Nick nebyl člověk závislý na sociálních sítích. Denně trávil celkově tak dvě hodiny na telefonu. 

Poslední týden měl čas u obrazovky skoro čtyři hodiny denně. Protože neustále lovil nejnovější zprávy o Jonnyho kapele. 

Nejprve to byl nepovedený koncert. Pak zprávy zevnitř, že se údajně kapela poprala, tomu ale úplně nevěřil. Pak to byl další nepovedený koncert, Josh viditelně zdrogovaný na pódiu. Viděl ta videa, upřímně se ale cítil strašně. Tohle si Jonny nezasloužil. 

Nakonec to byl zrušený koncert z neznámých důvodů. Nick si je ale dokázal asi představit. 

A nakonec, nakonec to byl článek o zrušeném zbytku evropského turné. 

Nick na ten titulek zíral snad pět minut, než se odvážil číst dál. 

"Copak, Nicky?"

Vzhlédl. Seděl v tu chvíli u Jonnyho mámy v nemocnici, protože občas ji chodil navštívit. Netušil, jestli to Jonny ví a možná to ani vědět nechtěl. Jelikož mu ale všechny jeho známosti v nemocnici odmítly dávat o paní Walkerové i jen tu minimální informaci, jestli žije nebo ne, musel se obstarat sám. 

Byl tu po návštěvních hodinách. Paní Walkerová milovala, když jí dělal společnost, povídal si s ní. Naopak si uměla. říct, když byla unavená a chtěla, aby odešel. 

Mohl jí ale snad jen tak říct, co právě četl? "Vi to víte?" zeptal se opatrně. "To s Jonnyho turné?"

"Copak s jeho turné?"

Nasucho polkl. "Píšou, že zbytek turné bylo zrušeno. Kapela se vrací domů."

"Oh? Jak to?"

Když ještě spolu s Jonnym byli, řekl mu, že jeho máma neví o kapele všechno. Neví, že tak nějak mají problém s alkoholem a drogami, protože by se jí to ani trochu nelíbilo a on ji nemohl stresovat.

Takže i když mu bylo jasné, že důvod byl uvnitř kapely - pravděpodobně předávkovaný Nolan nebo neustále opilý Josh, v tu chvíli předstíral, že není chytřejší jak ona nebo článek v jeho telefonu. "Nespecifikují to tady. Nevím."

Paní Walkerová k němu natočila hlavu. "Podáš mi telefon, prosím?" poprosila ho. "Asi bych mu měla zavolat, co se děje. Musí mu to být neskutečně líto."

Postavil se a došel ke stolku z druhé strany její postele. Už znal její heslo na telefon a najel do kontaktů. Jonnyho ale ještě nevytáčel. "Nebudu vás rušit, stejně už je čas, abych šel," řekl nejprve. "Řeknu nějaké sestřičce, ať za vámi pak přijde, hm?"

Vděčně se usmála. "Děkuju, Nicky. Jsi zlatíčko."

Jak on měl tuhle ženu rád. Vytočil tedy Jonnyho, dal odposlech nahlas a položil telefon vedle její hlavy na polštář, protože byla moc slabá na to, aby si ho držela u ucha sama. "Mějte se," rozloučil se. A cestou do vestibulu ještě poprosil sestřičku, jestli by za chvíli nešla za paní Walkerovou a neschovala jí telefon.

Nikdo nezpochybňoval to, že tam byl i po návštěvních hodinách, s Carolinem tam byli skoro jako doma. Když byli menší, často chodili do místního dětského koutku po škole, kterou měli téměř vedle nemocnice. Tam ho vždy vyzvedl pak jeden z tátů. 

Všichni ale věděli, kdo jsou. Caroline, dcera dvou doktorů, neteř ředitele. A její nejlepší kamarád Nick, který se téměř taky dal považovat za syna a synovce dříve zmíněných. 

Stejně jako v tu chvíli. Posadil se do vestibulu a hned se ponořil do světa sociálních sítí a především teorií a zpráv o zrušeném turné. Mohl napsat Jonnymu. Už skoro tři týdny si ale nenapsali ani slovo a neodvážil se.

"Můžeme?"

Vzhlédl k Alessandrovi s rukama v kapsách od šortek a v letní košili rozepnuté více, než by se asi na ředitele nemocnice slušelo. Ovšem, celý jeho outfit nevypadal ředitelsky. A ještě k tomu byl už říjen, rozhodně se se svou košilí netrefil. 

