Ze snu, ve kterém jsem zpět v našem starém domě a cpu se palačinkami, mě vytrhne odporný, uši trhající zvuk sekačky. V noční košili se vysápu ven z postele a vyhlédnu z okna ven, abych odhalila toho blázna, co takto brzy ráno, o víkendu, pracuje. Náš soused si to ve slaměném kloubouku štráduje po zahradě a s úsměvem mi kazí začátek nového dne. Vzdychnu.
Místo hřebenu na své nezkrotné hnědé vlasy použiju prsty, hodím na sebe tepláky a po studených schodech seběhnu dolů do kuchyně, kde to už voní kávou.
Všichni se na sebe soucitně podíváme, unaveně uskrkáváme z šalků a doufáme, že ten pekelný zvuk brzy skončí.
„Jsou tu zvyklý na jiný harmonogram," pronese s úsměvem tak trochu v křeči máma.
„Ten jejich harmonogram je pěkně pitomej," nepáře se s tím Jamie.
Jen táta vypadá celkem dobře a s vševědoucím výrazem pročítá místní noviny.
„Na maloměsto si brzy zvykneme," pronese moudře.
Sice jsem tátovi skoro z oka vypadla, ale stejný smysl pro pozitivní myšlení jsem asi zapomněla v mamčině břiše.
„Zítra jdete do školy, nechcete se jít dneska podívat po okolí?" zeptá se mě máma starostlivě.
„Do školy?" vyprsknu na bratra, sedícího přede mnou, pomerančový džus. Naštěstí zírá stejně udiveně jako já a tak si toho nevšimne.
„Už zítra?" řekneme oba zároveň.
„Ale jistě, co nejdříve musíme začít žít naše normalní životy."
„Normální život jsem nechala doma. Doma," zdůrazním naštvaně a za šokovaných pohledů členů rodiny vydupu schody nahoru, kde dramaticky zabouchnu dveře.
Plácnu sebou zpátky do postele a několikrát zabuším pěstmi do matrace.
Nesnáším to tu. Chybí mi můj pokoj, kamarádky i ta otravná učitelka dějepisu. Prostě vše, co teď nemám.
Ale no tak Leilo, nejsi srab. Postav se tomu čelem. šeptá cosi v mé hlavě. Taková ta má bojovná část.
Jak rychle jsem se naštvala, tak i vychladnu. Vyhrabu z krabice své kecky a popadnu sluchátka. Neobtěžujíc se s úpravou zevnějšku vyjdu ven na celkem prázdnou ulici.
Mou pozornost upoutá pobledlý kluk s rozcuchanou rezavou kšticí nesoucí pytle s odpadky. Pobaveně sleduji, jak mu tenký pytel praská a všechen jeho obsah rázem skončí na chodníku, kde si s ním začne hrát vítr. Zrzkovy tváře začnou nabírat barvu podobnou jeho vlasům, nervózně si poposune brýle na nose, začne odpadky rychle sbírat a přitom se rozhlížet, jestli ho někdo sleduje.
K mým nohám zabloudí obal od brambůrek. Zvednu ho a hodím do popelnice.
„Ehm díky." Uslyším kluka říkat.
„Není zač," odpovím a pokrčím rameny. Chci jít dál, ale všimnu si, že kluk zachází do domu, odkud se ozývá rachot sekačky.
„Tohle děláte normálně každou neděli brzo ráno?" zeptám se opatrně.
„Ani nemluv, od doby, co jsme se sem přistěhovali, se táta zbláznil. Myslím, že je to tím maloměstským vzduchem," odfrkne si dlouhán.
„A sakra," procedím mezi zuby při pomyšlení, že taková proměna pravděpodobně čeká i mého tátu.
„Ty jsi ta nová?"
Pomalu zvednu své ještě nenamalované obočí. Nálepka ta nová mi byla přišita dřív, než jsem čekala.
„Asi to tak bude," odpovím otráveně.
„Tak to pro začátek nejezdi do školy autobusem. Nikdy se tam nedostaneš včas," poradí mi a už chce za sebou zavřít branku.
„Hej!" zavolám na něho.
„A jak se tam mám sakra dostat, podle Googlu to je hrozně daleko," zakňourám.
Zrzoun chvíli jen tak stojí, pozoruje mě a poškrábe se na bradě s několika vousy, které vypadají komicky. Pak vzdychne.
„Ráno v sedm tu buď nachystaná," řekne tajemně, znovu se dá na odchod.
„Hej!" zavolám znovu a už si připadám trochu poťouchle.
„Hm?"
„Jak se jmenuješ?"
„Colby, ale můžeš říkat Frajer," odpoví s vážnou tváří.
Frajer? Sakra s kým jsem se to dala do řeči.
„Dělám si srandu Leilo," ozve se po chvíli s menším úsměvem na rtech. Úsměv mu opětuji a vydám se zpátky do domu. Myslím, že jako procházka po okolí mi to stačilo.
V půli cesty se ale zastavím.
„Jak víš moje jméno?"
I Colby už mizí uvnitř, stihne mi ale ještě odpovědět.
„Tady ví každej všechno. I to, co nechceš."