Pohled Annie:

Tohle už fakt nesnesu. Co si učitelé myslí? „Chci sedět sama."

Náš třídní jen pokrčí rameny „Máš smůlu"

„Nebudu sedět s ním" ukážu na blonďáka.

„Budeš muset."

Povzdechnu si, tuhle hádku nevyhraju. Sednu si tedy do lavice vedle toho burana Reinera. Brzo se odsud dostanu. Taky se ze mě netváří nadšeně, takže je to oboustranné. Učebnicemi doslova praštím o stůl, alespoň tím docílím mírně překvapeného výrazu namísto klasického úšklebku na tváři toho hromotluka. Spokojeně se uvelebím na svém provizorním místě.

„Ani okraj tvého sešitu, či čehokoliv jiného nepřesáhne polovinu lavice." zdělím mu klidně.

„A co z toho budu jako mít Nosatko?" zašklebí se.

Vytáhnu z pouzdra kružítko. „Lepší otázka by byla, co z toho nebudeš mít" Zabodla jsem rýsovací pomůcku do středu lavice, pár centimetrů od jeho ruky.

Tím rozhovor skončil. Nejspíš se mu do toho malého mozečku dostaly alespoň nějaký informace ohledně pudu sebezáchovy. Jo! Podařilo se mi shodit mu hřebínek. Dovolím si náznak úsměvu.

Škola je nudná jako obvykle. Štve mě to tu, stejně už to všechno umím, tak proč tu trčím?

„Leonhartová k tabuli, ukážete nám vzorec pro vypočítání tohoto příkladu, když máte čas koukat z okna?"

Matikář je tak únavný „Jistěže" Zvednu se z lavice, načrtnu jednoduchý vzorec, dosadím veličiny, dokončím příklad a jdu si opět sednout. Nezabralo to snad ani půl minuty.

„Vaše řešení je...." chvíli kontroluje „.....správné." Zdá se být sám překvapený.

„Samozřejmě že je správně." Obrátím svou pozornost opět k oknu.

„Všichni si opište správné řešení z tabule" přikáže učitel. „I ty Annie"

Otevřu tedy sešit a opíšu své řešení, bože, já se TAK nudím. Prostě klasický začátek každého roku.