"A co tamta slečna? Nelíbí se ti?"

"Mami."

Nick se uchechtl a sklopil pohled do talíře. Kdyby se díval na Chrisův pohled, který věnoval své mámě, jen o sekundu déle, asi by vyprskl smíchy.

"No co? Jen si myslím, že by bylo hezké, kdyby si Nicky našel někoho místního. Ať máte jistotu, že se po vysoké vrátí a neuteče pře půlku států jako ty," zamračila se na něj jeho matka. Chris protočil očima.

"A jak se ti tady líbí, ne?" zeptal se na oplátku.

Chrisova matka, Nickyho babička, se přistěhovala do malého bytu ve městě asi tři roky zpátky. Od jejího rozvodu s dědou neměla vztah delší jak dva roky, s nikým se neusadila. Děda zemřel čtyři roky zpátky a babička, jako by jí došla realita toho, že nemusí mít už na světě tolik času, se rozhodla přiblížit své rodině, Chrisovi.

Takže s ní často měli tyhle obědy nebo večeře, kdy se jí téměř vždy podařilo otevřít minimálně jedno ne tak pro Nickyho příjemné téma, které se Chris vždy snažil zastavit.

"Já chci stejně nejvíce sem na vysokou, babi. Nechci, pokud možno, nikam daleko, neboj," uklidnil ji Nick a koukl na své táty, když se pousmáli. Když jim několik týdnů zpátky řekl, že nejvíce chce zůstat, že chce studovat stejnou vysokou jako oni, udělal jim takovou radost, kterou věděl, že jen tak nezapomene.

"Vážně? Tak to po tom jo. To nemění nic na tom, že tamta slečna vypadá sympaticky," kývla hlavou.

Nicky se na babiččin výběr podíval. Byli v restauraci, pár stolů od nich seděla taky nějaká rodina s dívkou, která vypadala jeho věku. A musel uznat, že pro jednou se babička nemýlila. "A co čekáš, že půjdu a napíšu jí své telefonní číslo na ubrousek?" zeptal se lehce pobaveně.

"Prosím tě, ani já nevěřím, že si až takový gentleman. Zeptej se jí na Pentagram."

"Myslíš Instagram?"

"Co já vím."

Všichni až na babičku se zasmáli. Nick navázal oční kontakt s Chrisem, který se ujistil, že mu ta konverzace není příliš nepříjemná, dělal to od malička a Nick ho za to vždy naprosto miloval.

Zavrtěl ale hlavou. Tohle byly klasické babičkovské konverzace, no ne?

Babička se k němu naklonila. "Ovšem jestli se mýlím, její bratr taky vypadá sympaticky."

"Babi!" vyhrkl Nick. Mateo málem smíchy vyprskl všechno jídlo.

Pak nastala třešnička na dortu, když se jimi pozorovaná rodinka zvedla, sympatický bratr přešel k sympatické sestře a chytil ji za ruku v romantickém gestu. Nick musel sklopit pohled a dusit v sobě smích, aby se nerozesmál nahlas a nepřilákal pozornost k jejich stolu.

"Sakra," zamumlala si babička. Nick ji málo kdy slyšel nadávat.

"Třeba příště, babi," uklidnil ji.

O půl hodiny později sami restauraci opustili, rozloučili se s babičkou, která se vydala na druhou stranu než oni a vyšli směrem domů. Chris mu hned hodil jednu paži přes rameno. "Víš, že ji nemusíš-"

"Vůbec brát vážně, já vím," doplnil ho Nick s lehkým úsměvem. "Mám čas."

Chris přikývl. "Máš všechen čas na světě."

To, že je miloval, za to, jací byli, bylo nedostatečné vyjádření.

Došli domů. Mateo se hned pustil do uklízení, které před jejich odchodem nestihl dokončit, Chris zase okamžitě obsadil koupelnu.

A Nick, ten si sedl na okraj své postele v pokoji, pohled zabodnutý v zemi. Přehrával si jejich dnešní večeři, babiččina slova, to, jak zvážila hned i to, že by se mu mohli líbit i kluci bez špetky kritiky.

I když věděl, že jeho tátové by byli ti poslední, co by ho soudili (z očividných důvodů), stejně se styděl jim přiznat, jak se cítí. Protože poslední dva roky nedělal nic, než že se snažil přijít na to, jak se cítí a někdy měl pocit, že než jim to řekne, potřebuje potvrzení, reálné. Že první potřebuje k někomu něco opravdu cítit.

