Bylo nebylo, před mnoha a mnoha lety žil v říši za sedmero horami jeden strašlivý zlý drak. Byl natolik obrovský, že i hory se třásly v jeho stínu a zvěř prchala jen slyšela zvuk jeho křídel.

Mnoho udatných rytířů se vydalo na výpravu s úmyslem draka skolit ale žádný z nich neuspěl.

A tak drak zůstal nerušeně dlít ve své slují odkud se zhora díval na celé své území.

Takhle si asi všichni představujete začátky pohádky, takové o udatném rytíři, krásné paně a drakovy co terorizuje nevinné celá století. Tentokrát je to ale všechno úplně jinak.

Celý tenhle příběh začal ještě dávno předtím v zemi plné sněhu a ledu, kde nic nebylo snadno přístupné.

Vím to, protože jsem tam v té době žil.

Spokojeně jsem si lovil draky společně se svými kumpány a svět ještě vypadal v pořádku. Vikingové byly velký a svalnatí, lodě masivní a moře nebezpečný.

Byla radost si v té době říkat lovec draků.

Všechno se ale pokazilo jednoho dne, když jsem stopoval posledního jedince dračího druhu tak starého, že je už pouze v legendách a nikdo mu neříká jinak než Pradrak.

Narazil jsem na jeho stopu, tehdy jsem si myslel šťastnou náhodou, na jednom ostrově a štval ho několik mil než se mi podařilo ho zahnat do slepé uličky mezi horami.
Neměl mi jak uniknout.

Úkol zněl jasně, ulovit ho a prodat živého.
Lovce pod mým vedením ale přemohl bez námahy a udělal z nich jen několik párů ohořelých bot.
V té době jsem viděl jako jediné a nejlepší řešení draka zabít dokud mi nevěnuje pozornost.
Musel jsem přitom využít veškerých svých zkušeností ale když mu oštěp konečně koukal ze zátylku a klesl k zemi v tratolišti krve co sám vytvořil, zůstal jsem na živu já.

,,Bylo to opravdu nutné?"zeptal se chraplavý, skřípavý hlas za mými zády.
Předtím jsem tam nikoho neviděl a tentokrát tam stála stařena. Stará, hrbatá ježibaba s bílými vlasy a opírala se o hůl s rukojetí ve tvaru medvědí hlavy.

,,Co?"zeptal jsem se, protože mi její otázka úplně nedávala smysl.

,, Zabít ho,"odpověděla a ukázala na Pradraka.,, Poslední svého druhu a vyděšený vámi víc než vy jím. Osamělý. Několik století přežíval v míru, stranil se lidí a nikoho neohrožoval. Proč musel zemřít?"

,,Ten drak zabil mé muže, zabil by i mě kdyby měl šanci."

Odhodlaně jsem bránil svou pravdu,i když ona se na to jen čím dál víc mračila.

Zarazila svou hůl hluboko do zkrvavené země a mě přejel po zádech mráz.
Rozpřáhla ruce ve velkém gestu a oči jí změnily barvu, celé zbělaly než se rozzářily zelenožlutým světlem.

,,Za tvou naprostou neúctu k životu jiných tvorů tě vykazuji na místo, kde budeš ty stvůrou, kterou každý touží zabít jen pro to, že stále dýchá,"pronesla ale její hlas zněl tentokrát naprosto jasně i s několikanásobnou ozvěnou. ,, buď tím, čeho se tolik bojíš."

S tím se kolem mě objevil záblesk světla a já jen rostl do všech směrů. Vyšší, širší, mohutnější a vše získalo úplně jiný rozměr.

Trvalo než se mi pohled vyjasnil a když se tak skutečně stalo nic jsem nepoznával.

Vše bylo jasné, veselé a barevné.

Chtěl jsem se zeptat čeho tím ta čarodějnice chtěla dosáhnout ale místo slov ze mě vyšel jen hlasitý řev, který se nesl krajinou do dáli.

Ten zvuk nepatřil k žádnému s draků, kterého bych poznával.

Takhle jsem začal a i když od té doby uplynulo už několik desetiletí, stále jsem drak.
Využil jsem těch stopařských dovedností z mého minulého života abych se stal pro místní téměř neviditelný, protože kdykoliv mě někdo zahlédl musel jsem si hledat zase nový ukrýt.

Přesto ale občas neodolám tomu abych sestoupil k nějaké vesnici nebo městu a jen z povzdálí pozoruji jak zde lidé žijí.

Zrovna dnes je ten den a mám štěstí. Na menším podiu uprostřed města zrovna začalo představení pro pobavení dětí z sirotčince.

