Nick se probudil jako první, Jonny stále naprosto jako mrtvý vedle něj. Ležel rozvalený na břiše, hlavu natočenou od Nicka na druhou stranu a pravidelně oddechoval. 

Pousmál se sám pro sebe. Dnes měl narozeniny. A tohle byl ten nejlepší dárek pod sluncem. 

Dal mu jeden malý polibek na záda, pak druhý, třetí, objal ho zezadu a hlavu mu dal na rameno. "Dobré ráno."

"Mhm."

"Jen bych chtěl podotknout, že mám narozeniny a hrozí, že sem vlítne Mateo, že snídaně je na stole, protože o tobě neví. Každý rok máme lívance. A ty jsi stále nahej."

Nedokázal se nic než smát, jak rychle Jonny vyletěl z postele a začal po zemi hledat jakýkoliv kus oblečení, takže i tak skončil s Nickovým trikem na sobě. A sotva si oblékl kalhoty, ozvalo se ťukání na dveře. Jeho tátové většinou ťukali. Nikdy ale nečekali na Nickovu odpověď.

"Ty jsi neuvěřitelnej," vydechl Jonny ještě rychle na Nicka, než Mateo otevřel dveře. Nick se vyvalil zpátky na záda pod návaly smíchu.

Mateův pohled směřoval jako první k posteli. "Co je hned po ránu tak vti-"

"Dobré ráno."

Mateův pohled trhl k oknu. Neboli k Jonnymu. A Nick se smál ještě více tomu, jak měl Jonny stáhnuté rty do úzké linky, aby se sám nesmál, pak i Mateovu výrazu a vlastně úplně všemu. 

Nastalo dlouhých deset sekund ticha. Chris? Ten by hned měl palbu poznámek, Mateo byl ale ten klidnější táta. A tak jen nevěřícně zavrtěl hlavou, povzdechl si a prohlásil: "Snídaně je na stole. Máte štěstí, že jsem zapomněl, že je Chris mimo a mám várku navíc."

"Děkuju, tati," ujal se slova Nick. "Za chvíli jsme tam."

Zavřely se za ním dveře. Jonny se uvolnil a konečně se taky zasmál. "Panebože," zamumlal. "Tohle bylo těsný."

"Prosím tě, je mu stejně úplně jasný, co se tady dělo."

"To neznamená, že mě musí vyloženě vidět v tvý posteli," namítl Jonny, přesně do té postele se ale vrátil s úsměvem na rtech a ranním polibkem pro Nicka. "Dobré ráno, oslavenče. Jaký máš dnes plány?"

"Já nevím," pokrčil rameny. Seděl opřený o čelo postele, a Jonny se vyvalil na něj, hlava na jeho hrudi. "Dnešek nijak více neřešíme, oslava je příští týden. Tak jsem si říkal, že bychom mohli spolu zajít po snídani za tvou mámou?"

"Návštěvní hodiny jsou až odpoledne," namítl Jonny.

"Ne, když znáš půlku nemocnice. A ještě mám narozeniny! Udělám psí oči, řeknu, že je to mé narozeninové přání a dostaneme se kamkoliv jen budeme chtít."

"Nepotismus."

"Co to je?"

"Já sám pořádně nevím." Další smích. Znovu ten pocit, že byl neuvěřitelně šťastný, což kdyby mu někdo řekl dvacet čtyři hodin zpátky, nevěřil by jim ani slovo. 

A tak slezli z patra do přízemí na snídani. Posadili se naproti Mateovi. A krátce mu shrnuli, jak se vlastně stalo, že Nickův bývalý, který měl být momentálně v Evropě na turné, se objevil u nich doma v náhodné páteční ráno. 

Jonny byl ale přece jen lehce nervózní a Nick samozřejmě věděl, že je to kvůli tomu, co se stalo na tom americkém turné. I když mu Josh sám řekl, že to udělal úmyslně, Jonny si to stále jistým způsobem dával za vinu. A tím pádem se téměř bál podívat do očí i tak nevinnému rodiči, jakým byl Mateo.

Takže Nick v jednu chvíli zkrátka prohlásil: "Tati, vysvětli prosím tady Jonathanovi, že to, co se stalo na minulém turné, nebyla jeho chyba, nedáváte mu to za vinu a že ve vašich očích neklesl."

