Nick tak nějak doufal, že zatím zmizí do pokoje nepozorovaně, když ho Jonny vysadil před domem, než se ale stihl vyzout, Chris už stál opřený o futra dveří na chodbě. "Tak co?"

"Co co?"

Natočil hlavu. "Ale prosím tě. Tři dny jsi nemluvil o ničem jiném, než jak se dneska uvidíte a my tě museli poslouchat. Zasloužíme si vědět, jak to dopadlo."

Nick se nejprve uchechtl. Chris měl vždy pravdu a vždy věděl, co říct, zároveň chtěl mít ten luxus toho, že bude chvíli přítele tajit. Ne, že to rodičům vyslepičí třicet minut na to. 

"Tak co?" ozval se odněkud z útrob domu Mateo.

Nick viditelně protočil očima a tentokrát se Chris uchechtl. "Mlčí. Ale dle jeho očí soudím, že to šlo podle jeho představ. Takže, tipuju že..." Chris si ho prohlédl od hlavy k patě, "dostal pusu. Minimálně. Možná má i vyloženě přítele."

"Vy jste neuvěřitelní," vydechl Nick. "Vždyť vám ani nic říkat nemusím."

"Takže?" usmál se spokojeně Chris. "Co z toho?"

Nick rozhodil rukama. "Tak jsme si řekli, že to zkusíme, no," přiznal konečně. 

Chris se dramaticky otočil k Mateovi, který se zrovna blížil. "Můj bože, on fakt začne jezdit na motorce pravidelně."

Upřímně? Nick je miloval. Miloval, jak kolem ničeho nedělali žádné haló, jak měl pocit, že všechna jeho rozhodnutí jsou v jeho vlastních rukách a oba ho stoprocentně respektují. Miloval, i to, že byl jedináček, i když s tím dříve bojoval, teď ale dokázal ocenit to, jakou péči mu alespoň dali, jak krásný vztah si s nimi dokázal vytvořit. Nikdy jim nepřestane být vděčný, že si vybrali zrovna ho k adopci. 

A jelikož byl stále trochu emočně rozhozený z Jonnyho, z jejich prvního polibku, vtáhl táty do jednoho velkého objetí. 

Uvědomil si, jakou měl Jonny pravdu. Jak moc pro něj rodina znamenala a jak moc mu záleželo na názoru jeho tátů. "Má to takový ale," přiznal jim v tu chvíli. "To teď důležitý není, jen doufám, že až se tady zase objeví, nebudete jak takoví ti klasičtí rodiče z filmů a nevyděsíte ho."

"O to se Chris už pokusil, když se ho Jonny zeptal, jestli tě může vyvézt na motorce," namítl Mateo. Miloval bonzovat na Chrise takové věci.

"Kecá," odfrkl si Chris. "Nevystraším ho, pokud mi k tomu nedá důvod."

"Upřímně, když se tě zeptal na tu motorku, vypadalo to, že to jeden z těch důvodů bude," nedal se Mateo.

Nick se jen zasmál. Jo, tohle zatím šlo dobře a jen doufal, že to tak bude nadále. Být jedináčkem mělo totiž i jednu velkou nevýhodu - neměl sourozence, který by je tu a tam rozptýlil. Pozornost jeho rodičů byla vždy stoprocentně na něm a nic jim tak neuniklo, jak víceméně tomu nasvědčovala i tato situace.

S Jonnym se viděl hned další den po škole, kdy na něj čekal kousek od školy i s motorkou. "Dotankována plná nádrž?" zeptal se jako první a vzal si od něj helmu, kterou mu podával. Den předtím totiž Jonny usoudil, že nádrž vydrží. Skoro se mýlil. 

"Samozřejmě," odpověděl Jonny nenuceně. "Protože s tebou až na konec světa."

Na tohle si dokázal zvyknout. Jeho energie, jeho humor, zkrátka ladila s Jonnyho. 

Nasedl za něj, chytil se. "Kam jedeme?"

"Uvidíš."

A vyjeli. 

Jonny ho vzal do části města, kde se také moc často nepohyboval, jelikož k tomu neměl důvod. Byla to převážně obytná oblast, nebylo tam skoro nic zajímavého. Jonny pomalu vjel mezi paneláky a za chvíli úplně zastavil. Nick se narovnal. "Kde to jsme?"

"U bráchy," řekl Jonny jednoduše. Když se otočil a uviděl Nickyho pohled, krátce se zasmál. "Neboj, není tady. Říkal jsem ti, že na půl žiju s ním."

"Tuhle tvou žijící situaci mi budeš muset ještě vysvětlit," zamumlal Nick a slezl z motorky. Za chvíli už šli směrem k jednomu z domů. 

Jonny vytáhl klíče a odemkl vstupní dveře. Nechal Nicka projít, aby mohl ještě zamknout a prohodil: "Už si můžeš vyjít, čtvrtý patro a výtah žádný."