Po menších schůzkách nahoru vystoupal mladý muž s bílými vlasy, troškou barvy ve tváři a velice odvážnímy červenými šaty.

Lehkou melodii mu na piáno hrálo jedno z dětí a po prvních pár tónech začal i zpívat.

,,Kdepak jsou ti chlapy správní,
kdepak bozi jsou,

Kam šel bájný Herkules
co bil se s přesilou,

Kde je bílý rytíř
na žhnoucím oři svém?

Špatně spím a neklidně sním o tajemném neznámém..."

Jeho hlas se tklivě nesl a vykompenzoval i šok z textu té písně.

,,Hrdinu sháním! Hrdinu mít je mým přáním večer než půjdu spát,
Ten sílu má mít a být rychlý jak šíp, musí do boje jít vždycky rád.

Hrdinu sháním! Hrdinu mít je mým přáním ráno než zvládnu vstát,
V mysli jen mě, hlavně ať je tu hned
a pak ať už ho na vždycky mám.
Na vždycky mám."

Zrychlila se melodie, text ale co bylo nejdůležitější tak mladík začal i nějakým způsobem tancovat po pódiu.

Nic bláznivějšího jsem ještě neviděl a smích děti naznačoval,že jsou na tom podobně.

,,Tam, kam smí jen půlnoc v nejbujnějších představách.
Tam, kam nejde dosáhnout svou ruku mu podávám.

S oblaků se snáší a zářivý, má žár.
Snad by mohl Superman svou hlavu za mě dát.

Kde hory potkávají nebeskou báň, kde moře blesky probodnou, přísahám, tam chce někde někdo lásku jen mou.

Ať je vítr a mráz nebo déšť
Ať je bouře a sníh, jde za mnou, může být cítím jen tě v žilách svých.

Hrdinu sháním! Hrdinu mít je mým přáním večer než půjdu spát,
Ten sílu má mít a být rychlý jak šíp, musí do boje jít vždycky rád.

Hrdinu sháním! Hrdinu mít je mým přáním ráno než zvládnu vstát,
V mysli jen mě, hlavně ať je tu hned
a pak ať už ho na vždycky mám..."

Nejspíš se měl opakovat refrén ale před koncem vtrhlo na pódiu několik rytířů v brnění a vše přerušilo.

Vpřed vyšel kulatý mohutný chlap a mračil se jak sto čertů.

,,Jsi ostudou všech rytířů, Froste,"zakřičel na něj bezohledně. ,, Když sis chtěl tajtrdlíkovat navlečený jak paňáca měl ses dát ke komediantům."

,,Bylo to pro děti,"bránil se mladík a předloktím si setřel většinu růže ze rtů, i když v koutku se mu to komicky roztáhlo do strany.

,,I kdyby to bylo pro krále, máme tu úkol,"řekl bručoun drsně a odvrátil od blonďáka pohled. ,,Jsme tu abychom skolili draka a ne si hrát s dětmi."

V tu chvíli by se ve mě nikdo krve nedořezal.

Jak mě tu mohli odhalit? Dával jsem si víc než velký pozor abych nevzbudil ničí pozornost.

Ze začátku jsem měl problémy ovládnout oheň, takže jsem podpálil pár lesů a polí, ale když na mě vyrazili s vidlemi přesunul jsem se do jiného království na opačném konci země.

Jsem si víc než jistý, že jsem nikomu v tomto království nic neudělal a stejně... Poslali na mě smečku svých honících psů s meči.

Pryč jsem šel ještě opatrněji než tam a byl jsem ostražitý na každém kroku. Nemůžu zanechat stopy, protože bych jim to příliš usnadnil.

Všichni draci co mám na svědomí se musí někde škodolibě smát tomu, že nyní je ze mě ta štvaná zvěř co jsem vždycky štval.

Opatrnost mě ale zpomalila natolik, že padla tma.

Tohle byla ta chvíle kdy se mi začalo stýskat po období kdy několik dní slunce nezapadne. V minulosti jsem na to často nadával,protože jsem měl s kořistí srovnatelné podmínky ale nyní, když si sám nemůžu posvítit aniž bych na sebe nepřilákal pozornost bych si přál aby to šlo vrátit.

Výhodou tohohle těla jsou vylepšené smysli ale nyní bych se bez nich raději obešel. Slyšet jak v dáli zní dusot celého stáda koní bylo jen další ranou. Neočekával jsem takový počet a děsí mě možnost, že bych tentokrát mohl prohrát. Být jejich kořistí jejíž hlavu donesou jejich vůdci.

