,,Já nechci domů." 

,,Ty nechceš vědět, co vlastně čekáme?" zeptal se Sean, když ke mně přisedl a nadiktoval řidiči adresu místního letiště.

,,Já vím, co čekáme. Hotové monstrum, které mi za chvíli provrtá břicho. Viděl jsi Vetřelce?"

Sean se zasmál a já do něj nasupeně strčila. Ani to s ním nehnulo, tak jsem si rezignovaně položila hlavu na jeho rameno. Pak jsem se ale napřímila, protože mě napadlo něco děsivého. ,,Co když bude napůl? Třeba holka s penisem nebo kluk se Spodní Malou?"

Nadzvedl obočí a já si v duchu slíbila, že jestli se začne smát, vykopnu ho z auta. ,,Nemáš tam něco reálnějšího?"

Zapřemýšlela jsem a znovu mnou projel nepříjemný pocit. ,,Co když to budou dvojčata?!"

Sean na chvíli ztuhl. ,,Tak to doufám ve dva kluky. Abych mohl založit nový fotbalový tým. Nebo kapelu!"

,,A-pa-pa-pa-pa! Brzdi s těmi plány! Navíc něco takového nepřipadá v úvahu. Nejsi jediný chlap v domě. Máme tam ještě ty dva hula hula ocasy."

,,To mluvíš a našich drahých kocourech?"

Stroze jsem přikývla a přemýšlela, jaký by byl průšvih, kdybych porodila další dva chlapy. 

Hotová přesila!

,,Jestli tě to uklidní, nemám ve spermiích žádný program Vyrábím jen dvojčata kluky, takže to zas tak pravděpodobné není."

Vyhoď ho z toho auta.

Vyhoď ho z toho auta!

.
.
.

Nebo ne.

Počkej, až bude letadlo ve vzduchu.

Samolibě jsem se usmála, vědoma si toho, že to Sean nevidí a byla nadšená ze svého plánu. ,,Mu-ha-ha-ha!"

Je! 

Rychle jsem si zacpala pusu a několikrát sebou hodila jako žralok na souši, protože se mě taxikář zřejmě lekl a dostal z toho menší smyk.

,,Jsem těhotná!" zakřičela jsem na něj a tvářila se, jako bych byla před chvílí na prahu života a smrti. Vyplašený taxikář se nezmohl na nic jiného než: ,,Jsme tady."

**

,,Seane, mě už to nebaví! Můžeš mi sundat z očí tu kravatu? Představ si, že pojedou po tvém boku policajti a uvidí mě takhle," zasmála jsem se svému vlastnímu vtipu a pak začala znovu nadávat. ,,Tohle není správné! Jsem těhotná, víš? Nemám být ve stresu."

.
.
.

,,Seane?"

,,Jo?"

,,Seane!"

Zasmál se. ,,Co je?"

,,Zastav a sundej to!"

Znovu jsem slyšela, jak se zakřenil a pak řekl: ,,Tak si to sundej sama. Nemáš přece svázané ruce."

Napjala jsem čelist. ,,Ne, to neudělám. Je to určitě nějaká past."

,,No jo, pamatuješ na naše válčení? Možná ti pořád dlužím pomstu."

,,Jdi někam!"

A zase ten smích...

,,Já se z tebe zcvoknu... Proč vlastně jedeme tak dlouhou dobu? Už máme být doma, ne?"

,,Jen se ti to zdá, protože máš zavázané oči. Navíc už jsme tu. Vydrž."

Slyšela jsem, jak se otevřely dveře a pak zase zavřely.

,,Seane?"

,,Už jdu, už jdu," zašeptal mi do ucha a vzal mě do náruče. Slyšela jsem, jak nohou zabouchl dveře a pak zamkl auto na dálku.

,,Umím chodit sama."

,,Tak to pardon," řekl pobaveným hlasem a postavil mě na nohy.

,,Počkej... Já mám takový pocit, že nejsme doma."

,,Ne, nejsme," přitakal a propletl si se mnou prsty. ,,Jen pojď."

Šli jsme, hádám, několik metrů a mně už to začínalo být vážně nepříjemné.

,,Seane," zasténala jsem a hned nato byla zastavena jeho dlaněmi, které mi položil na ramena. Pak se ale ode mě vzdálil a já už mu na ty rozkazy kašlala.

Moje naštvané ruce vystřelily ke kravatě, jenže Seanovy mě zase zarazily. ,,Seane, kruci!"

,,Zlatíčko, nekaž mu to," ozval se táta a já ztuhla.

,,Tati?! Co nemám kazit? O co tu jde?"

,,Můžete, pane Feberre," zaslechla jsem Seana. A najednou byl šátek pryč.

.
.
.

,,Cože?" zašeptala jsem a ruce mi vylétly k ústům.