Druhá výzva z Cupcake výzvy, povídka má obsahovat větu: Sadistický terorista olízal dekadentného L'udovita Štúra na lezeckej stene.

,,Ty tomu vůbec nerozumíš!" vztekal jsem se.
,,A vůbec mě to netrápí." odvětila Magda s ledovým klidem. ,,Vždyť je to ve slovenštině."
,,Jsi normální jelito, neuvěřitelný paskvil dvacátého prvního století." procedil jsem mezi zuby.
,,A ty jsi zase ignorant, narodila jsem se ještě ve dvacátém. Blbečku." vyplázla na mě jazyk.
,,Takže nejen hloupá, ale ještě stará." mrsknul jsem po ní polštářem.
Odrazila ho předloktím a znechuceně se na mě zašklebila.
,,Podívala ses na to vůbec?" pokračoval jsem naštvaně dál. ,,Do háje, vždyť je ten jazyk nemlich stejný!"
,,Jdi se vycpat, Ondřeji."
Nahnul jsem se přes konferenční stolek a vlepil jí facku. ,,Magdaléno, takhle naší válku nevyhrajem."
Hodila na mě smutný kukuč. Na mě dlabe, ale válka, to je jiná.
Vzala znovu lístek do ruky. Pečlivě ho prsty vyrovnala na područce křesla. ,,Je tu napsáno: l'udovit štur na lezeckej stene. Civěla jsem na to už několikrát a já opravdu netuším, co to znamená." zavrtěla zklamaně hlavou. ,,Ten konec bych ještě pochopila, ale ty první dvě slova? Já fakt nevím." Rozhodila rukama až jí papírek odlétl na zem.
,,Zkoušela jsem ty slova i číst pozpátku, nic. Prostě nic." zamračila se.
Už jsem ji potrápil dost, rozhodlo moje téměř neexistující svědomí. ,,Má drahá, ta první část je jméno." cukaly mi koutky, ale nižší hodnost bylo třeba tepat, aby nezvlčila.
,,Ne." pochybovačně zvedla své pomněnkové oči ke mně.
,,Ale ano." rozřehtal jsem se.
,,Bože můj, to snad ne." vrtěla hlavou až jí blonďatý culík přeskakoval přes rameno.
,,Je až k neuvěření, že tě naučili mučit lidi, mimochodem to zvládáš bravurně, vyhazovat vlaky do povětří nebo přežít útok menší armády, ale o vlastní zemi tě nenaučili ani prd." smál jsem se dál jejímu zkoprnělému výrazu.
,,Tak za prvé, snad bojujeme za oddělení Čech, ne? A za druhé, kdo to teda je? Mělo tam být přece napsané místo a poznávací znamení, ne jméno!" zatnula zuby.
,,Pane Bože, dej mi trpělivost." zalomil jsem rukama. ,,Použij google a to dřív než mi dojde rozšafná nálada a znova ti jednu lípnu za blbost."
Práce s mladými lidmi byla někdy opravdu náročná. Ale aspoň na Magdu byl hezký pohled. Zčervenala a nachová barva se jí přelévala i do výstřihu černého tílka. Kopečky prsou se jí rytmicky zdvihaly s každým nádechem. Sjel jsem pohledem na stehna ve vojenských kalhotách. Má pod nimi zase krajkové kalhotky? Večer, po splnění úkolu samozřejmě, budu muset provést rekognoskaci terénu. Zařadím i disciplinární řízení, to co dnes předvedla neodpovídá jejím standardům a už vůbec je nedostačující pro práci v terénu pod mým vedením. 
,,Už." špitla pokorně.
Zvedl jsem k ní pohled. ,,Bezva. Takže víš, co budeš hledat?"
Přikývla.
,,Jaký je domluvený signál?"
,,Mám to olízat." pokrčila rameny.

V našem boji jde vše stranou a mladí se v boji nesmí zaleknout ničeho. Nesmí couvnout před žádným úkolem. Musí ovládnout dokonalé sebezapření.  Na druhou stranu proti tréninku trhání nehtů zajatcům, je jedno olízání neznámého kontaktu docela zadarmo.
,,Můžeme?"
Vyrazili jsme společně na venkovní horolezeckou stěnu ve sportovním areálu Kačák. Magda si připnula sedák, zacvakla karabinu a já ji jistil. Vydala se sebevědomým tempem vzhůru. Za okamžik si přisedla na horní hranu stěny vedle mladíka ve volných kostkovaných kalhotách. Hrudník měl opálený, holý a potetovaný. Mezi rty přidržoval zapáleného jointa a na klíně měl položenou knihu. Nabídl Magdaléně jointa a vyměnili si polohlasem pár vět. Za chvíli sklonila Magda hlavu ke knížce v jeho klíně.

Mladík jí za odměnu podal bílou obálku.

A tak se jednoho slunečného odpoledne stalo, že sadistický terorista olízal dekadentního L'udovíta Štúra na lezecké stěně.

Uf, dalo mi to tedy zabrat:-)