Když potkal Jonathana znovu, byla s ním Caroline, která ten den také zavírala dílny.

Jonathan seděl na svém místě na zídce, opět sám, opět s pivem v ruce, když Nick vyšel s pytlem odpadků a kartonem do papíru. "To sem chodíš číst z hvězd nebo co?" zeptal se, aby tak nějak Jonathana i upozornil, že tam vůbec je a nelekl se.

Ani to s ním nehlo. Stále zíral na nebe. "Vidím, vidím velkou a slavnou budoucnost pro naši kapelu, každý den jiný hotel, jiný město, jinej stát. Přesně tak."

"To bys chtěl? Takový hektický život?" zeptal se Nick upřímně.

Jonathan se na něj konečně podíval. "To tak nějak očekáváš, když zakládáš kapelu, ne? Že jednou budete velcí."

"Co já vím, třeba bys byl šťastný, kdybys hrál do konce života v tomhle malým baru s předraženými drinky."

Jonny se uchechtl a usrkl si piva. "Pravda, možný to je. Ale myslím, že spíše chci být velký."

"Tak snad se hvězdy nemýlily," prohodil Nick, připraven opět odejít. Přece jen na něj čekala Caroline i s jejím tátou, který se pro ně stavil, aby je hodil domů. 

"U tebe vidím taky něco," zastavil ho uprostřed odchodu Jonny. Nick se ještě otočil.

"Jo?"

Přikývl. "Až ti bude padesát, budeš mít tři kočky a zahrádku se salátem napadeným slimáky."

Nick lehce vyprskl smíchy. Říkal si, co by mu tak Jonathan mohl vyvěštit, když ho vůbec neznal, jeho odpověď tak tomu taky odpovídala. 

"Oh? Jakože budu žít sám?"

Jonny k němu lehce trhl hlavou. "Chceš vyvěštit i lásku?"

Kývl hlavou. "Prosím."

Jonny natočil hlavu zpátky ke hvězdám a chvíli byl zticha. Naprosto si tuhle jeho malou hru užíval. "Nebudeš sám. Někoho vedle tebe vidím. Láska tvého života. Ale nesnáší tvoje kočky a neustále tě hudruje za to, že s těmi slimáky v salátu nic neděláš."

"Kluk nebo holka?"

Jonny po něm znovu pokoukl, chvíli ho jen tak s úšklebkem sledoval, než se zeptal. "Nějaké preference?"

Nick zatajil dech. Už málem automaticky odpověděl, že holka, protože když se teprve před pár dny svěřil tátům, co by tady svou sexualitu přiznával klukovi, kterého neznal a potkával ho u popelnic?

Pak si ale řekl - malé krůčky. A přece jen se neměl co stydět.

A tak zavrtěl hlavou. "Žádný."

Přece jen mu spadl kámen ze srdce, když Jonny na jeho odpověď nijak nereagoval, jen se pousmál a podíval se znovu na hvězdy. "Hm. Těžko říct. Nevím, tohle mi hvězdy nechtějí říct."

Nick stáhl rty do úzké linky. "Škoda," přiznal. "Tak třeba jindy."

"Třeba jindy," přitakal Jonny a dopil své pivo. Kývl k popelnici, Nick mu ji opět otevřel, opět střelil perfektní střelu. A pak seskočil ze zídky. 

Tentokrát se mu ale jeho místo na zídce vymstilo, když nepřistál na nohách, protože jeden kotník ho zradil. Vyvalil se tak na zem a hekl bolestí, přesto první reakce Nicka byla, že se mu chtělo zasmát, protože to přece jen vypadalo jako nevinný pád, kterému se mohli zasmát oba. 

Jonny se ale nezvedal a chytil se za kotník. "Sakra, to fakt bolí."

Nick se o dva kroky přiblížil. "Můžeš si na to stoupnout?"

"Upřímně?" vzhlédl Jonny. "Bojím se to vůbec zkusit."

Došel až úplně k němu a dřepl si. Než si to stihl rozmyslet, natáhl ruku k jeho kotníku, ovšem Jonny při doteku sykl. "No, myslím, že dnes máš po hraní, pane bubeníku," okomentoval to.

"Prosím, řekni mi, že jsi tajně doktor nebo něco."

"V osmnácti?"

"Co já vím, třeba jsi génius-"

"Oh!" V tu chvíli ho to praštilo do obličeje. Caroline. Její táta. Doktor. Měl v záloze doktora jen pár metrů od nich. "Počkej, možná doktor nejsem, ale o jednom vím." A rozutekl se pryč, než stihl Jonny jedinou otázku jeho směrem. 

Simon seděl u východu, Caroline už kolem něj znuděně kroužila. Čekali už jen na něj, vše bylo připraveno k zavření dílen. Nick se vřítil do chodby a když se zastavil, předklonil se a chytil se za kolena. Možná by mohl pracovat na své fyzičce. Kývl k Simonovi. "Půjdeš se mnou? Máme pohotovost."

