Jonny měl nakonec natažené vazy v kotníku, které ho bolely při sebemenším pohybu. Leo ho ošetřil, Simon ho pak zavezl domů. Nick ale stejně nevěděl, kde Jonny bydlí, protože cestou byl jeho domov, a tak Simon zastavil u krajnice, řekl mu, ať pozdravuje táty a najednou stál sám na chodníku a sledoval vzdalující se auto.

Pokaždé, co následující týdny šel vyhodit odpadky, vzpomněl si na Jonnyho, melancholicky, jako by byl snad mrtvý. Jestli to dobře pochopil, jeho kapela zrušila jen koncert oné noci, jinak pokračovala s náhradním bubeníkem, dokud se Jonnyho kotník nevyléčí.

Trvalo to tři týdny. Tři týdny, než se Jonny objevil tentokrát ne u popelnic ale přímo u okna třídy, kde Nick skončil s kroužkem před patnácti minutami.

Jonathan zaťukal na okno, pousmál se, kývl ke dveřím. Nick je samozřejmě po posledním odchozím zamknul, hned tak pochopil, že s ním chce mluvit.

Odemkl. Když otevřel, Jonny mu jako první podal nějaké dva lístky. "Co to je?" zeptals e zmateně.

"Slíbil jsem vám koncert zdarma za pomoc, no ne? Do baru nemůžete, tak aspoň takhle," odpověděl Jonny.

Nick na lístky shlédl. Byly to vstupenky na místní hudební festival, který se měl konat za dva týdny, už o něm něco málo slyšel, rozhodně neměl v plánu tam ale jít, protože lístky byly zkrátka až moc drahé a nabídka kapel pro něj nedostatečná.

Tyto lístky ovšem cenovku neměly. Na místě, kde by byla napsána cena, bylo slovo účinkující. Nick se uchechtl. "Jen se přiblížím k mikrofonu a davy se rozutečou, to bych si rozmyslel."

Jonny pobaveně protočil očima. "Přijdete VIP vstupem. Dají vám speciální visačky. Pak... pak si můžete vlastně dělat, co chcete."

"Nebudeme tam jakoby s vámi?" nakrčil obočí.

"Jakoby jo. Ale jakoby vás úplně nepotřebujeme, takže máte volnost."

"Wow."

Nastalo mezi nimi krátké ticho. Jonny sklopil pohled. "Ještě jednou děkuju. Díky tobě a tvé rodině jsem nemálo ušetřil, řekl bych."

"A kotník už v pohodě?" zeptal se rychle Nick. Neuměl moc přijímat děkování.

"Jo. Dneska už zase hraju, díky bohu, ten náhradní bubeník nám dělal spíše ostudu," uchechtl se. Pak se odrazil od zdi, o kterou se opíral a seskočil schody na chodník. "Měl bych jít, takže-"

"Prosím, zkus omezit to skákání. Očividně ti to moc nejde a tentokrát doktora v záloze nemám," přerušil ho Nick lehce pobaveně.

Jonny se lehce zamračil. "Neříkal jsi, že ředitel nemocnice je rodina? Myslím, že jsem v pohodě, dokud se zraním v tvé přítomnosti."

"Takže máš v plánu maximálně využívat naší známosti?"

"Možná."

Nicka Jonny bavil. Bavily ho jejich konverzace, bavil ho on jako člověk, protože měl kolem sebe určitou auru, která člověka zkrátka vítala, což bylo něco, co po jejich prvním střetnutím v šatně rozhodně nečekal. Nemohl si pomoct, často, když ho viděl, myslel na ty lidi na gauči, opilé, jak se po sobě plazili, holky očividně jen pro útěchu mužů. Jonny se takový vůbec nezdál. A přece jen, trávil hodně času na zídce u popelnic.

Takže Nicka už samozřejmě napadlo, že možná byl jiný než jeho spoluhráči. Nepřišlo mu ale, že by byli spřáteleni natolik, aby se zeptal.

"Musím frčet. Takže ještě jednou děkuju. A snad vás na tom festivalu uvidím," mávl na něj.

"Taky děkujeme," vyhrkl rychle Nick. "Myslím, že přijdeme."

Netrvalo dlouho, než Jonny zmizel za rohem ulice, a tak Nick znovu zamknul, ještě chvíli ovšem vyjeveně sledoval lístky v jeho ruce. VIP vchod. Speciální visačky. Řekl by, že to bude docela zážitek.

Hned lístky vyfotil a poslal je Caroline. Odpověděla mu téměř do minuty. Omg!! Půjdeme, že jo?

Samozřejmě, odpověděl.

Dodělal svou práci, sedl na kolo a vydal se domů. Na večeři si vzal jen chleba se salámem, i s ním se zavřel v pokoji a otevřel počítač. Možná bylo na čase si o Jonnyho kapele zjistit něco víc.

Nebyli slavní, nenašel samozřejmě o nich detailní Wikipedii v třiceti jazycích, Instagram byl ale zkrátka někdy dostatečný zdroj informací. Přece jen, příběh o tom, jak Mateo dokázal najít Chrisova bývalého a že ho podvádí čistě přes tuto sociální síť, slyšel už několikrát.

Nemohl vyloženě říct, že jeho nadání zdědil, neměli společnou krev a rozhodně to nebylo něco, co by ho Mateo učil, přesto nějakým způsobem dokázal najít dokonce i Jonnyho Instagram. Soukromý. A proto ho začal sledovat.

