Nick zastavil před Jonnyho domem přímo ve chvíli, kdy taxík odjížděl a Jonny tak stál sám na příjezdové cestě s kufrem, taškou a batohem kolem sebe. 

Sundal si helmu, která ani nebyla jeho, slezl z motorky, která taky nebyla jeho. Jonny se na něj usmál a všechno se zdálo být na chvíli v pořádku. "Zdravím, vracím motorku z pronájmu," prohlásil. 

Miloval, jak se Jonny hned přidal. "Oh? Dřív, než jsme vás očekávali. Rád bych tedy poslední platbu."

Nick odložil helmu, došel k němu, jeho ruce klasicky na ramena, Jonnyho na pas, objali se a spojili rty do dlouhého polibku. Projela ním vlna emocí, jak mu tenhle kluk i přes všechny ty krize, co prožíval, chyběl. 

Nejel sem s rozhodnutím. Nedokázal to. A tak se raději rozhodl, že uvidí, jak se to všechno vyvine, co Jonny ke všemu, co se stalo, bude mít co říct, když se konečně viděli zase z očí do očí. 

"Konečně," zamumlal Nick. 

Jonny se odtáhl, jeho obličej najednou docela nečitelný. "Půjdeme se projít?"

"Nechceš se první přivítat s rodinou?" zeptal se zmateně.

Zavrtěl ale hlavou a jeho ruka sklouzla do té Nickovy, propletla si s tou jeho prsty. "Chtěl bych ještě chvilku s tebou."

A v tu chvíli mu došlo, o co jde. "Nemusíme teď řešit... nás."

"Já už asi ale nevydržím další moment v nevědomí, co s námi bude, protože co si budem, od toho večera jsme to nebyli my. A nemůžeme předstírat, že se nic nedělo."

"Však to ne, jen..." Podíval se mu do očí. Do těch očí, které si za předešlé dva měsíce utrpěly toho až až. A tak se mu rozhodl raději vyhovět. "Tak jo."

Jonny se pousmál "Děkuju. Jen hodím dovnitř věci."

Nick mu pomohl, pak, bez toho, aby se viděli s někým z Walkerů, vyšli směrem ke kraji města a že už tak bydleli skoro na konci. Nejprve šli chvíli v tichu, než si Jonny hlasitě povzdechl. "Já jen..." Slova se mu zasekla v krku. "Mám pocit, že nás tohle turné docela rozbilo. Ale zároveň asi postavilo před realitu."

"Realitu," zopakoval Nick, ne jako otázku, zkrátka prosté konstatování. 

"Tohle je můj život, Nicky. A dokud je to s mámou jak chození na laně, nikdy žádná jistota, můj život to i bude, protože takhle můžu rodině pomoct."

"Já vím, Jonny."

Jonny se na něj nepatrně podíval. "A jsi takhle šťastný? Byl bys takhle šťastný? Já neustále někde v čudu s lidma, co ti takhle ublížili?"

Nick sklopil pohled. Věděl, že nemohl argumentovat, ať je pošle někam nebo ať jim to prostě řekne. Po jeho zkušenosti z tohoto turné si nebyl ani jistý, jestli by na dalším Jonnyho navštívil. Nesnášel jeho kapelu jako lidi a upřímně? Nesnášel ten pitomý autobus. Nesnášel být neustále na cestách, neustále něco dělat a to nebyl ani jeden z účinkujících. Na turné se neustále něco dělalo, řešilo, připravovalo a stačily mu čtyři dny, aby si ohledně toho vytvořil svůj názor. 

A když byl Jonny upřímný, rozhodl se být taky. "Taky jsem nad tím přemýšlel," přiznal. "Jestli... jestli dokážeme nějak skloubit naše budoucnosti, naše sny, do jedné, vzhledem na okolnosti."

"Přišel jsi na něco?"

