Modré nebe lemovalo horizont a kam jsem se podíval byly jen míle zelené poušti, které místní říkají prérie.

Už dny jsem byl na cestách a teď jsem jen nedočkavý na první město, které mě snad po cestě potká.
Nese mě  nádherná, věrná černá klisna. Sinie, což bylo odvozeno od keltského jména Sion. Sice to znamená liška, ale moje klisnička je stejně tak vypočítává a mazaná.

Ze starého tábořiště jsme museli odejít pod rouškou noci, jelikož by nás oba zabili za nesouhlas s metodami,které šéf používá.

Možná nejsem žádný svatoušek ale tohle bylo i na mě moc. Vypařili jsme se důkladněji než pára nad texaským gulášem a od té doby jsme v klidu nespočinuly. Vím totiž,že nás nikdy nenechají jen tak odejít. Na takovém místě jsi až do posledního výdechu, ale to se mi zrovna nechtělo.

Trvalo to ještě pár dní ale pak se před námi na horizontu začalo rozprostírat město. Bylo docela malé ale něco na něm mi bylo sympatické, jako bych tam mohl alespoň na chvíli přestat utíkat. Zbývá mi jen doufat, že se tentokrát můj instinkt nemýlí.

Když jsme se přiblížili dostatečně mohl jsem konečně rozeznat velký nápis vítající nás ve městě společně s jeho představením.

Došli jsme do Trumberku, což mi vůbec nic neříkalo. Ideální místo kde by nás také nikdo nehledal.

Hlavní třída byla v podstatě jedna ulice, kterou po stranách lemovaly budovy. Dokázal jsem neomylně poznat pouze putyku, vše ostatní mi na první pohled přišlo úplně stejně šílené.

Před jednou budovou se pošťuchovali blonďatá dvojčata s dlouhými vlasy v copech. Ten účes jsem neviděl na nikom od doby kdy jsem skončil ve škole, posledním místem byla totiž učebnice historie.
Když se zrovna nehádali mezi sebou nabízeli zboží ze svého krámku.

Další vypadal jako kovářská dílna ale na všem byly pavučiny a prach. Nejspíš je už nějaký ten pátek opuštěná. Je zvláštní najít v dnešní době město bez kováře.

Jedna budova  mě ale doslova přiměla zarazit se na místě. Byla plná knih, tolik jsem jich ještě na jednom místě za celý život neviděl.  Před ní v houpacím křesle seděl korpulentní blonďák s nosem zabořeným v knize a u nohou mu hlasitě chápal velký starý pes, který se ani neobtěžoval zvednout hlavu když jsme procházeli kolem. Nebyly jsme při ně dostatečně důležití.

Zamířil jsem tedy do Salónu. Tam se člověk většinou dozví vše co o městě potřebuje vědět. Když má člověk upito prozradí na sebe i to, co by si obvykle vzal do hrobu.
Sinii jsem přivázal před budovu a bez dalších prodlev vešel.

Místnost byla zařízená v klasickém stylu s pianem v rohu a velkým zrcadlem na protější stěně.
Za pultem mě čekali ne jeden, ale hned dva barmani. Jeden měl, a to si nedělám srandu, na hlavě plechový kýbl a druhý klabosil s kýmkoliv kdo alespoň trochu vypadal ochotný poslouchat.
Jak říkám, ideální místo kde se něco dozvědět.

,,Jednu whisky,"řekl jsem a usadil se na jedno z prázdných míst u pultu.

Byla předemnou dřív než jsem očekával společně s tím mnohomluvnějším z dvojice.

,,Jen projíždíte?"zeptal se až příliš očividně zvědavý a ani mě nenechal promluvit než pokračoval.,,Nebo jste jeden z těch potulných kovbojů co hledají příležitostnou práci? Měl bych vás totiž v každém případě varovat před Rudvisovými bandity. Jeho tlupa nelítostných hrdlořezů ohrožuje mnoho nedalekých měst a blízkého území. Už to tady není tak bezpečné jako před lety."

Zatrnulo mi při představení, jaké se mě a mým minulým společníkům v této krajině dostává. Zas tak nelítostný jsme obvykle nebyly.
Možná bych se měl i stydět ale na to je pozdě.
Co jsem udělal, to jsem udělal. Minulost už stejně změnit nemůžu.

,, Schání tu někdo ve městě pomocnou sílu?"zeptal jsem se dřív než bych se mohl dozvědět o něčem co mi v blízké budoucnosti nedá spát.

