,,Strašně mi chybíš," zašeptal Sean do telefonu.

,,To ty mně taky," zamumlala jsem a nechala složky složkami. Teď měl přednost Vyráběč dětí.

,,Poslyš, děje se něco? Zníš nějak... úplně jinak."

Zasmála jsem se, abych zamaskovala ten fakt, jak divné je s ním mluvit a neříct mu o tom. ,,Všechno je fajn, jen mám hodně práce."

,,Eh, to já taky."

.
.
.

,,Hm."

,,Minie?"

,,Jo?"

,,Fakt je všechno v pořádku?"

Povzdechla jsem si.

Mám mu to říct? Jasně! Řeknu mu to.

,,Seane, já jsem..." Chtěla jsem, fakt jsem už byla přesvědčena, že to vyslovím, jenže... ,,Jsem strašně nadržená."

Slyšela jsem šum ve sluchátku a následující hihňání.

,,Je to pravda!"

Odkašlal si a svůdným tónem zašeptal: ,,Tak copak s tím uděláme?"

Zaúpěla jsem. ,,Přestaň mě dráždit."

,,Minie, už máš být v zasedačce," upozornila mě Hannah z personálního a já na sebe úlekem vylila kávu.

,,Jau!" vyjekla jsem, protože byla moc horká a shledala, že se Hannah tváří provinile.

,,Co se stalo?" zeptal se Sean ve stejnou chvíli, kdy Hannah špitla: ,,Pardon."

,,Nic, jsem v pořádku, ale už musím jít. Pracuj rychle, ať se můžeš brzo vrátit."

**

Do zasedačky jsem se přiřítila v černých šatech, které jsem si schovávala pro nouzové případy ve spodním šuplíku pracovního stolu. Svým hlasitým vstupem jsem přilákala pozornost každého v místnosti. Everly na mě nadzvedla obočí, ale dál se věnovala svému výkladu. Nedokázala jsem se vůbec soustředit, což u mě sice nebyla žádná novinka, ale tentokrát šlo o extrém. Zkrátka jsem si až příliš dobře uvědomovala, že tady končí legrace a to mi bránilo zhluboka dýchat. 

,,Minie?"

Zvedla jsem hlavu, abych se znovu setkala s Everlyným pohledem. ,,Prosím tě, mohla bys zavolat panu Dewerbovi a posunout tu projekci na středu?"

Chvíli jsem se mračila, než mi docvaklo, že mluví o našem klientovi a překotně jsem vstala. Nevěděla jsem, proč mě Everly doprovází až ke dveřím, jenže když je za sebou pak zavřela a na chodbě mě povzbudivě chytila za ramena, věděla jsem, že přišlo na řadu důkladné promlouvání do duše. Díkybohu, že měla plnou místnost lidí, protože jinak bych na tohle potřebovala panáka, kterého jsem si vlastně nemohla dát. ,,Vážně potřebuju, abys mu zavolala."

Přikývla jsem, myšlenkami stále u své dělohy.

,,Až to s ním domluvíš, udělej si v mé kanceláři kafe a prostě jen odpočívej."

,,Já nemůžu kafe," namítla jsem, třebaže jsem na sebe dneska už jedno vylila. Everly se usmála. ,,Dobře... I když věřím, že by se pro jednou nic nestalo, ale ok, tak si udělej čaj. Já jsem do půl hodiny u tebe a začneme pracovat na tom novém návrhu, jak jsem ti o něm ráno říkala. Fajn?"

,,Fajn."

,,Tak běž."

Pomalým krokem jsem docupitala do Everlyny kanceláře, zavřela za sebou dveře a zavolala panu Dewerbovi, který měl očividně ještě horší náladu než já, ale přistoupil na to. A najednou mi došlo, jak jsem tam jenom seděla, zírala do zdi a držela se za břicho, že by veškerá tíha odpadla ve chvíli, kdy bych popadla mobil a přiznala Seanovi pravdu. A taky že jsem se k tomu nakonec vážně rozhodla. Se ztuhlými nohami jsem dělala klap klap klap až do své kanceláře a vytočila jeho číslo. I když hovor spadl do hlasové schránky, neodradilo mě to. Najela jsem na sms zprávy a naťukala roztřesenými prsty textovku: Brzy už nebudeme sami.