Poprvé to tak řekl nahlas, poprvé si to přiznal. "Ne." A bodlo ho u srdce. "Proto jsem nedošel ani k závěru. Protože mě to děsí."

"Děsí tě rozhodnout se, jestli by nebylo lepší náš vztah ukončit?"

Nicka začaly pálit oči, jak ucítil slzy. Jen přikývl. 

Byl ale rád, že byli na stejné vlně, že oba to viděli jako něco, co potřebovali upřímně vyřešit. Že jeden nevyšiloval, když ten druhý zmínil rozchod, i když se to opravdu zdálo jako jeden z těch hodně možných scénářů.

"Nicky, my... za dvacet pět dní odlétáme do Evropy. Budeme tam nějakých pět, šest týdnů. A pak se začalo mluvit o možné Jižní Americe."

Povzdechl si. Byla to ta samá pohádka stále dokola, no ne?

"A ještě je tady jedna věc. Naše nahrávací společnost je v LA. A kluci, Patrick, všichni... začínají zvažovat, jestli by se nebylo lepší tam přestěhovat, pokud to myslíme celý vážně."

Nick se zastavil. Tohle byla teprve rána do srdce, protože Los Angeles bylo snad pět hodin letadlem odsud. Nikdy ho vlastně nenapadlo, že na tohle může jednou dojít. Že když se jim takhle rozjedou kariéry, budou se muset přestěhovat blíže středu dění. 

Richmond byl nic pro muzikanty. LA byl zlatý grál.

Ucítil první slzu, jak mu stekla po tváři. "Tak to je pak jasný, ne?" řekl potichu. "Já se nepřestěhuju přes celý kontinent, Jonny."

"Já bych to po tobě ani nechtěl. Za chvíli začínáš vysokou tady, nikdy bych tě ani nenutil," řekl hned. "Nevíme ještě, jak to s LA bude. Ale chtěl jsem, abys to věděl."

"Jakože... jaká je pravděpodobnost, že se přestěhujete?"

"Nicky..."

"Teď musíme být k sobě upřímní, Jonny. Prosím."

Na dlouhou dobu se odmlčel. "Asi to není otázka jestli," přiznal po chvíli. "Ale kdy."

Nick zvedl pohled nahoru a zamrkal slzy. Pak se trochu odklonil od Jonnyho a když se otočil zpátky, kousl se do rtu tak silně, až ho to zabolelo. "Jonny, já..." Ale slova nenacházel. Nechtěl to říct. Nevěděl jak.

Jonny uhnul pohledem. "Já vím," zamumlal. "Já to chápu."

Nick těch slz najednou ucítil více, protože najednou brečel i Jonny a byl to naprosto zdrcující pohled. Uvědomoval si, co dělal. Opouštěl tohoto skvělého kluka, s tou nejkrásnější láskou na světě, protože jejich životní cesty najednou vedly úplně jinam. Opouštěl toho kluka, který si myslel, že nikoho nemá, který měl kapelu, na kterou se nemohl spolehnout a cítil se strašně. 

On ale nechtěl, aby byl na to všechno sám. Nechtěl ho ztratit úplně. Na to ho měl rád až moc. Neublížili si přece tak, aby přetrhaly všechny kontakty. 

Chytil ho za ruku. "Byl bych ale nerad, kdyby se z nás stali cizinci. Prosím, že se z nás nestanou cizinci."

"Já..." začal Jonny, ale odmlčel se. Zavrtěl lehce hlavou. "Já nevím, jestli to zvládnu," špitl. "Jestli zvládnu tě mít vedle sebe, a nemoct..."

Nick se smutně pousmál. "To je ale to, proč to ukončujeme, Jonny. Nebudeš mě mít vedle sebe zas tak často. Nebude to tak těžký. Alespoň později."

Jonny si rychle setřel slzy hřbetem ruky. "Kurva," zamumlal. "Promiň, já jen-"

Uchechtl se. Spíše zoufalstvím. "Já vím," zamumlal. "Já vím."