,,Ve městě ne,"odpověděl bez dlouhého rozmýšlení a moje naděje, že se tu na chvíli usadím se rozplynuly v prach, nebo jsem si to alespoň myslel než pokračoval. ,,Ale kousek za městem je velký ranč, již několik generací patří jedné rodině.
U rozběsněné noci, nenechte se ale moc  vyděsit tím jménem. Současný majitel je moc fajnový chlápek, i když trošku náladový.
Všechno si obstarával sám se svým synem, a nejlepším přítelem, jenže ti oba před časem opustili město a on zůstal na vše sám.  Jedině tam by se možná ještě v téhle době dala získat nějaká práce. "

Upřímně mi šla hlava ze všech těch informací kolem ale to nejhlavnější jsem věděl. Za městem je velký ranč, kde bych mohl získat dočasné útočiště.
To byl asi nejlepší plán jaký jsem zatím měl. Zaplatil jsem tedy za svou whisky a tu do sebe obratem vyklopil než se vrátím ke klisně.

Venku mě pár místních dokonce ochotně navedlo správným směrem k ranči, i když při pohledech, které mi věnovali jsem rychle přicházel o optimismus. Bylo to vše od nedůvěry, přes soucit až pro očividný strach o to co mě tam čeká. Nebyl jsem z toho zrovna moudrý, obzvlášť když barman popsal majitele jako fajn chlapa.

Nakonec jsem to našel a kdyby mě Sinie nenesla na hřbetě asi bych ztuhnul na místě.
Budova byla vysoká a už od pohledu z masivního dřeva. Měla dvě patra a hlavní dveře dostatečně vysoké, že bych jimi projel aniž bych sesedl, navíc velmi umně vyřezávané. Někdo do toho hodně  investoval, a nejenom peníze, aby to bylo nezapomenutelné místo.
Za budovou byly zelené pastviny plné dobytka a nedaleko i stáje dostatečně velké pro ustájení tuctu koní, možná i víc.

Samozřejmě z toho na míle dýchali peníze, ale bylo za tím ještě mnohem víc.
Na první pohled si někdo dal velkou práci aby to místo působilo velkolepě. Byly za tím hodiny řemeslné práce a velká láska k zemi. Ani  mě nepřekvapovalo, že se ranč dědil už několik generací.

Jak jsem se tak kochal velké přední dveře se rozletěly a z nich vyšel muž, který více než dokonale odpovídal domu.  Při pohledu na něj jsem už nevnímal ani to jak dveře uhodili do sloupů, které je lemovali.

Vysoký, mohutný zrzek s vlasy vyčesanými do huňatého uzlu na zátylku a plnovousem s několika copy i culíčky, byl něco co člověk denně nevidí.
Měl tvář ošlehanou větrem i sluncem, která odrážela jeho věk ale očí v barvě čerstvé ranní trávy mluvili jiný příběh. Vyprávěli o citlivé duši pod drsným zevnějškem.
Muž měl na sobě jen obyčejnou bílou košili s dvěma rozepnutými horními knoflíky, který pouze provokovali mou představivost a tmavé kalhoty pevně zastrčené v botách.

Věc na kterou jsem se měl zaměřit v prvé řadě, ale všiml jsem si jí jako poslední, byla brokovnice v jeho rukou.  Měl velmi mužné ruce, což je další věc na kterou bych neměl myslet když na mě míří zbraň.

Pomalu jsem tedy zvedl vlastní ruce dostatečně vysoko aby viděl, že nejsem ozbrojen a snažil se ho přestat svlékat  pohledem. Nutno podotknout, že víceméně neúspěšně. Sakra, kdybych ho potkal kdekoliv jinde už...
Ne, na to bych také neměl myslet, když na mě míří.

,,Co jsi zač a co děláš na mém pozemku?"zeptal se muž nerudně ale mě to svým způsobem jen víc zaujalo.
Pud sebezáchovy šel do pozadí a já ve velkém gestu smekl svůj temně modrý kovbojský klobouk.

,, Zdravíčko, vážený pane,"řekl jsem s koketním úsměvem, který se mi špatně podařilo skrýt do šedého šátku co mi vysel na krku. ,,U dvou jaků mi říkali,že by jste mohl mít zájem o dvě šikovné pomocné ruce."

Záměrně jsem nemluvil o práci, protože ať už na tom muži bylo cokoliv, veškeré moje přesvědčení o úkrytu vyletělo komínem jen díky těm zeleným očím. Chtěl jsme mnohem víc.
To se mi ještě v životě nestalo, vždy jsem to byl já kdo ostatní dostal bez námahy do kolen.

