Před třídou na mě čeká Colby opřený o zeď a taškou položenou u nohou, zahleděný do nějaké knihy.
„Tak jak se ti líbil pan Anderson?" zeptá se.
„Je k nakousnutí," odpovím mu, ale dál k tomu nemám co říct.
„Proč na sebe hledíte jako dva vzteklí psi?" zeptám se protektorát já Casey i Colbyho. 
„Nemám ho ráda," řekne jednoduše modrovláska.
„V matematické soutěži jsem ji porazil o dva body," zazubí se pyšně můj nový zrzavý kamarád.
„Nemůžete uzavřít mír, nejlépe nad pizzou? Klidně ji zaplatím," navrhnu.
„Proč se tak snažíš?" Colby pokrčí skepticky obočí.
„Potřebuje teď každého spojence. Naštvala Piraňu," seznámí ho se situací Casey.
Colby pískne a s porozuměním zakýve hlavou.
„To chápu. Nevím, jestli jsme ti nejlepší spojenci, ale s jistotou můžu říct, že já už se ve společenském žebříčku posunout níž nemůžu, takže jsem pro." Hned na to mě ochranitelsky poplácá po rameni.
„Myslíte Victorii? Prosím vás, vypadá neškodně. Typická maloměstská snobka," zasměju se.
„To uvidíme," broukne za sebe Cas, protože už zamířila do jídelny.

„Voní to dobře," podotknu když do nosu nasaji vůni nějakého kořeněného jídla.
Usměju se na milou postarší kuchařku a na tác položím kromě oběda, pudinku i jablko, abych ze sebe měla lepší pocit. Rozhlédnu se po jídelně. Vypadá dost neutrálně. Velkými okny sem dopadá hodně světla a člověk má zároveň výhled do školní zahrady.
Své spojence najdu u toho nejzadnějšího stolu. Zrovna po sobě hází hranolky. Musím se usmát, mám z nich totiž dobrý pocit. Nejsou tak upjatí, jak jsem od lidí tady čekala.
Uchopím tác a vydám se za nimi, když procházím kolem stolu, kde hovor nevázne a sedí tam snad i místní školní smetánka, na chvíli ztratím pozornost.  Najednou se ocitám v tou klasickém béčkovém filmu, kdy nové holce někdo podkopne nohy a ona letí i se svým obědem přes půl jídelny.
„Au!" vykřikne Victorie, tře si nohu s lodičkou na jehlovém podpatku.
„To je starý trik," protočím oči, když se mi i přes naražené lokty, kolena a snad celé tělo podaří posadit.
„Ale účinný," zašeptá, ale pořád se tváří, že tou zraněnou je tu ona. Celá jídelna sleduje, co se tu děje, pak už jen slyším smích všech okolo. Rychle vstanu, posbírám vše, co se dá, ale potom raději zmizím. Naštvaná a zároveň smutná, že jsem si hned první den natropila nepřátele, vyjdu před školu, kde mě ovane chladný vzduch. Za chvíli uslyším bouchnutí dveří, na rameni ucítím teplou dlaň.
„Tohle se tu nováčkům dělá bežně," řekne Casey opatrně, když vidí můj zvláštní strnulý výraz.
Stojíme tam a já vážně nevím, jestli se mi chce víc brečet nebo to tomu blonďatému koštěti nandat.
Pak ale dostanu nápad. Nad hlavou mi zabliká pomyslná žárovička a  tak mám hned lepší náladu. Vezmu si od Colbyho jablko, které vzal z oběda, stavím se pro své věci do skříňky a s dobrým pocitem zamířím na další hodiny.

„Co máš dnes v plánu?" zeptá se Colby, když si sundávám helmu. Právě zaparkoval před naším domem.
„Vybalovat krabice," pokrčím rameny.
„Nebuď z toho dneška smutná, já dopadl mnohem hůř, věř mi," mrkne na mě s úsměvem, přestože na svůj první den určitě nevzpomíná rád.
„Zavolám Cas a ukážeme ti místní podniky, co ty na to?" Nabídne mi docela lákavý návrh.
„Možná, ještě ti dám vědět," přikývnu a už spěchám domů, ale nedá mi to, musím se znovu otočit na Colbyho, který si právě odemyká branku.
„Díky za pomoc," řeknu a snažím se, aby mi vděčnost byla vidět ve tváři. Můj soused mi na oplátku věnuje široký úsměv.

Skopnu tenisky, tašku odhodím cestou do pokoje a sáhnu do krabice pro svůj laptop. V domě je strašidelné ticho, rodiče i Jamie se vrátí až za dvě hodiny a tak mám  klid na videohovor se setřenicí.
Kliknu na fotku usmívající se krátkovlasé blondýnky, počítač začne navazovat spojení.
„Máte tam internet!" uslyším po chvíli ironicky udivené zvolání.
„Není to zas takový zapadákov Skyler," podotknu a zamávám jí zatímco se na sebe křeníme. Pak si asi hodinu vykládáme, co je nového, než se dostanu k jádru věci.
„Potřebuju od tebe laskavost," pronesu vážně.
„Ne, neschovám ti u sebe trávu."
Protočím nad tím nápadem oči, sama moc dobře ví, že bych se něčeho takového nikdy nedotkla.
„Jde o něco jiného. Musíš mi pomoc s válečným plánem," seznámím ji krátce se situací.
Skyler zajiskří oči, nikdo v tom není lepší než ona.
„Co jsem s Jayem vyšla jsem ze cviku, ale myslím, že něco vymyslíme," ujistí mě.
„Nemůžu uvěřit, že jste spolu," řeknu a zavrtím nad tím hlavou.
„Já taky ne," odpoví mi, ale přitom se zamilovaně usmívá.
„Teď si vem papír a tužku. Zahajuji operaci Včelí královna," pobídne mě.

Ahoj! Řekla jsem si, že by Vás 2 kapitoly za sebou mohly potěšit. Jak se Vám líbila tato? :)