A pak už tam jen stáli v objetí, brečeli tomu druhému do ramena, protože to bolelo. Bolelo to jako čert už teď a Nick nevěděl, co bude dělat, až od něj odejde. Až ho to tolik praští do obličeje, ta realita.

"Víš, ale," ozval se Jonny. "Asi bych ti měl poděkovat. Protože ten půl rok s tebou byl sakra krásnej."

Nick protočil očima, lehce pobaveně. "Oh, přestaň. Už tak je to těžký, nedělej to ještě těžší."

"Lepší teď než pak znovu vrtat do otevřený rány, ne?"

"Mohl sis to nechat pro sebe úplně."

"Já ti to ale chtěl říct!"

"Jo? Tak já pálím zpátky," řekl téměř třesoucím se hlasem a objal ho ještě pevněji. Zavřel oči. "Děkuji, že jsi byl tak perfektní první přítel."

Při použití toho minulého času jeho oči opustil další nával slz. A hned na to jim začal v duchu nadávat, že byli takoví blbečci, že si to ještě takhle zhoršovali.  

"Doprdele, Nicky," zamumlal Jonny a tlumeně se zasmál. "Přestaňme. My jsme úplně blbí."

"To mi povídej."

Vydali se zpátky, naposledy ruku v ruce. Ještě si to celé tedy ujasnili. Ano, šli od sebe. Pokusí se se udržet nadále v kontaktu. Když to bude pro jednoho těžké, řekne to tomu druhému, nebudou se trápit víc. 

Nick se ujistil, že se svěří někomu z rodiny, pokud to pro něj až moc těžké. Slíbil mu to. Nevěděl, jestli mu plně věřil. 

Došli zpátky před Jonnyho dům. Ten mu podal svou helmu od motorky, kterou mu už přenechal. "Musíš se nějak dostat domů, ne?" prohodil. "Můžeš se ještě jednou projet. Pak pojedu zpátky."

A tak Nick naposledy ještě řídil jeho motorku, Jonny přilepený na něm. Když dojel domů, jako první se podíval do oken, jestli je tátové náhodou nezahlédli. Pak slezli z motorky, Nick vrátil Jonnymu helmu. Ten se díval do země. 

"Pozdravuj táty," zamumlal. "Můžeš jim vyřídit, že jsem je měl rád a tak, víš co."

Nick se znovu uchechtl, slzy v jeho očích nazpátek. A pak se zkrátka neudržel, naposledy chytil Jonnyho tvář do dlaní a políbil ho. Z krátkého polibku se stal delší, z delšího doslova líbačka, jak jeden druhého nechtěli pustit.

Pak další objetí. A další slzy. "Raději už jedu," zamumlal Jonny. "Jinak tě už nepustím vůbec."

"Jeď opatrně, prosím. Pomalu." Oči měl plné slz, nebylo to nejlepší na řízení. Věděl ale, že by ho nedonutil s ním ještě počkat.

Nick tam tedy stál, uprostřed srpnového dne a objímal se pažemi, protože mu najednou byla zima, když Jonnyho viděl odjíždět. A stál tam ještě hodně dlouhou dobu po tom, co zmizel z jejich ulice, protože nechtěl dovnitř. Nechtěl zavřít dveře jeho pokoje, zavřít dveře za Jonnym, nechtěl být sám se svými emocemi.

"Nicky? Co tu tak stojíš?"

Zamrkal. Mateův hlas. Když se otočil, stál ve dveřích. "Nemáš být s Jo-" Zastavil se, když uviděl, jak Nick vypadal, celý ubrečený. "Oh," vypadl z něj následně. A hned bylo jasno.

Bylo to ale tak lepší. S Jonnyho vytížením to bylo nevyhnutelné. Aspoň to bude mít dříve za sebou. 

- - -

varování jsem nedávala, nepřijde mi to nijak bad :DD

also poprvé padlo jméno města, kde se odehrává auraverse! yay!