Ta myšlenka mě rozptýlila natolik, že mi unikl osamělý jezdec, který se narozdíl od ostatních vydal přímo po mé stopě a přibližoval se nepříjemně rychle.

Možná to byl jejich plán, a možná jen ten jezdec zná druh draka ve který jsem se proměnil lépe než já.

Lovec ve mě by před ním smekl klobouk dolů když mě zahnal do rohle ze všech stran obehnanou skalami vyššími než já dostatečně blízko abych mohl běžet ale ne roztáhnout křídla a jedinou cestou ven.
Byla to dokonalá past za využití terénu a já si mohl jen sednout na zadek a počkat až mě dožene.

Jel možná ironicky na obyčejném hnědákovi s bílou lysinou na čele, alespoň ta lysina vypadala trochu jako vločka.

Brnění z mě neznámého kovu měl tak naleštěné, že vypadal jako by ho od hlavy k patě pokrýval led a když tasil meč nebylo to taky nic obvyklého. Dlouhá úzká čepel se větvila do mnoha menších jako když ze střechy visí rampouchy, akorát trošku víc zešikma.

Mlčel když mě dohnal a i ve chvíli kdy musel seskočit z koně, protože ten se ke mě už víc přiblížit nechtěl.

Nechal jsem ho přijít blíž i s mečem namířeným na moje srdce. Nechtěl jsem ho zabít a nemohl jsem odtud žádným způsobem utéct. Nezbývalo mi nic jiného než čekat až zasadí tu poslední osudnou ránu.

Čepel protnula vzduch až to svištělo, zavřel jsem oči a...

Nic.

Meč se s velkým rámusem zapíchl do půdy.

,,Takhle tě zabít nemůžu,"povzdechl si tichým hlasem, který vůbec neseděl k tomu mladíkovi co jsem předtím sledoval. ,,Kdyby jsi zaútočil, nebo někoho už zabil, možná. Ale nedokážu zabít to co se nepokusí zabít mě. Jsem rytíř, ne vrah."

To mě přimělo pootevřít oči. Sledoval jsem jak si sundal přilbici aby jí následně zahodil směrem ke koni a frustrovaně si zajel rukou do vlasů.

Takhle zblízka jsem mohl vidět detaily, které mi předtím unikly. Jako to, že má ty nejmodřejší oči a z vlasů od helmy vrabčí hnízdo. Na dálku jsem mu taky netypoval víc jak šestnáct ale to jak tu stojí, tváří v tvář drakovi, bez mrknutí oka mě nutí o té domněnce pochybovat.
Chová se jako někdo mnohem starší.

,,Kéž bys mi rozuměl, "posteskl jsem si ve formě dračího bručení co stále vydávám. ,,Ta samomluva mě už nudí."

Upřímně mám pocit, že mi ta čarodějnice hlavně chtěla ukázat jak byl ten drak osamělý a nahánění vesničany s vidlemi byl jen bonus.

,, Mluvíš sám se sebou?"zeptá se rytíř pobaveně a ještě u toho trochu naklonil hlavu.

Tak jsem si zvykl na neporozumění, že mi trvalo opravdu dlouho než mi došlo, že mi ten člověk rozumněl.

,,Jak se jmenuješ? Kdo jsi, že rozumíš dračí řeči?"zeptal jsem se hned a ve vší dychtivosti se položil na břicho abychom měli alespoň oči na podobné úrovni.

,, Rozumím řeči všech živých tvorů od... určité doby,"odpověděl maličko vyhýbavě a já za tím cítil příběh na později. Pokud tedy nějaké později bude. ,,A říkej mi Jacku."

,,Rád tě poznávám, Jacku Froste,"řekl jsem s dračí formou úšklebku. ,, Mé jméno je Eret, syn Ereta."

,, Eret,"zkoušel Jack jak se mu moje jméno vyslovuje, když se najednou zarazil a s škodolibým leskem v očích se ušklíbl. ,,Jak víš, že se jmenuju Frost?"

☃️❄️🔥

Nevím jak moc je to patrné ale když jsem začínala, chtěla jsem to udělat jako pohádku ve stylu Shreka. Jenže Eret není úplně nejlepší materiál na takový příběh, takže snad to alespoň trochu zachránilo vystoupením Jacka ala dobrá víla, ke kterému mě plně inspiroval Shrek dvojka.
Nahoru vám pro připomenutí přidám dobrou vílu a až si to pustíte, zkuste si představit Jacka jak dělá to samé.

Příští týden bude opředen tajemstvím kolem vztahů a lásky, takže se určitě bude také na co těšit.