,,To mi zodpovídá, proč jsi bez povolení vstoupil na můj pozemek, ale stále jsi neřekl kdo jsi,"konstatoval stále podrážděně muž a alespoň sklonil hlaveň své zbraně, i když jí ještě úplně neodložil.

,,Eret, syn Ereta,"představil jsem se mu a opět si klobouk nasadil na hlavu jen abych víc předvedl své paže v košili s utrženými rukávy. Vždy jsem dával přednost určité volnosti. ,, Plně k vašim službám,"

,,Mě je úplně jedno čí jsi syn,"řekl ale nakonec odložil brokovnici na stolek pod oknem než se rozvážným krokem vydal ke mě. Byla z něj jasně patrná síla a odhodlání.
Rozený vůdce.

Mám pocit, že kdyby ten muž řekl medvědovi ať mu dá svůj kožich, medvěd by to bez váhání udělal a ještě muži poděkoval, že si ho od něj vezme.

,,A jaké je vaše ctěné jméno?"zeptal jsem se,protože mě to opravdu zajímalo.

Muž mezitím došel až předemně a i když jsem seděl v sedle měl jsem pocit, že se nademnou tyčí.
Stačilo by slovo a klečel bych před ním v prachu cesty, takový vliv na mě měla jeho přítomnost.

,, Kliďas Velikán, šestý majitel ranče U rozběsněné noci."

Takhle zblízka mi při tónu jeho hlasu přejel mráz po zádech a naskočila husí kůže. Měl mě naprosto v hrsti, ale neměl o tom tušení.
Kdyby jen věděl jak toho využít skákal bych podle jeho pískání jak cvičený psík.

Seskočil jsem ze sedla abych mu mohl čelit tváří v tvář, jen abych zjistil že mě na zemi převyšuje o dobrých pár centimetrů.

,, Vezmu tě na zkušební dobu, "řekl nakonec než se ke mě otočil zády a vydal se zpět do budovy.,,Ale jen proto, že mam málo rukou a moc práce."

Tím semnou očividně skončil a dál se mnou nezabýval. Bylo mým vlastním rozhodnutím ho následovat dovnitř.

Budova byla zevnitř stejně dechberoucí jako zvenku, možná ještě víc.  Z každého koutu na mě dýchal osobitý styl tohoto ranče. Nic takového jsem za celý život neviděl.

Na stěnách bylo několik portrétů, ale nejvíc mě zaujali snímky z poslední doby. Sladká rodinka byla stará několik let. Žena s dlouhými vlasy byla krásná a v očích jí tančili divoké plameny, držela v náručí sotva dvouleté dítě a zezadu je oba objímal, můj, majitel ranče. I takhle mladý měl kolem sebe tu silnou auru, ale vypadal o dost šťastněji než ten co mě přišel přivítat.

Na dalších fotkách už ta žena chybí, i když jestli je mrtvá nebo se stalo něco jiného nevím. I ve městě o ní neřekli ani půl slova. Barman mluvil jen o synovi a dalším muži.

Ten se objevil až na několika snímcích z posledních let. Velký blonďák s knírem a chybějící rukou.

Už od pohledu k sobě měli blízko ale ne tak intimně jak by mohly být.

,,Co tam tak okouníš?"obořil se, když zastavil mezi dveřmi a otočil se na mě.

,,Máte moc krásnou rodinku,"řekl jsem konverzačním tónem a ukázal na fotku u které jsem se zastavil nejdéle. Ta kde je jen on sám s tou ženou.,, Paní domu tu taky někde je?"

Jeho tvář se zachmuřila ještě víc než byla předtím a založil si ruce na hrudi v gestu obrany.

,, Paní domu,"řekl to sousloví posměšně, ale bylo za tím schováno spousta bolesti.,,Už před lety utekla s potulnými kejklíři. Zamilovala se do jednoho tygra a nechala za sebou všechno co představoval její starý život."

Slyšel jsem v jeho tónu jak moc tu ženu miloval a kolik bolesti mu přinesl její odchod. V té době měl ale alespoň svého syna, teď tu zůstal v prázdném velkém domě jen sám se svými myšlenkami.

,, Váš syn utekl také?"zeptal jsem se, když se mi zdálo že mlčí příliš dlouho. Nejspíš se ztratil ve vlastní hlavě.

