" vyjel jsem po něm bez rozmyslu, když jsem k němu přiběhl.

Čekal jsem nějakou reakci, ale žádné se mi nedostalo. Jen dál zíral do dálky a nehnul ani brvou.

„Jimmy," řekl jsem už jemněji a svou dlaň jsem položil na jeho malé rameno. S překvapením jsem zjistil, že se třese. Třásl se jako osika.

„Jim... " obrátil ke mně do této chvíle nehybnou tvář.
Jeho výraz... Byl to výraz plný překvapení. Jeho oči byly vykulené a plné děsu, rty měl pootevřené. Plakal. Slzy se mu kutálely po bledých tvářích jako hrachy. Myslím, že si ani neuvědomoval, že pláče. Myslím, že si v tuto chvíli neuvědomoval ani sám sebe.
To všechno trvalo snad až do okamžiku, kdy se mu z úst vyloudilo hlasité vzlyknutí.

Plakal a bolestí křivil svou krásnou tvář. Nezmohl jsem se na slovo. Právě jsem měl možnost spatřit nefalšovaného, toho pravého Jimmyho. Pak mi to ale došlo. Tento člověk. Ta roztřesená hromádka přede mnou nebyl Jimmy. Tohle byl výtvor těch bytostí, které obchodovali s dětmi a měli tu drzost se nazývat lidmi. Tohle byl jejich výtvor. Zlomená duše dítěte, zbavena jména, možnosti volby, možnosti života. Tohle byla dvacet čtyřka. Hračka pro pobavení ostatních. Hračka, která se nezodpovědným užíváním postupně lámala a nyní již jen silou vůle držela posledními kousky u sebe.

Objal jsem jej a nepouštěl jsem jej, ani když do mě začal kopat a bouchat pěstmi. Vzlykal, křičel, byl naprosto bez sebe. Ječel jako pominutý, volal neznámá jména, mluvil chvíli rusky, chvilku německy, chvilku anglicky. Hlas mu přeskakoval, až nakonec utichl.

Opět bez hnutí, tentokrát v sedu ze země, sledoval východ slunce. Poslední zbytky slz mu tekly po tvářích.

Klekl jsem si k němu a opět jsem jej schoval ve své náruči. Tentokrát se nebránil. Jen se na mě ještě víc natiskl.

„Strašně dlouho jsem už neviděl východ slunce," zašeptal roztřeseným a trochu ochraptělým hláskem, přivřel modré oči. Tvář mu zdobil křehoučký úsměv. Tváře měl stále ještě trochu zarudlé od usedavého pláče a křiku.

„Teď už ho uvidíš každý den," řekl jsem pevně a bez rozmyslu. Upřel na mě svůj pohled.

„Slibujete, detektive? " roztřesenou ruku mi nabídl k potřesení.

„Slibuju, " naše ruce jedna druhou uvěznily v pevném stisku a v hlubokém, neporušitelném slibu.