Jonny sebou trhl, když ho Nick oslovil celým jménem a Nick se uchechtl.

Mateo si odkašlal. "Ne, vlastně jen čekám, až se zítra vrátí Chris, abychom vám oznámili, že váš vztah nadále nepodporujeme," řekl s naprosto vážným výrazem.

Tentokrát i Nick na něj hleděl trochu vyjeveně, protože na první dobrou? Skoro by mu to i věřil. Ale stále, byl to jen Mateo. "Dělá si srandu," dloubl do něj loktem.

"Dělám si srandu," uchechtl se hned Mateo. "Nikdo tě tady z ničeho nevinní, Jonny, uvolni se."

A tak Jonny hned najendou vypadal, že se z těch nejlepších lívanců na světě nepozvrací. To by mu teprve Mateo dal.

Po snídani tedy sedli na motorku, Nick zase po dlouhé době dopředu, aby se mohl projet, a vydali se směrem k nemocnici. "Řekl jsi mámě, že jsi vlastně tady, když ti včera volala, nebo furt nic neví?" zeptal se Nick hned, jak si sundal helmu.

"Jak vůbec víš, že mi volala?"

"Protože jsem byl u ní. Vytočil jsem tě a odešel."

"Stalkeře," zamumlal Jonny. "Víš každý náš krok, pf." Nick natočil hlavu. Jonny se usmál. "Ví. Řekl jsem jí to, ale taky jsem jí řekl, že se za ní stavím až odpoledne. Takže překvapení to jistým způsobem stále bude."

Nick se spokojeně usmál. "Tak pojď, je čas jít do ředitelny."

"Cože?"

"Musím najít někoho, koho znám. Netuším, jestli jsou v práci Simon, Leo nebo Aura. Alessandro je jistota. Ředitel."

"Můj bože, tohle se mi přestává líbit."

"Je zvyklej. Chodil jsem za tvou mámou tak třikrát týdně."

Už si vyšel, ale Jonny stále ještě stál, na tváři... výraz, jako by byl ztracený. "Děje se něco?" zastavil se Nick. 

Jonny k němu konečně došel, vzal ho za ruku a dal mu pusu na tvář. "Děkuju. Žes jí dělal společnost, i když jsme nebyli ani spolu."

Odfrkl si. "Mám ji raději jak tebe, jasně, že jí budu dělat společnost." Jonny do něj pobaveně dloubl. 

Jak pánové si to tedy namířili přímo do ředitelny, protože ta byla prakticky přístupná veřejnosti, jen byl před ní malý sekretariát. Nicka už ani nezastavovali, když tam šli, pokud tam Alessandro někoho neměl, a tak jen kývnul na pozdrav, zaklepal na dveře a hned, jak uslyšel Alessandra zevnitř, pootevřel dveře a nakoukl dovnitř.

"Můžu?"

Alessandro vzhlédl od stolu.  "A prý, že už nepřijdeš a přitom ty se objevíš v rekordním čase. Ex ve městě ještě nedorazil do města?"

"Cože?" ozval se Jonny za ním potichu. Nick by měl vážně naučit svou rodinou nějakým filtrům.

Otevřel dveře dokořán a odhalil tak i Jonnyho. "Ex už dorazil a rád by viděl svou mámu, jestli nevadí."

Jonny a Alessandro se potkali možná tak dvakrát, spíše jednou, protože podruhé to bylo opravdu jen na pár sekund, když celou jeho rodinu potkali s Nickem v nákupním centru. Alessandra ale i tak vůbec to, že tu najednou byl s Nickem, nerozhodilo. 

"Oh, Jonny. Jak se máš?" zeptal se, ale ani na odpověď nečekal. Koukl na ně oba, na jejich propletené ruce, nejspíš provedl v hlavě rychlou kalkulaci a pak kývnul k židlím před jeho stolem. "Sednete si ještě na chvíli? Rád bych s Jonnym něco probral ohledně jeho mámy."

"Děje se něco?" vyhrkl hned. "Je v pořádku?"

Až v tu chvíli nejspíše Alessandrovi došlo, jak to muselo znít. "Samozřejmě, je v pořádku, pardon. Potřebuju probrat něco ohledně financí, Jonny je uveden jako jeden z kontaktů."

