,,Nezapomeň! Z naší strany rodiny jsi potomkem slavného rodu......" začal znovu mluvit můj strýc a já ho pro jistotu ihned zarazil ,,Strejdo nech toho! Už jsi mi asi tisíckrát říkal že mám v sobě vznešenou krev a já to chápu! Navíc k čemu mi to je? Už jsou to tisíce let od doby vlády našeho rodu. Nemohl bys mě už nechat si dál číst?" Vyštěkl jsem na něj jelikož už mě to celkem opravdu štvalo. Strýc se však jen tak nevzdal ,,Mluvím o tvé krvi chlapče...jsou tu i taková stvoření jako upíři a démoni jež by toho mohly zhoubně využít a...." ,,Chápu chápu!" přerušil jsem ho a znovu si začal číst, což byla činnost ze které mě předtím tak nepříjemně vyrušil. Strýc si povzdechl a vydal se ke dveřím vedoucím z mého pokoje. Spokojeně jsem pokračoval ve čtení.

-¿?-

,,Booože nechápu proč je na tom tak upnutý!" vyléval jsem své pocity do svého spolužáka jež sedí vedle mě v lavici. Aktuálně jsem šel po chodbě a vykládal mu o tom jak ne jen že můj strýc měl ten menší rozhovor se mnou, ale pak i s mími rodiči, a ti pak měli se mnou poněkuď delší rozhovor. A já nemohl dočíst kapitolu. ,,Vždyť tolik nezáleží na tom že nějaký moji předci byly ze slavnýho rodu nebo co." dokončil jsem a podíval se na spolužáka jež pouze přikyvoval. ,,Em co?" ozval se za mnou znenadání příjemný melodický hlas. Otočil jsem se. Stála tam největší celebrita naší školy, aneb nejhezčí kluk na naší škole, kterého holky obletují jako otravný hmyz a je do něj zamilovaná asi většina lidí z naší školy (a to počítám i kluky). Pro podnícení vaší představivosti ho raději popíšu: je celkem vysoký (vyšší než já) a má tak o 99% větší svaly než já. Jinak má překrásnou tvář a světlé vlasy i oči. No to je tak celé. Ještě nosí v celku pěkné oblečení. Díval se na mě řekněme velice zkoumavím pohledem. Já tím svím pouze uhybal ,,Nic." řekl jsem trošku chladně a raději se vydal pryč. Ne kvůli tomu že bych ho nějak neměl rád nebo tak, ale kvůli tomu že mi rodiče zakázali o tom mluvit a kdyby to zjistili měl bych pěknej průser. Cítil jsem že mě pořád sleduje. Vrhl jsem po něm pohled a on se na mě zářivě usmál a dohnal mě. Pak se mě tím svím melodickým hlasem zeptal ,,Nechtěl bys zajít dneska někam ven?" trošku jsem zčervenal ,,Jasně." znovu se na mě usmál. ,,Počkej dám ti svoje číslo ať mi potom můžeš napsat kdy se budeš chtít sejít~." zastvil se a rychle ho napsal na kousek papíru z jeho sešitu. Pak mi papírek podal. Zrovna v tu chvíli zazvonilo na hodinu. S úsměvem se se mnou rozloučil a odešel. Pořád trošku překvapeně jsem stál na chdbě a pak se rozběhl do třídy abych stihl hodinu.

-¿?-

Po škole když jsem si odnesl věci domů a tak jsem mu zavolal na číslo které mi dal. Skoro okamžitě to zvedl ,,Ano?" ozval se jeho hlas. Zněl dost zvláštně, jakoby trošku......omámeně a chtivě? Za ním byly slyšet nerozpoznatelné, avšak hlasité zvuky. ,,No...chtěl by ses tedy sejít?" zeptal jsem se trochu nervózně. Sakra to znělo jako rande. Okamžitě jsem tu myšlenku vyhnal z hlavy. ,,Jasně~ Víš co? Tak za půl hodiny se u tebe stavím~." zdálo se mi že na konci věty jemně zavrněl. ,,Do-dobře...tak ahoj." rychle jsem řekl a hned zavěsil. Bože to bylo zvláštní. Pak jsem si něco uvědomil.
Jak ví kde bydlím?!