Nick se lehce uchechtl. "To budou nějaký ty italský geny v tobě, že se v říjnu oblékáš takhle?"

"Ne, to bude Leo a jeho klasická zmatenost, když jsem ho poprosil, ať vezme tašku s věcma pro holky domů a místo toho mi vzal tašku s převlečením. Tohle kombo jsem vyhrabal ani nevím kde."

"Nebylo lepší zůstat prostě v lékařským?"

"To jsem si dnes zašpinil od krve a už jsem nechtěl otravovat sestry, bylo by to lepší?"

"Oh, definitivně. Badass."

Alessandro se uchechtl. "Pojď, prosím tě. Čeká mě večeře a jestli mi ji holky sní, budu vinit tebe. A to nechceš."

Alessandro byl jeho taxi domů. Občas ho vzal Leo, občas Aura nebo Simon, zkrátka kdo se naskytl v době, kdy byl navštívit Jonnyho mámu. Nikdo naštěstí nekomentoval ten fakt, že to vůbec dělal. 

"Kdy tě máme očekávat zpátky?" zeptal se Alessandro později, když už se blížili do jejich ulice. A Nick sklopil pohled.

"Uhm, tohle bylo asi naposled. Jonny se vrací a... asi by nebylo nejlepší ho tam potkat."

"Oh? Vrací se? Zdá se mi, že Leo říkal pozdější termín. Vážně si začínám dělat starost s jeho hlavou, upřímně-"

"To nemusíš," vyhrkl Nick. "Zrušilo se zbytek turné. A než se zeptáš proč, nemám upřímně tušení."

"Wow," písknul Alessandro. "Ex zpátky ve městě. Hodně štěstí."

Nick pobaveně protočil očima. "Díky za podporu, vážně."

"Když můžu, pomůžu," usmál se. 

Alessandro ho vyhodil před domem, ještě ale otevřel okénko. "Kdy že máš tu oslavu? Tuhle sobotu nebo příští?"

"Až příští," ujistil ho Nick. "Chris se tenhle týden vrací z pracovní cesty."

"Oh, okay. Budeme tam."

"Ještě aby ne," usmál se. A zamával Alessandrovi na rozloučenou. 

Oslavy, to bylo něco, co všechny jejich rodiny naprosto milovaly. Vždy stejné složení, vždy úžasně strávený čas s nejbližšími a tentokrát byl na řadě Nick s jeho devatenáctými narozeninami. Bylo mu jedno, jestli měl deset nebo třicet, tyhle oslavy zkrátka miloval a věděl, že by musel skončit svět, abych se jich vzdal. 

Narozeniny měl ovšem už zítra, v pátek. A Chris byl zkrátka taky někdo, kdo by si to nenechal ujít a jelikož se v sobotu v poledne teprve vracel, nestihli by oslavu nachystat dle jejich standardů a to by nikdo z nich nezkousl. A tak to raději posunuli na další týden.

Otočil se a začal hrabat klíče.

"Všechno nejlepší, Nicky."

Málem vyletěl z kůže, doslova. Otočil se, připraven útočit klíči v ruce, když za sebou uviděl Jonnyho. A klíče mu doslova vypadly z ruky. 

"Co tady děláš?" zeptal se, přičemž mu přeskočil hlas. Byl naprosto v šoku. 

Jonny popošel více na světlo, Nick hned uviděl, že má něco v ruce. "Máš narozeniny."

"Ne, vážně. Co tady děláš? Vždyť se turné zrušilo teprve dneska."

"Ne tak úplně, vlastně," opravil ho Jonny. "My to víme už tři dny. Oficiálně to vyšlo až dneska. Od zítřejšího koncertu je zrušený."

Nechápal. A pak si uvědomil, že přece jen tam měli jednu asi čtyřdenní pauzu uprostřed turné. Ta musela být právě teď. "Ale ani tvoje máma nic nevěděla..."

Jonny se lehce uchechtl. "Táta se zmínil, že ji chodíš navštěvovat. Chtěl jsem rodinu překvapit, nikdo z nich to nevěděl."

Nick se pomalu sklonil pro klíče a zvedl je ze země. "A co budete dělat teď? Co se vůbec stalo?"

Jonny se smutně pousmál. "Už není žádné my, Nicky. Kapela se rozpadla."

Skoro mu spadly klíče podruhé. Naštěstí je stihl chytit a Jonny se zasmál. 

Oh, jak on mu chyběl. 

- - -

já jsem opravdu krutá, ukončovat to v tomhle, hihi