Nick byl tak trochu rozmazlený. Byl přece jen jedináček a jeho tátové měli tolik lásky na rozdávání. Uvědomoval si to. A proto toho nevyužíval.

Naopak to ale znamenalo, že nemusel vyloženě chodit pracovat. Snažil se být skromný, protože i když samozřejmě byli Chris a Mateo jeho rodiči desetkrát víc než jeho biologičtí a taky je mnohem více miloval, stále je nedokázal brát jako úplnou jistotu. Když se mu tenkrát změnil život ze dne na den, věděl, že by se to kdykoliv mohlo stát znovu. 

Motorka była ale to první, co opravdu chtěl, že s tím za nimi vyloženě přišel. A přesně kvůli tomu, jak to měl nastavené, se je ani nesnažil přemlouvat a raději se rozhodl jít vlastní cestou.

Chris měl ale pravdu. Ono bylo těžké si vydělat takovou sumu, jakou potřeboval. 

Chodil do dílen třikrát týdně, kroužek ale vedl jen jednou. Další dva dny chodil vypomáhat tak obecně a taky uklízet. Často tedy zavíral dílny sám a na cestě domů házel klíče do schránky Rileyů. 

Často chodil s odpadky k těm popelnicím, u kterých si vždy chtě nechtě vzpomněl na Jonathana, který si to nejspíše na tom samém místě rozdával s nějakou holkou z gauče. Otřásl se. Škoda, že si nepamatoval datum narození na občance, ale předpokládal, že nebyl o moc starší, jestli vůbec. Přece jen mu přiznal, že moc lidí věk na pití v té místnosti nemělo. 

A často, když takhle sám končil, viděl otevřené zadní dveře do baru. Zvědavost ho tam lákala, ovšem věděl, že by tam onu kapelu už znovu nenašel, samozřejmě. Možná byli na nějakém turné. Možná to byl jen jeden koncert. Byla malá pravděpodobnost, že by tu hráli znovu.

A přece jen, tři týdny na to, když šel opět s odpadky, na zídce u popelnic někdo seděl. Nick nejprve viděl jeho záda a jelikož se stmívalo, nepoznal na první dobrou, kdo to je. Když přišel blíže, ten někdo ho uslyšel a otočil se. 

Jonathan se na něj pousmál. "Ale. Zdravím."

Nick hodil pytel do otevřené popelnice a zavřel ji. Lidé z baru ji neustále nechávali otevřenou. "Nápodobně," odpověděl Jonathanovi, připraven se jen otočit a odejít. On ale k němu natáhl ruku s pivem v ruce. 

"Dáš si?"

Nick se uchechtl a zavrtěl hlavou. "Stále nemůžu."

Jonathan protočil očima, pobavený jeho odpovědí. "Prosím tě. Kdo to tady na tebe kecne?"

Pravda? Nikdy pivo neměl. Chris nepil vůbec, Mateo jen hodně vyjímečně, alkohol tak u nich doma neměl místo. Věk na to ještě taky neměl a neměl ani kamarády, kteří by byli pokušení tím to zkusit. A upřímně, když někdy viděl, co alkohol s lidmi dělá, přemýšlel, že se vydá Chrisovou cestou bez toho, aby ho někdy zkusil.

Takže si vlastně nebyl jistý, proč v tu chvíli tedy nakonec přikývl a vzal si od něj plechovku. Nejprve k ní přičuchl. Hned na to si trochu usrkl.

A zakřenil se takovým způsobem, že se Jonathan rozesmál. 

"Fuj," zamumlal a natáhl ruku s plechovkou zpátky k němu. Ten si ji vzal.

"Copak? Vypadáš, jako bys měl pivo poprvé v životě."

Nick se vyhnul jeho očnímu kontaktu. Už jen čekal na ty zvuky cvrčků v tom trapném tichu.

"Počkej, vážně?"

"Nepohybuju se úplně ve společnosti lidí, co by pili, ani příležitostně," přiznal. 

"Jak se jmenuješ?" přeměřil si ho pohledem.

"Nicholas. Nick."

"Jonathan. Jonny."

"Já vím."

Jonny se usmál. "A kolik ti je?"

"Osmnáct."

"Wow. Osmnáct a žádný pivo? To máš vážně můj respekt."

"A tobě?"

"Mně co?"

"Kolik ti je?"

Uchechtl se a dal si další lok piva. "To ses z mé občanky nedočetl?"

"Nevěnoval jsem tomu takovou pozornost. Zapomněl jsem to."

"Přijdeš mi jako správný a poctivý kluk. A že kdybych ti řekl, že mi není ještě ani dvacet jedna, což by znamenalo, že piju nelegálně, půjdeš to nahlásit."

Tentokrát se uchechtl Nick. "To jsi mě hodně špatně přečetl. Navíc, je mi naprosto jasný, že ti ještě dvacet jedna není."

"Fér," ušklíbl se Jonny. "Ale nemám k tomu daleko."

"Takže ti je dvacet?"

"Za chvíli dvacet," zdůraznil.

"To mi přijde ještě docela daleko," rýpl si Nick. 