Zatím se ale podíval na Instagram jeho kapely. Jmenovali se Pulse, byli čtyři a upřímně, Jonny z nich vypadal nejmladší. Když si našel účty i ostatních členů, potvrdilo se mu to, ovšem z fotek vypadali možná tak na dvacet pět minimálně, ne dvacet až dvacet jedna, jak tvrdila jejich bia. Když byli v nemocnici, Jonny v jednu chvíli utrousil nějaký vtípek o jejich stálých fanynkách a Nick si byl hned z té fotky jistý, že to právě on je musel přitahovat nejvíce. Naprosto objektivně, samozřejmě.

V tu chvíli mu přišlo upozornění. Jonny mu povolil žádost o sledování a sám Nickovi žádost poslal. Nepřijímal ji hned, nejprve na jeho profil najel a... Dalo by se říct, že byl zklamaný.

Měl na profilu jen dva příspěvky, obě fotky z koncertů, výběry neměl žádné. Nick tak zjistil z jeho profilu o něm velké prd.

Přešel zpátky na svá upozornění, přijal Jonnymu žádost. Do pár sekund mu přistával v inbox zpráva právě od něj - posílal mu jeden z jeho příspěvků a zprávu. Na příspěvku byla fotka z oslavy minulý rok, kde byli doslova všichni. Jeho rodina, rodina Caroline, Leo se svou rodinou, všechny možné babičky a dědečci. Nebyla to ničí oslava, byla to oslava jich všech, když se zkrátka všichni sešli a užili si celý společný den od rána do večera.

Nick tu fotku miloval. Připomínala mu, jaké štěstí v životě měl, že nemusel zůstat s rodiči závislých na drogách. Že po jejich smrti nezůstal sám.

Jonny k tomu napsal: Z tvých slov jsem tak nějak pochopil, že máš velkou rodinu, ale WOW, až tak??

Nick se uchechtl. Odepsal: Stalkuješ mi Instagram?

Není to to, co dělá každý jako první? odepsal Jonny hned. A jestli budeš tvrdit, že tys to neudělal, nevěřím ti.

Tvůj Instagram není zrovna sdílný.

Právě kvůli nově příchozím:)

Nick protočil očima. Chtěl už odepsat, když ho Jonny předběhl další zprávou. Nech mě hádat tvé rodiče. Ty očividný dvojčata jsou out, když jsi zmínil, že pokrevně rodina nejste, že jo.

Musel se zasmát. Tohle bude na dlouho, protože určitě bude hledat někoho, kdo vypadá jak on. Možná tipne dobře Mate díky blond vlasům, i když si jinak podobní nebyli. A jinak na té fotce samozřejmě nestál nikdo, kdo by se mu podobal. Navíc, dva táty asi jen tak určitě netipne.

Pak mu přistála v inboxu fotka s přiblíženým Mateem v kroužku a zprávou: Táta?

Uchechtl se. Dobře ty.

To ty vlasy.

Je mi to jasný. Teď druhý rodič.

Jonny naposílal všechny téměř všechny ženy z fotky, než si mezi hádáním ulevil: Ale no tak, vždyť tam nikdo nevypadá jak ty. Ani vzdáleně.

A ěm baví tvá frustrace. Chceš nápovědu?

Prosím.

Jsem adoptovaný.

Dlouho čekal na odpověď. Pak přišly jen tři tečky. A pak, po další minute, To si děláš srandu. A já tady analyzuju obličej všech, abych našel nějakou podobu.

Nick měl pro něj odpověď jasnou. :)

Přesto Jonny poslal další ženu, tentokrát manželku Mateova bratra, když se Nick rozhodl vysvobodit ho z jeho utrpení. Přiblížil na fotce Chrise, který měl jednu paži kolem Mateových ramen, pro cizího člověka to ale nevypadalo jako nějaké romantické gesto. A přesně tu fotku se zatajeným dechem poslal.

Nestyděl se za své táty, to vůbec, vždy ale jistý strach z reakce tady byl, především kvůli šikaně na škole, kde malé děti nevěděly lépe. Koukal na tu fotku, kterou poslal, Chrisův usměvavý obličej v Nickově nepovedeném kroužku, sledoval, jak se pod fotkou změnilo Odesláno na Zobrazeno právě teď.

A pak samotná zpráva: Tohle byla podpásovka. Dvojitá.

Nick se hlasitě zasmál. Není moje chyba, že jsi nezvážil duhovou rodinu, odepsal.

Pravda. Každopádně jsem rád, že jsi mě vysvobodil z mého utrpení, jelikož bychom tady byli do nekonečna.

Utrpení, které sis na sebe přivedl sám.

Vskutku.

Nick před další zprávou zaváhal, nakonec ji ale poslal. Každopádně, psal jsem už Caroline. Přijdeme na ten festival.

Super:)

Nick nesnášel tohoto smajlíka. Musel ale uznat, že si ho zasloužil, když ho dříve sám poslal. A tak ho ještě vpálil jednou zpátky. Tak jo:)

Pak telefon odložil, protože kdo byl, aby jen ležel v posteli a pitomě se usmíval do telefonu. Raději šel do sprchy. Aby se mohl pitomě usmívat tam.

- - -

UŽ JSEM OFICIÁLNĚ VOLNÁ NA NÁSLEDUJÍCÍ TŘI MĚSÍCE, PSANÍ HERE WE COMEEEEEEE