"Víš co? Když tě tak vidím, asi raději navždy zůstanu sama než abych si prošla nějakých rozchodem."

Nick si povzdechl a odložil vidličku, se kterou se do teď jen šťoural v jeho jídle. Podíval se na Caroline. "Už jsem lepší, jen... Dneska odjíždí na evropský turné a já zase přemýšlím jen nad tím, jak se bude cítit neustále s těmi kokoty. A že tentokrát nebude mít už vůbec nikoho, komu ventilovat."

"Takže to padlo? Vaše zůstaneme v kontaktu?" zeptala se.

Nepatrně přikývl. "Přece jen jsem to navrhl já, on měl své námitky, protože věděl. Prošel si rozchodem. Tohle byl můj první a naivně jsem si myslel, že to půjde."

"Někdy to jde," namítla.

"Jo. Ale očividně ne u nás." 

Bylo mu líto Caroline, protože ty poslední tři týdny s ní komunikoval přesně tímhle stylem. Jak uražené dítě. Možná uražený opravdu byl, především na fakt, že nemohli být s Jonnym spolu.

Nejvtipnější bylo, že byl momentálně ve stádiu, kdy mu přišlo, že to, co prožíval s Jonnym, přece nedokáže prožívat nikdy s někým jiným. Vždyť když potká někoho dalšího, vzpomene si na Jonnyho, ne? Když půjde s někým na první rande, bude to porovnávat s tím jejich? Když se s někým políbí, když se ho někdo intimně dotkne, bude se mu zdát, že je to všechno špatně, no ne?

Upřímně? Tak trochu mu to přišlo jako konec světa. Byl zkrátka dramatický. 

"Třeba to chce ještě chvíli čas," zkusila to Caroline, "a pak budete zase aspoň kamarádi. Je jasný, že teď se oba jen trápíte."

"Trápí mě i to, že už tři týdny nevím, jak je na tom jeho máma," zamumlal, protože to byla pravda. Když ji viděl naposledy, nebyla na tom nejlépe a tři týdny byla v její nemoci dlouhá doba na to, aby se toho stihlo hodně změnit. 

"Troufám si říct, že je v pořádku. Určitě. Jinak by ses to určitě nějak dozvěděl."

Nadějně vzhlédl. "Myslíš, že by mi tví rodiče mohli něco říct, kdyby se něco dozvěděli? Nebo strýcové?"

Caroline se lehce uchechtla. "Táta je na traumatologii, máma na ortopedii, Leo na pediatrii a Alessandro je ředitel. Nic mi nezní jako onkologie, Nicky. Nestíhají sledovat každého pacienta v nemocnici."

"Ale kdyby náhodou."

"Pak jsou umlčeni přísahou."

"A co se stane, když ji poruší, půjdou za ředitelem? Ha, tím je Alessandro."

"Alessandro už dvakrát odebral pacienta svému vlastnímu manželovi. Dokáže být férový i na rodinu."

Odfrkl si. "Krutý svět tohleto."

"Jonny není doma. Stav se tam. Měli tě rádi a bude to naopak pěkné gesto, když se tam ukážeš."

Zavrtěl hlavou. "Oh, to nepřichází v úvahu."

A přece jen, nedokázal přestat myslet na to, že by to přece jen udělal. Každý den, co byl více a více v nevědomí (a co se více a více bál napsat samotnému Jonnymu), přemýšlel nad tím, že by se za jeho rodiči stavil. Že by se stavil za jeho mámou a popovídal si s ní jako za starých časů. 

Najednou, o pár dní později, stál před jeho domem. Blížil se k jejich hlavním dveřím. Zazvonil na jejich zvonek. Nasucho polkl, když čekal. A tak trochu ztratil slova, když uviděl před sebou překvapený výraz pana Walkera. 

"Uhm, zdravím," vysoukal ze sebe. "Říkal jsem si, že se krátce stavím. Na návštěvu a tak. Nevadí?"

Chvíli se vážně bál, že ho pošlou někam. Co on věděl, třeba jim Jonny řekl smyšlený příběh o tom, jak ho Nick podvedl (i když by si to doopravdy o Jonnym vůbec nemyslel), ale když se jeho táta zpamatoval z toho lehkého šoku, vtáhl ho do krátkého objetí. "No jen pojď! Čtvrt hodinky zpátky jsem dovařil!"

"Já nepřišel-"

O pět minut později seděl u jídelního stolu, sám, s čerstvou polévkou před ním, zatímco pan Walker šel pro Jonnyho mámu. Když je uslyšel scházet pomalu ze schodů, nechal polévku polévkou a přešel do chodby. Zespod se na Jonnyho mámu usmál, protože měl nějaká očekávání a upřímně, byla spíše špatná. Paní Walkerová ale naštěstí vypadala lépe, než očekával. 

"Dobré poledne," pozdravil ji. "Vypadáte jako vždy neodolatelně."

Ani nevěděl, jak to vzniklo, ale asi měsíc po tom, co se Nick s nimi seznámil a byl u nich doma pravidelně, začal s jeho mámou takový jejich vtípek. A ona vždy odpověděla. "Nicky, ahoj. Vypadáš jako vždy k nakousnutí." Stejně jako teď.

