„Mohl si říct, že se stěhujeme mimo civilizaci," skučí Jamie ze zadního sedadla. Já jen šokovaně hledím na miniaturní ulice.
„Není to tu tak strašné, jak se zdá, je tu i ten obchod, co máš ráda," mrkne na mě táta do zpětného zrcátka.
„Ne to si pleteš tati, tohle je jen minimarket s podobným názvem," oponuji. I máma trošku pobledla a to ještě před odjezdem hlásala, že nám venkovský vzduch prospěje.
„Určitě se rychle zabydlíme," řekne přiškrceným hlasem zatímco v prstech žmoulá pramen tmavě hnědých vlasů.

Konečně jsme na místě. Mám chuť políbit pevnou zem pod svýma nohama, ale jakmile uvidím štěrk, tak si to rychle rozmyslím. Pohlédnu na náš nový domov. Údivem mi spadne brada. Dům je totiž překrásný. Hned se zamiluji do popínavé růže, co se proplétá po plotě okolo. Dále bych se rozplívala nad detaily, ale vyruší mě barevná šmouha, která se kolem protáhne. Ta šmouha je můj bratr. Rychle nasadím sprint, abych ho dohnala, stihl už otevřít dveře. Právě vybíhá schody do prvního patra. Ale já, Leila Michels, se jen tak nevzdám. Popadnu do rukou koberec, který na schodech leží po celé jejich délce, a škubnu. Jamie s nadávkami sjede až dolů k mým nohám. Hned ho překročím, upaluji nahoru. Otevřu první dveře, ale s pokojem za nimi nejsem spokojená. Vrhnu se na ty hned vedle, za kterými je pokoj dvakrát větší. S výskaním do něj vběhnu a vyvalím se na postel.
„To nebylo fér," zabručí Jamie, když nahlédne do mé nové ložnice.
„Vždyť víš, že nehraju fér." Vypláznu na něj jazyk a spokojeně se rozhlédnu kolem.
V mysli už vidím, jak si prázdné zdi zaplním fotkami s mými kamarádkami, které mi už teď šílené chybí.
„Mám kvůli tobě pěknou modřinu," skuhrá bratr.
„Upeču ti čokoládový muffiny bereš?"
V jeho zelených očích zajiskří a já vím, ze vše je prominuto.
„A kdo vynese vaše kufry," zavolá z haly táta. Vyskočím na nohy a vydám se mu pomoct s vybalováním.

Se zvláštním pocitem ulehnu do postele. Ikdyž vím, že to nebude snadné, vidina nového začátku mě láká, ale zároveň děsí. Zaženu myšlenky na pondělní ráno a zachumlám se pod peřinu, jen jednu nohu nechám vystrčenou, aby mi nebylo vedro. Skoro už běhám po pizzové duze s mým oblíbeným zpěvákem, když v tom mě něco začne šimrat na palci.
Natáhnu se k nočnímu stolku a zatáhnu za šnůrku od lampičky. Jakmile spatřím obří tarantuli, jak si to štráduje po mý holeni až skoro ke stehnu, zavřískám tak, že by se ve filmu rozhoupaly lustry. Najednou ve dveřích mýho pokoje stojí celá rodina s rozespalými výrazy na tvářích otlačených od polštářů. Jamie ale okamžitě přiskočí a zbaví mě té příšery.
„Same, chudáku, si v pohodě?" promlouvá něžně k tarantuli.
„Jak ti mohl zase utéct!" zařvu celá rozklepaná na svého bratra. Rodiče pomalu začínají chápat situaci a tak se jim zvedají koutky úst.
„Taky je vyděšenej z toho přesunu," brání Sama Jamie.
„Chceš mi říct, že pavouk má stres ze stěhování?" hledím na něj jakoby mi právě řekl, že mraky jsou opravdu z cukrové vaty.
„Nejsi jediná, kdo tu má city," pokrčí rameny.
„Dobře, oficiálně tě pasuji na magora. A teď padej z mojí ložnice nebo Sama zanesu do jedný z těch nóbl restaurací, kde dělej tarantule v burákovým těstíčku," zavrčím podrážděně. Jelikož mě Jamie zná a ví, že to, co říkám, když mi někdo překazí spánek, myslím smrtelně vážně, začne couvat ven.
S povzdechem jim zabouchnu dveře před nosem a dvakrát zamknu. Znovu se zachumlám, ale tentokrát dám všechny končetiny pod peřinu.
Jen pro jistotu.

Ahoj, dneska publikuji dvě kapči ať máte  co číst :)) Jak se Vám líbily?