,,Ne,"odpověděl rezolutně a jeho hlas se rozléhal celou chodbou.,, Škyťák odešel do velkého města studovat aby mohl plně využít svůj potenciál. Má velký talent.
Můj nejlepší přítel šel také aby na něj dal pozor."

Bylo vidět, že je na syna pyšný za to co dokáže a že šel za svými sny ale zároveň bolí ho nechat jít, i když je to za svým štěstím.

,,A nechali vás za sebou, úplně samotného,"konstatoval jsem za jediným účelem. Chtěl jsem ho trochu vyprovokovat abych zjistil jaká osobnost se skrývá pod vší tou ochranou vrstvou přetvářky. Každý chlap to do určité míry má a já nejsem výjimkou.

,,To není pravda,"zavrčel a přirazil mě tvrdě ke zdi. Obě jeho silné paže po stranách mojí hlavy. ,,Musel jsem Škyťáka na školu zapsat sám, protože mě nechtěl opustit jako jeho matka a Tlamouna jsem přemlouval celé dny aby mi na něj dohlédl."

,,Zůstal jsi sám ve velkém prázdném domě bez kohokoliv na koho musíš brát ohledy. Přesto jen sedíš na zadku a necháváš se zahnívat,"řekl jsem mu drze přímo do tváře.,, Jsi stále ještě muž v nejlepších letech a formě, který má syna z domu. Kdy naposledy sis s někým jen tak bez závazků užil?"

Možná zacházím daleko ale je pro mě už z principu bolestivé sledovat jak je takový pěkný chlap nevyužitý. Pokud budu postupovat moudře a bude mi přát štěstí, třeba se stanu jedním z těch co ho vytáhnout z té ulity do které se stáhl po útěku jeho manželky.

Nejsem už roky natolik naivní abych věřil ve velkou lásku pro někoho s mým zaměřením. Pohádky jsou pro malé děti.
Celá společnost je prolezlá předsudky a na lidi co tíhnou ke stejnému pohlaví se stále dívají skrz prsty.
Nezáleží na tom,že i my chceme právo na lásku. Vždy pro ně budeme hříčkou přírody, kterou by měli koupat ve svěcené vodě.

,,Nejsem typ, na něco nezávazného,"řekl tišeji než na mě doteď mluvil a začal se odtahovat.,, Navíc po tom co udělala moje žena stejně už nikdy nebudu důvěřovat žádné ženě."

,, Netvrdil jsem,že by to musela být žena,"promluvil jsem taky tiše a nechal svůj návrh ukryt mezi řádky. Je to sice riskantní, protože může být jedním z těch fanatiků co by mi za to zlámaly všechny kosti v těle ale já věřím svým instinktům. A věřím těm nejzelenějším očím, které jsem kdy viděl.
I kdyby ho má nabídka neoslovila přijme to jako muž svého kalibru.

Kliďas proti mě ztuhnul ale neměl žádnou snahu couvat. Naopak jako by zkameněl.
Když se ale vzpamatoval přejel mě jeho pohled po celé mojí postavě od špiček kovbojských bot až po špičku klobouku.
V očích ale měl něco co jsem nedokázal zařadit.
Rozhodně je to lepší než kdybych tam viděl paniku, ale byl bych šťastnější kdybych věděl co se mu honí hlavou.

Pak ale jako by se v něm něco přepnulo, srovnal záda a zabodl svůj pohled do toho mého.

,,Tak kde je pravda, Erete synu Ereta?"zeptal se tónem táhlým jako lesní med.,,Přišel jste sem hledat práci nebo svádět počestného majitele ranče?"

,,Z města jsem odešel odhodlaný získat si tu práci a konečně se na čas přestat toulat prérií,"odpověděl jsem upřímně a se stejným odhodláním mu pohled opětoval.,,Pak se ale dokořán otevřeli hlavní dveře ranče a mě vstříc vyšel dechberoucí muž, který rázem přetočil všechna moje odhodlání vzhůru nohama.
Nevím jestli je to špatně nebo dobře, ale chtěl bych zjistit proč zrovna ty máš na mě takový vliv. Za celý svůj život jsem už potkal svůj podíl krásných mužů ale žádný nezpůsobil takovou reakci."

,,A až to zjistíš? Co bude potom?"zeptal se s něčím v hlase. Bylo to pro mě jako poplašné zvony. ,,Až budeš mít své odpovědi zase se zbalíš a vyrazíš opět na cestu?"