"A nepočkalo by to?" zakňučel Nick. "A proč to vůbec řešíš ty? Nemáš na to lidi?"

Jeden Alessandrův pohled stačil, aby se bez dalších poznámek posadili. S Alessandrem se to mělo tak, že nebyl děsivý, ale vlastně byl. A to bylo někdy matoucí. 

Obešel svůj stůl a opřel se o něj naproti něm s papíry v ruce. Jeden stoh papírů podal Jonnymu. "Tohle ještě vaše rodina musí zaplatit," řekl mu a Nick se chtě nechtě na tu částku podíval. Měl co dělat, aby nevykulil oči na celou místnost, jak velké to číslo bylo. 

Jonny svěsil ruce, pohled na těch účtech. Viditelně nasucho polkl. Ani jeden si nevšimli v tu chvíli Alessandra, který dělal rychlé kalkulace na kopii oněch účtů. "A tohle je částka, kterou ovšem doopravdy zaplatíte," řekl najednou a podal Jonnymu další stoh papírů s finální částkou přeškrtnutou a přepsanou Alessandrem. Byla snad o čtvrtinu menší.

"Jak to?" zeptal se zmateně Jonny.

"Máme tady v nemocnici rodinný program. Pro zaměstnance a jejich rodiny, sleva na péči."

"Já ale nemám nikoho, kdo by tady pracoval," namítl. 

"Já vím, že ne. Slevu lze využít jednou ročně. Trochu záleží i na postavení zaměstnance, ale nebudu vás obtěžovat detaily. Tohle," ťukl na papír, "je ředitelská sleva. Uplatním ji na tvou mámu."

Nick otevřel pusu na prázdno dokořán. "Alessandro?" vypadlo z něj jako první. Alessandro se podíval na něj, Jonny ale začal v tu chvíli mluvit.

"To přece ale nemůžete, co když... Co když ji budete potřebovat?"

"Je říjen, do konce roku dva měsíce. Nebudu mít pro ni už využití a i kdyby se něco stalo, s finanční politikou, kterou tady v nemocnici mámě budu moct uplatnit tu, která se mi prvního ledna obnoví."

"Ale... Ale..." Jonny naprosto ztrácel slova. "Proč?"

Alessandro se lehce pousmál a kývnul na Nicka. "Ten tady u ní seděl každý druhý den, protože mu na ni záleží, i když jste se rozešli. Nevím, co ví o vaší finanční situaci nebo o tom, že tvůj táta požádal o vydání tvé mámy do domácí péče, protože si nemocnici už nemůže dovolit-"

"Já už mám ty peníze. Mám je," vyhrkl Jonny rychle.

"Tak je použijte na něco dalšího, co vaší máme pomůže," odpověděl Alessandro. "A ještě chvíli ji nechte tady. Potřebuje to. Máš štěstí, že Nick je jak rodina. A když můžu zanechat slevu v rodině, o to líp."

Nastalo krátké ticho. Nick se otočil na Jonnyho, jeho oči skleněné a položil mu ruku na záda. "Já ani nevím, jak vám poděkovat," špitl. 

"Jdi za mámou," odpověděl Alessandro. "Dlouho tě neviděla. Šťastný pacient rovná se zdravý pacient, takže tak mi poděkuješ." Odrazil se od stolu a vydal se zpátky za něj, ovšem Nick ho nenechal. 

Alessandro byl rodina a on mu potřeboval poděkovat. Nejlépe? Obejmutím. "Ty máš tak velký srdce, víš to?" zamumlal. 

"Ani nevíš, jak často tuhle větu jako ředitel slyším. Ani nevím proč," uchechtl se. "Běžte. Pípnul jsem Leovi, když půjdete směrem k pediatrii, potkáte ho. Řekněte mu, ať vás zavede na pokoj."

Nick ho pustil. "V sobotu na oslavě tě zulíbám k smrti. Připrav se."

"To si nechám ujít, děkuji pěkně," dal Alessandro ruce do obranné pozice. A pak kouknul na Jonnyho. "Vidíme se na oslavě?"

Jonny se zmateně podíval na Alessandra, pak na Nicka. Nick se pousmál. "Definitivně. A na všech ostatních taky."

Tohle byl ten nejlepší narozeninový den v jeho životě. 

- - -

ngl, i kinda love this chapter (a taky je nejdelší v knize, hehe)