Simon se zatvářil zmateně. "Přijdeš mi perfektně v pořádku."

Protočil očima. "U popelnic. Vypadá to na vyvrtnutý kotník bubeníka od naproti. Takže rád by věděl, jestli dneska bude moct hrát."

Tak se všichni tři přesunuli do dvora. Jonny jim už věnoval z dálky zmatený pohled, seděl na tom samém místě, ve stejné pozici, jako by se nepohnul ani o centimetr. "Tady strejda je doktor. Podívá se ti na to."

"Uhm, zdravím," vypadlo z Jonnyho.

Simon si prohlédl celou situaci a ušklíbl se. "Nech mě hádat. Skákal jsi z té zídky."

"Wow, nejste vy věštec?" odvětil Jonny.

Caroline se nenápadně přiblížila k Nickovi a zašeptala: "Kdo to sakra je?"

"Pak ti to vysvětlím."

Simon si dřepl k Jonnymu, opatrně mu vyzul botu a pořádně si jeho nohu prohlédl. Ptal se ho bolí a co ne, na jaké stupnici. A pak usoudil: "Myslím, že dneska máš po koncertě, kamaráde. Tohle bude chtít do nemocnice na zpevnění."

"Proboha, jen to ne," vydechl Jonny.

"Stejně s tímhle zahraješ velký prd," namítl Simon.

"A zaplatím za to majlant, co?"

Simon se otočil k Nickovi, kývl ale hlavou k Jonnymu. "Kamarád?"

Nick si dal s odpovědí na čas, snažil se totiž přečíst ze Simonových očí, proč se takhle ptá. Spojil si ale nakonec dvě a dvě dohromady a nakonec přikývl. "Jo."

Simon se postavil a natáhl k Jonnymu ruku. "Tak pojď, chlape. Vezmeme tě do nemocnice. Můj bratr by měl mít službu, takže když se na něj pěkně usměju, ošetří tě na tajno zadarmo."

Jonny si nechal pomoct, aby si stoupl, hned na to ale zavrtěl hlavou. "Co když bude mít problém?"

"Boo, tak půjde na kobereček za ředitelem. Ještě ti poděkuje," odvětil Simon a Nick se kousnul do rtu, aby se nezasmál. Simon pak kývnul na něj s Caroline. "Pomozte mu do auta. Jen někomu v klubu oznámím, co se stalo."

Jak na povel přešel Nick k Jonnymu, aby se o něj mohl opřít, Caroline vzala ze země jeho telefon, který mu při pádu vypadl z kapsy. "Nechci dělat problémy," řekl tiše Jonny, když se rozešli k autu.

Nick se zkrátka musel uchechtnout. "I kdyby se něco stalo, ředitel nemocnice je rodina. Myslím, že jsme v pohodě." 

"Takže tohle je tvůj strýc? A ta holčina sestřenice?" zeptal se.

Caroline už byla několik kroků před nimi s klíčem od auta. Nick se díval na ni, když odpovídal. "Nejsou rodina pokrevně. Tohle je Caroline. Jedna z mých nejbližších přátel."

"Okay. No, myslím, že ti pro jednou zase dlužím poděkování," utrousil Jonny, pak hned sykl bolesti, když omylem na nohu našlápl.

"Opatrně," upozornil ho Nicky, než dodal. "Doufám, že tentokrát máš občanku u sebe a nezůstala ležet u popelnic."

"Hádám, že to zjistíme v nemocnici."

Nasedli do auta a počkali na Simona, aby je odvezl. Když přicházel k autu, s někým telefonoval, což bylo Nickovi hned jasné, že bude Leo. Což se mu potvrdilo, když si Simon sedl za volant. "Máme štěstí, brácha má stále službu. Jedeme."

Jonny se na zadní sedačce naklonil dopředu. "Děkuju? Přijde mi nedostatečný jen takhle poděkovat."

"Vstup zdarma na tvůj koncert bude stačit," odpověděl Simon.

Tentokrát to byla Caroline, kdo se ozval. "Tati! Vždyť bys tam byl nejstarší."

Simon koukl přes zrcátko dozadu na Jonnyho. "Byl bych?"

Jonny se lehce kousl do rtu. "Uhm, možná."

"No, tak hádám, že vy dva půjdete beze mě," odpověděl Simon. Nick jen protočil očima nad celou tou konverzací, Jonny měl ale ještě jednu odpověď v záloze.

"Myslím, že to by šlo jednoduše zařídit."

A bylo domluveno. Nick s Caroline byli pozvaní na koncert Jonnyho kapely. 

- - -

ha, zítra ráno mám obhajobu a já zas píšu místo chystání mé řeči. to zas bude úroveň :DD