Ale pak si vzpomněl na Matea. Na všechny příběhy, které mu tátové vyprávěli. A nepotřeboval žádné potvrzení, aby si byl jistý tím, jak se cítí.

Takže po dlouhých dvaceti minutách sezení a zírání do podlahy se zvedl a přešel za táty do obýváku. Už seděli na gauči, Chris čerstvě osprchovaný, Mateo pod dekou vedle něj, a sledovali společně seriál, který rozkoukali pár dní zpátky. Nick si sedl mlčky vedle nich.

Mateo po něm hodil další deku, kterou měl vedle sebe. Nick se vděčně usmál.

Dlouho jen tupě zíral na obrazovku, i když vůbec nevnímal. Pak, bez toho, aby se nějak pohnul, promluvil: "Můžu vám něco říct?"

Periferně uviděl, jak k němu oba otočili hlavu ve stejnou chvíli. "Copak?" zeptal se Mateo.

"Já jen že..." Kousl se do rtu. Proč mu tak bilo srdce, když to byli jen jeho tátové? Nedokázal si představit lidi, kteří by to dokázali lépe pochopit. Přesto si přišel, jako by jim měl říct něco, z čeho by měli být zklamaní. "Já jen že babička se nemýlila, když zvážila i toho kluka. Tak... ať to víte."

Nedokázal se jim vyloženě podívat do očí, zpětně mu to přišlo vtipné. Protože jak to i očekával, jejich reakce byla ta nejlepší, jakou si mohl přát.

"Jasně," řekl Chris jemně. "Díky, že jsi nám to řekl. I když, samozřejmě jsi nám žádné vysvětlení nedlužil. Ať už se rozhodneš přivést domů kohokoliv, přivítáme je s otevřenou náručí, to víš."

Nick polkl. "Toť vše?"

Oba se uchechtli. "Cos čekal?" zeptal se Chris a kývnul na to, jak druhou ruku objímal Matea. "Myslím, že jsme docela očividný, nemyslíš?"

Dlouze vydechl a nakonec se usmál. "Já vím. Vlastně ani nevím, co jsem čekal. Děkuju, vážně."

Mateo byl ten, co se dal do pohybu, když se zvedl, přešel k němu a vklouzl tentokrát pod deku s ním. Jednou paží ho objal a nechal ho, ať si o něj opře hlavu. "Chápu, že to může být děsivý, i když víš, že máš naši úplnou podporu. Co si budeme, společnost to stále nepřijímá tak, jak by mohla. Tak se neboj s námi mluvit, hm?"

Nick přikývl, přesně věděl, na co narážel. I když se po jeho adopci s nimi začal cítit jako doma brzy, dlouho trvalo, než se s nimi naučil komunikovat na úrovni, jakou měli teď. Tajil jim šikanu ve škole, tajil jim, když mu občas chyběli jeho biologičtí rodiče, i když Matea s Chrisem považoval za rodinu už mnohem více.

Mateo ho vyzýval opět k tomu, ať se před nimi v ničem neuzavírá. A on už to v plánu neměl.

"Když už mluvíme o společnosti," odpověděl Nick, "nezapomeňte si připravit argumenty, jestli někdy přivedu nějakýho kluka a vy budete osočování, že přenášíte homosexualitu na děti a kazíte tradiční rodiny."

Dlouho neslyšel Chrise se zasmát tolik jako v tu chvíli. A udělalo mu to neskutečnou radost.

"Jen ať přijdou. Já si argumentů najdu až až," odpověděl pak. "A rád jim je odrecituju."

"Napiš báseň," pobídl ho Mateo. Nick si vzpomněl, že když byl Chris na vysoké, občas poezii jako koníček psal. "Duhová rodina pro scvrklý mozečky."

Chris se hned naladil na Mateovu notu. "Omlouvám se, ale není to má chyba, že mozek máte menší jak průměrná ryba."

Nick vyprskl smíchy. "Panebože. Jestli tvoje poezie byla taková, asi je dobře, že jsi skončil."

"Náhodou, táta byl skvělý," argumentoval Mateo. "Jen... je pravda, že se jeho talent za ty roky trochu vytratil."

Chris se natáhl a jemně Matea kopnul. "Hej! Už ti nikdy nic nesložím."

"Díky bože."

A vysloužil si kopanec druhý. Nick je naprosto miloval.

- - -

tenhle příběh bude actually o tom, jak skvělý má nick rodiče, abychom mu všichni mohli závidět. enjoy.