Začal jsem přecházet z místa na místo. Byl jsem opravdu nervózní. Začalo mě napadat tisíce různých, někdy i iracionálních vysvětlení. Abych si ukrátil čas tak jsem se převlékl a upravil v koupelně. Pak jsem si chvíli četl, což mě dost opravdu uklidnilo. Zrovna jsem byl asi uprostřed kapitoly, když se najednou rozezvučel můj telefon. Přijmul jsem hovor. Volal on. Och málem jsem zapoměl. Jeho jméno je Sebastian. Znovu se ozval ten jeho melodický příjemný hlas ,,Už jsem na rohu ulice. Půjdeš mi naproti?" už nezněl tak zvláštně. ,,Ano. Hned jsem tam." popadl jsem knížku a ostatní potřebné věci a vyběhl ven z domu a za ním. Stál u rohu ulice a usmíval se na mě. Došel jsem již trošku pomalejším krokem k němu. Byl už podzim a venku už začínalo být šero. Za chvíli budou rosvěcet lampy. ,,Znám tu jednu pěknou kavárnu, Nepůjdeme tam?" Jemně se zeptal. Pak se na mě podíval takovým zvláštním pohledem. Hodně zvláštním. Já však nedokázal určit jakým způsobem zvláštním. Bylo to hrozně podivné. ,,Jasně, pojďme." Opatrně jsem se na něj usmál. Následoval jsem ho do kavárny o které jsem neměl do této chvíle ani tušení že tam někde je. Vešli jsme do dveří kavárny. Posadil se ke stolu a vyzval mě ať usednu též. Posadil jsem se a začal si prohlížet jídelní lístek i celou kavárnu. Personál vypadal že ho už zná. Možná  sem chodí často. Vybral jsem si Indický chai latte a on nějakou kávu. Pak se ke mě naklonil a začal se mě různak ptát. Po chvíli jsme našli společné téma a začali si povídat. Někdy když se vedl rozhovor o mé oblíbené knížce nám přinesli naše obědnávky. Pak jsme si povídali dál ale zdálo se mi že já jsem čím dál víc malátnější a on má naopak čím dál víc energie a je jakoby silnější. Jeho pohled se zdál být jakoby...uhrančiví. Nakonec jsem si položil ruku na stůl a na ní si položil hlavu. On natáhl ruku a začal mě jemně výskat ve vlasech. Naklonil se ke mě ještě blíž a upřeně se mi díval do očí. ,,Předtím na chodbě jsi říkal že jsi z nějakého slavného rodu... Je to tak?" zeptal se a já jen jemně přikývl.  ,,A mohu se zeptat jakého?" naklonil se ještě trochu blíž. Řekl jsem mu to. Zdálo se mi že se mu na chvilku rozzářili oči. Pak se zas odtáhl. Podíval jsem se na hodiny. ,,Sakra už je pozdě, budu muset jít!" rychle jsem vstal a začal jsem si oblékat kabát. ,,Moc rád jsem s tebou sem zašel takže by jsme to mohli někdy zopakovat." usmál jsem se na něj, rozloučil se a už upaloval ze dveří. Doběhl jsem domů kde mě zastihli rodiče a vyčetli mi jak zase chodím pozdě. Jen jsem kýval a pak se rychle omluvil a vydal se do svého pokoje. Ještě jsem zaslechl že někam půjdou a vrátí se asi až hodně brzo ráno. Jen jsem něco zamručel a padl do postele. Po zbytek večera (nebo spíš do půlnoci) jsem si dělal věci do školy a četl si. Nakonec jsem si lehl do postele a usnul jsem.

V noci mě cosi probudilo.
Jakésy rány.
Šel jsem se podívat o co jde. Okno na chodbě bylo dokořán otevřené.
Přišel jsem k němu abych ho zavřel.
Najednou jsem uslyšel vrzání a jiné podivné zvuky z ostatních pokojů.
Začal jsem sám sebe ulidňovat.
I tím že náš dům je chráněný přede všemi temnými bytostmi a ty nemohou překročit jeho práh.
Najednou se ozvalo vrzání podlahy a jakoby těžké kroky zpoza jednich dveří:
Okno pořád bouchalo do stěny.
Už jsem to nevydržel a rozběhl se chodbou.
Kroky se vzdalovaly ale stejně jsem měl pořád hrozný pocit že mě něco pronásleduje.
Jako by mi něco zarývalo drápy do boků a do zad a nechtělo mě to pustit.
Vběhl jsem do kuchyně.
Zdálo se mi že tam panuje hrozný chlad.
Najednou se něco dotklo mého ramene.
Krátce jsem vykřikl a vyběhl ven.
Z domu.

Zůstal jsem stát a ztěžka oddechoval.
Venku byl klid a lampy ulici ozařovaly příjemným žluto-oranžovým světlem.
Narovnal jsem se a otočil se směrem k domu.
Někdo mi zakryl oči a zasadil mi tvrdou ránu do hlavy.

Pak už byla jen tma.

V případě že by jste k tomuto příběhu měli nějaké obrázky či hudbu co by se k tomu hodila tak bych byl rád. Kdyžtak to posílejte na [email protected]