,,Do budoucnosti nikdo z nás nevidí,"odpověděl jsem mu bez výčitek a z neznámého popudu mu položil dlaň na předloktí. ,,Pokud ovšem najdu to po čem každý z nás pátrá celý život, nikdo mě už dál nedostane ani kdyby mě zapřáhl za stádo volů. O své štěstí se nikdy, nikým nenechám připravit."

Tentokrát se jemu zadrhl dech v hrdle a mě došlo, že mu to nikdy nikdo neřekl. Velcí silní muži jsou od romantických gest a sladkých řečí. Každého tím mají zasypávat ale jim samotným se toho nedostává.  O to víc taková drobnost může znamenat.

,,Nikdy ti to nikdo neřekl, co?"zeptal jsem se řečnicky a hned pokračoval. ,,Nikdy ti neřekli jak se v tvých očích zrcadlí hloubka tvojí duše nebo že tvé oči jsou zelené jak širé pláně svobody. Nikdo ti neřekl jak stačí lehké zvlnění tvých rtů aby se člověku podlomila kolena. Neřekli ti, že i když už na tobě roky v sedle zanechali stopu jen dokreslily k dokonalosti tvou tvář. Jsi jako umělecké dílo, ročník vína jenž roky zrál, a na který si každý brousí zuby ale jen vyvolený smí ochutnat."

Pokračoval bych dál ale moje poslední poznámka ho náramně pobavila. Rozesmál se takovým způsobem až se málem v pase zlomil. Asi by mě to mělo urazit, ale ten pocit když rozesmějete objekt své touhy je něco nepopsatelného.

,, Kecáš nesmysli, a půlka toho co řekneš vůbec nedává vůbec smysl,"konstatoval stále s úsměvem. Tohle by už mě mělo stoprocentně urazit ale je pravdou, že v těchto končinách to asi není tak působivé jako jinde. Tady se žije tvrdě, a stejně tak umírá. Drsný kraj, stejně jako muži co v něm žijí.,,Ale dobře se to poslouchá, jen co je pravda. Možná bych toho byl dokonce ochoten poslouchat i víc."

,, Můžu ti to špitat každý večer do ouška,"navrkl jsem mu sladce.,,A každé ráno si mé sladké řečičky můžeš natírat na chleba."

,,A když bych řekl, že bych to byl ochotný zkusit? I když to znamená riskovat mou pověst ve městě?"řekl ale jeho slova v sobě ukrývala skrytý význam.,, Přestaneš pak s těmi nesmysly?"

,, Nikdy,"řekl jsem rozhodně a udělal malý krok vpřed abych zrušil tu mezeru mezi námi.,,Bez ohledu na to jestli podlehnete nebo ne, by byl hřích neopakovat jako modlitbu to co mě na vás přitahuje jak můru plamen. Každý den by jste měl slyšet o kráse svých očí a nezaměnitelných konturách těla. "

,,Jsi sladký mluvka, který své oběti láká do pastí ze kterých není úniku,"řekl a sklonil svou tvář blíž ke mě.,,Ale myslíš to vážně?"

,, Nechci aby jsi mi ještě někdy unikl,"odpověděl jsem prostě a byl jsem v tom naprosto upřímný. Už jen to, že jsem se představil pod skutečným jménem by my mohlo u místního šerifa pořádně zavařit ale já chci aby vše mezi námi bylo skutečné.

Může být na mou hlavu vypsaná odměna jakákoliv, pokud se mě někdo takhle dotkne stejně budu riskovat. Život bez těchto malých radosti, jako ohrožení života, by pro muže jako já byl neskutečně nudný.

,,To se budeš ale muset hodně snažit,"

Výzva v Kliďasových slovech zahřála něco uvnitř mě, protože to znamenalo že do toho opravdu semnou jde. Tak jsem zahodil všechnu předstíranou slušnost a ukradl si od něj polibek.

I kdybych pak od něj dostal pěstí, bude to rozhodně stát za to.

🧑‍🌾🌵🐎

Tak to ve vší počestnosti tady ukončíme.🫣

Vím, že tohle párování je docela neobvyklé, ale já mám tu myšlenku v hlavě už docela dlouho. Od druhého filmu kde Eret zdědil Drtileba, protože pro mě ve světě jak vycvičit draka nemůže být nic intimnějšího než sdílet draka.
Ve všech případech to bylo vyjádření důvěry a i když to Kliďas nikdy neudělal z vlastní vůle to spojení jsem nemohla promarnit.
Třeba tenhle ship ještě někoho osloví, a pokud ne, moc se za něj na mě nezlobte.😉

Uvidíme se zase příští týden, na pátrání po drakovi mám připraveno něco extra.