I Jonnyho máma ho objala, ovšem mnohem déle. "Tak ráda tě vidím," zašeptala. Když se odtáhla, držela ho ještě za ramena. "Jonny ví, že jsi tady?"

Sklopil pohled a zavrtěl hlavou. "Vrtalo mi hlavou, jak se máte a tak. Snad to nevadí."

Objala ho znovu. "Ty jsi prostě zlatej kluk."

Paní Walkerová si samozřejmě neodpustila ani vtipy toho typu, že jí přišel zkontrolovat, jestli už neleží šest stop pod zemí nebo že nemá vedle postele připravenou rakev (nemá). A pak si povídali o všem možná, zatímco tématu Jonny se vyhýbali jako čert kříži. 

Věděl ale, že to tak nepůjde věčně. A tak se ani nedivil, když se pak paní Walkerová nevinně zeptala: "A s Jonnym jsi v kontaktu?"

Potupně zavrtěl hlavou. "Nejsme. Chtěli jsme, ale... bylo to asi pro nás oba těžký."

Vlídně se na něj usmála. "Já to chápu. Jen mě to zajímalo, Jonny změní téma pokaždý, co se na tebe zeptám."

A od té chvíle to začala být spíše konverzace Nicka a pana Walkera, paní Walkerová spíše jen poslouchala, její oči se pomalu zavíraly. A tak Nick začal pomalu děkovat za jídlo, za společnost, že mu povolili návštěvu, připraven odejít, když se paní Walkerová zvedla taky. "Půjdu si asi lehnout, není mi-"

Nedořekla to, protože se hned posadila zpátky, chytila se za hlavu. "Evelyn?" zaregoval hned její manžel a přispěchal k ní. "Evelyn, co se děje?"

"Ah, není mi... nevím... Motá se mi hlava."

Nick tam jen zaraženě stál, netušil, co dělat. "Mám zavolat pomoc?" vyhrkl.

"Počkej chvíli," odpověděl mu pan Walker, ještě klidný. "Evelyn, zlato, jak se cítíš? Potřebuješ pomoc?"

Chvíli analyzovala svůj stav. Pak přikývla. A pan Walker se podíval na Nicka. "Zavolej záchranku, prosím tě."

Nick hned pochopil, že to tady nebude zas tak nic zvláštního s tím, jak byli oba v klidu. Nick, ten snad šílel z nich nejvíce. Pan Walker převezl na vozíku svou ženu přes dům, neustále na ni mluvil, snažil se ji udržet při vědomí, posílal Nicka pro věci jako pro jeho peněženku, telefon, seznam všech léků paní Walkerové na nočním stolku v jejich ložnici. A když už v dáli viděli sanitku, naklonil se k němu naposled. 

"Můžeš zavolat Jonnymu, prosím tě? Řekni mu, co se stalo a že... že budeme potřebovat pomoc. On to pochopí."

Pan Walker to možná nevěděl, Nick to ale hned pochopil taky. Potřebovali peníze. On věděl, proč Jonny  zůstával v kapele, kterou neměl rád. Měli dohodu. Jonny chtěl pomoct. 

Přikývl. A třesoucíma rukama vytáhl telefon, aby vytočil Jonnyho číslo. 

Upřímně? Myslel si, že mu to Jonny nevezme a ani by se mu nedivil. Nick ale nechával telefon zvonit tak dlouho, jak to jen šlo. A když to Jonny na první dobrou nevzal, začal vyzvánět znovu. A tentokrát to vzal. 

"Děje se něco, Nicky?" zeptal se hned.

Nick nasucho polkl. "Tvoje máma, Jonny. Tvůj táta... potřebuje pomoc."

"Oh," vypadlo z něj jako první. Nick čím dál hlasitěji slyšel jeho dech. Pak mnohem tišším hlasem se zeptal: "Co se stalo? A jak to, že mi voláš ty?"

Takže to chtělo nějaké to vysvětlování, Nick to rychle shrnul, protože Jonnyho mámu nakládali do sanitky a pan Walker na něj mával a pokřikoval, že vytáhne auto, hodí Nicka domů a pojede do nemocnice. 

"Bude v pohodě, Jonny," řekl nakonec Nick, aby ho nějak uklidnil. Jonny moc nemluvil a Nickovi přišlo, že jen tiše brečí. Natolik ho znal. 

"Usmívala se?"

"Cože?"

"Usmívala se?" zeptal se Jonny. "Dokud se usmívá, vždy bude v pohodě."

Nicky si uvědomil, jak paní Walkerovou naposledy viděl. A rozhodně se neusmívala. To mu ale přece říct nemohl. "Jo, usmívala," řekl nakonec. 

Slyšel, jak si Jonny oddechl. "Děkuju, Nicky. Já... jdu tátovi poslat peníze," řekl na přímo.

Nick tak na vlastní kůži, na plno pochopil, proč se Jonny kapely zkrátka vzdát nemohl, ne teď. Jeho rodina ho opravdu potřebovala. 

- - -

DONT KILL ME, KILL ME AZ NA KONCI PRIBEHU