Jonathan sklopil pohled a krátce se zasmál. Když se k němu znovu otočil, kývl na budovu za ním. "Takže tam pracuješ?"

"Jo." Kývl na bar. "Ty tady?"

Mlaskl. "Ne úplně. Jsme kapela. Máme nový deal, že tady dvakrát týdně hrajeme."

Bingo. Tipl dobře, že byli kapela, že vystupovali. Byl ale úplně mimo s tím, že už jsou nejspíše někde dávno pryč. "Takže jste místní?"

Přikývl. "Dá se to tak říct. Tři ze čtyř jsme."

"Jonny!"

Oba trhli hlavou ke dveřím baru, kde vykukovala nějaká holka a urputně mu ukazovala, ať přijde. Hned na to se zase vypařila. 

Nick se na něj podíval. Jonathan si lehce povzdechl, dopil na ex své pivo a otočil se k popelnici. Nick mu ji mlčky otevřel a sledoval jeho dokonalou střelu, pak ji zase zavřel. Jonathan se jen usmál a seskočil ze zídky dolů.

"Přeji příjemný zbytek večera," prohlásil Johnny a téměř zasalutoval. Pak se vydal zpátky k baru.

"Počkej!" vypadlo z Nicka dřív, než se stihl zastavit. Jonny se na patě ještě otočil, a tak se přece jen zeptal: "A na co hraješ? Nebo zpíváš?"

Jeho otázka ho pobavila, to šlo vidět. Neodpovědělm, místo toho chytil do rukou neviditelné paličky, krátce zabubnoval a pak pusou udělal badum tss, než se vydal dál a vypařil se uvnitř baru. 

Nick se jen pro sebe usmál, protože přece jen měl pravdu. Jonathan byl bubeník. A netušil, co o něm vypovídal fakt, že to poznal jen podle jeho paží. 

Vrátil se do dílen, všude zhasnul, zamknul, cestou domů hodil do schránky klíče. Když přišel domů, našel Chrise samotného v obýváku. "Kde je táta?" zeptal se ho a odložil si vedle něj tašku.

"Nebylo mu nejlépe, šel si lehnout. Co v práci? Už máš aspoň na jednu pneumatiku?"

"Haha, vtipálku," odfrkl si Nick. Raději nepřiznával, že možná neměl ani to.

"V lednici máš večeři, ohřej si to. Zítra tě hodím do školy já, nevím, jestli Mateo půjde do práce, dobře?"

Přikývl a vydal se do kuchyně. Bydleli bohužel na místě, kde neměl nejlepší spojení do školy, naštěstí ji měl ale Mateo cestou do práce a tak ho vždy hodil. V ledničce si vzal nějaké těstoviny a hodil je do mikrovlnky. "Máš tady čaj," připomněl Chrisovi.

"Oh, ten je pro Matea, zapomněl jsem-"

"Já mu ho vezmu," přerušil ho Nick a zastavil tak Chrise v půlce pohybu. Vyhodil z čaje sáček a zatímco se mu jídlo ohřívalo, vydal se do jejich ložnice. 

Mateo samozřejmě ležel s knížkou. Mohlo mu bývat špatně sebe víc, knížku měl u sebe ale vždy. Na čtení mu nikdy nebylo špatně dostatečně a kdyby ano, věděli by, že je to opravdu něco vážného.

"Prý zase simuluješ," řekl, když vešel. Mateo vykoukl zpoza knížky a usmál se, když ho uviděl. Nick věděl, že ho nikdy neomrzí to, jak se na něj jeho tátové dívali. 

"Děkuju, Nicky," řekl tiše Mateo, když vedle něj čaj položil. Nick si tak všiml, že opravdu byl docela bledý.

"Chceš ještě něco?"

"Možná vyřiď tátovi, ať dneska spí na gauči, pokud to nechce ode mě chytit," zamumlal. A oba se lehce zasmáli.

"Jo, jakoby takový scénář mohl existovat."

Nick neobdivoval své rodiče jen kvůli tomu, jak se k němu chovali, obdivoval je i kvůli tomu, jak se chovali k sobě navzájem. Někdy vtipkoval o tom, že mu nastavili až moc vysoké standarty na lásku, čím starší ale byl, tím více si uvědomoval, že to možná vtip úplně nebyl.

Když totiž viděl ty dva spolu, jeho láskou nepolíbené srdce chtělo to samé. Chtěl někoho, pro koho nepřicházel v úvahu scénář, že by spal někde jinde, i kdyby byl nemocný, protože to byl přesně Chris. 

Ale tak, na to měl ještě čas, říkal si. Přece jen Mateo našel Chrise, svého prvního a posledního, až ve dvaceti dvou letech. A i díky tomu, díky jim, mu přišlo, že to měl v hlavě nastavené opravdu zdravě.

Stejně jako to, koho miloval. Nebylo nic špatně na tom, že ho přitahovali holky i kluci. Sváděl to na to, že mu tátové dali tolik lásky, že ji zkrátka chtěl rozdávat dál každému. 

To jim ale ještě neřekl.

- - -

že by závislost zpátky?

also, I love them all dearly