Víte, život není jako objednávka.
Když si totiž chcete objednat pizzu můžete říct, že nechcete ty prťavý rybičky nebo ananas a oni vám ho tam nedají. Kdyby se tak náhodou stalo, vrátíte jim svou pizzu s povýšeným úsměvem a dostanete novou.
Ale v životě tohle udělat nejde, ačkoli jsem si to dlouho myslela. Prostě háže do cesty co se mu zamane a vy to musíte přijmout.
Občas sice můžete překážku obejít, ale dříve nebo později přijde nějaká, které se nevyhnete ani kdybyste dělali stojku na hlavě a u toho pletli ponožky.
Proč to můžu říct s takovou jistotou?
Právě scházím ze schodů domu, ve kterém jsem strávila celý svůj dosavadní život. V rukou svírám krabici na jejímž víku je černým fixem napsáno mé jméno. Přidám ji na hromadu k ostatním a protáhnu si ztuhlá záda.
„Můžeš mi říct, proč máš tolik krámů?" houkne Jamie, můj o dva roky starší bratr, prohýbající se pod tíhou tašky. Po čele mu stékají kapičky potu, světle hnědé vlasy má razcuchané do všech stran a zelenýma očima přeskakuje z krabice na krabici jakoby je počítal.
„Hele nejedeme na dovolenou," odseknu otráveně, ale ihned toho zalituji, protože vím, že ho náš odjezd trápí stejně jako mě. Přiskočím k němu a obejmu, s uchem na jeho hrudi ho pořádně zmáčknu.
„Omlouvám se," brouknu tiše. Zasměje se hlubokým smíchem, který mám opravdu ráda. Opětuje mi stisk, ale vzhledem k tomu, že je pravidelným návštěvníkem posilovny, mám pocit, že pokud ho bude opětovat ještě o sekundu déle, bude ze mě pyré.
Jamie se nadechne, aby něco řekl, ale včas ho zarazím.
„Neutěšuj mě řečma, jak to tam bude super a najdu si kamarády, protože to funguje na holky z filmu a ty jsou za to ještě placený," řeknu.
„Fajn. Budeš ta nejhnusnější holka na škole, hned první den se ti na čele udělá obrovskej beďar, omylem vlezeš na klučičí záchodky a jako bonus zjistíš, že sis oblíkla legíny s dírou na zadku," uzavře svou řeč.
„Jestli mě budeš štvát, zavolám babičce, co si udělal s jejím posledním svetrem. Určitě ti ráda uháčkuje nový," pronesu výhružně. Jamie napatrně zbledne, protože oba víme, že svetry od babičky znamenají staromódní vzor a neskutečně kousavou vlnu.
„Tak co mládeži připraveni?" zeptá se táta vesele, když nakoukne dovnitř. Přikývnu, naposledy se rozhlédnu po hale snažíc se zadržet slzy. Vyjdu ven před dům, ovane mě teplý vzduch a vůně kvetoucí magnolie rostoucí v předzahrádce.
Nasednu do auta, hned za sedadlo spolujezdce, ve kterém se už uvelebila máma. Právě prohlíží mapu s brýlemi posunutými na špičce drobného nosíku posetého pihami.
„Proč prostě nezapneš navigaci?" prohodím zatímco si zapínám pás.
„Není třeba, nepojedeme daleko," odpoví s úsměvem. Trochu zamrkám nad tím, že pětihodinovou jízdu do jiného města považuje za nedalekou. Jamie s tátou naloží do kufru poslední věci a naskáčou dovnitř. Motor auta dnes kupodivu naskočí hned napoprvé, což vypadá, jakoby se stěhováním souhlasil.
Najednou malý prostor zaplní neuvěřitelný smrad.
„Jamie!" vykřiknu šokovaně. Bratr ale pokrčí rameny a sám si zacpe nos.
„Obávám se, že tohle nebyl nikdo z nás. Angee zase chytly zažívací problémy," ozve se máma. V mysli lituje momentu, kdy jí přijala jako dar od pratetičky Pamely, která se o ní už nemůže starat.
Mrknu do přepravky ležící uprostřed. Zdá se, že šedobílá kočka uvnitř má provinilý výraz. Stisknu tlačítko pro srolování okýnka.
Tahle cesta bude zábava.

Ahojte!
Tramtadadá! Ano, nový příběh je tu. Dnes ho odstartuji krátkou kapčou.
A ti, kdo četli Neříkej mi princezno, budou pár prvků z příběhu znát!
Tak schválně který to byl?
Snažila jsem se vymyslet něco jiného, ale zároveň podobného. No uvidíte sami.
Pokud se vám tato část líbila, prosím zanechte tu za sebou vote a budu moc ráda i za komenty.
Mějte se:)