Nick byl teprve na druhém schodu v předsíni, když se otočil. "Chceš tím tónem jako říct, že jsem někdo, kdo potřebuje výtah?"

"To mi řekni ty," odvětil Jonny a zastavil se vedle něj. Chvíli se na sebe jen tak dívali a jako by se znali už několik let, vyčetli z očí toho druhého, že myslí na úplně to samé. 

A najednou se rozběhli. Jako malé děti začali sprintovat, brát schody po dvou, vrážet do sebe, jak se každý chtěl dostat k vnitřnímu zábradlí. Pokřikovali po sobě, smáli se, v prvním patře byl rychleji Jonny, v druhém i třetím Nick, ale Jonny ho nebezpečně doháněl a v tom čtvrtém, finálním, snad byli úplně nastejno. 

Jenže Nick se zastavil, ruce vítězně nad hlavou, když Jonny doběhl až přímo k jedněm ze dveří. "Ne, ne, ne, to neplatí, neměl jsem veškeré informace. A v samotným patře jsem byl první."

Jonny se opřel o stěnu vedle vstupních dveří a zadýchaně zavrtěl hlavou. "Jsem si docela jistej, že i co se patra týče, nakonec jsem tě předběhl."

"To ani náhodou!" protestoval hned Nick. 

"Já ti nevím."

"Já tě asi zabiju."

Jonny se uchechtl, líně se otočil ke dveřím a začal odemykat i ty. "Nechám tě vyhrát, když mi jako poraženému splníš přání. Z lítosti."

"A to je?"

Jonny otevřel dokořán a naznačil mu, ať projde. A sotva byl Nick uvnitř, sotva se otočil, Jonny už ho doslova přimáčkl na zeď a spojil jejich rty v jeden delší polibek. "Gratuluji," řekl tiše. "Jsi oficiálně vítěz."

"Chtěl jsi pusu. Z lítosti," konstatoval Nick.

"Přesně tak."

"Děláš tohle často?"

"Co?"

"Ledabyle děláš a říkáš věci, ze kterých jdu do kolen?"

Jonny odhodil klíče. "Chceš jít do kolen? To bylo rychlý."

Nick nevěřícně zavrtěl hlavou a zasmál se. "Fakt k neuvěření."

Jonny se spokojeně usmál, popadl ho za ruku a už ho táhl hlouběji do bytu. Měl tři místnosti - kuchyň s jídelním stolem, ložnici Jonnyho bratra a taky takový pokoj na všechno, kde měl mimo jiné i Jonny velkou matraci na paletách, gauč, co vypadal, že se každou chvíli rozpadne, několik párů paliček na bicí a taky kytaru, které ale momentálně chyběla struna. 

"Můžu mít otázku?"

"Střílej."

"Na kolik hudebních nástrojů umíš?"

"Pět? Šest?"

Nick vykulil lehce oči. "Okay. Jaké?"

"Bicí, očividně, kytara, klavír, bas kytara, jako malý jsem ale svou hudební kariéru začal na housle."

Nick lehce vyprskl smíchy. "Housle. Ty? To mi k tobě vůbec nejde."

"Mám je doma. Klidně ti zahraju, až budeš připraven potkat tu smečku jménem má rodina."

"Ale půlku času bydlíš tady. Proč?"

"Blíže... všemu, vlastně. A bráchovi to nevadí."

Ohledně Roberta, jeho staršího bratra, měl ještě hodně otázek. Přece jen byl jedním ze zakládajících členů kapely a jak už Jonny zmínil, věděl o jeho vztahu s Joshem a byl proti. V tu chvíli se ale dokázal zeptat jen na jednu jedinou. "A... tvůj brácha je v pohodě? S tvou sexualitou?"

Na chvíli Jonnyho zmátl, hned si ale uvědomil, na co naráží. "Ah, tohle. Jo, jen se mu prostě tenkrát nelíbilo kombo já a Josh, z očividných důvodů. Neboj, neprobodne tě pohledem, sotva vás někdy seznámím. Ještě si i troufám říct, že Josh nastavil laťku tak nízko, že se nemáš čeho bát."

To ho docela pobavilo. "Co víš, třeba jsem tajně součástí mafie."

"Stále by to bylo více cool jak přítel na drogách."

"Jsem v mafii. Jasně, že taky jedu v drogách."

"Ach ne, mafie a drogy k tomu? Myslím, že jsi objevil nový dno," odvětil Jonny.

Další smích, další popichování. Dokud ho Jonny nepobídl: "Pojď, jdeme vykrást Robovi ledničku a vymyslet něco k jídlu."

"A sakra, už mě chce otrávit," zamumlal Nick.

"Samozřejmě. Mafiánského dealera v baráku nestrpím."

V ledničce to byla bída, Jonny přece jen prohlásil, že ho něco napadlo a tak ho Nick nechal kouzlit a sám se posadil na jednu z židlí. Sledoval ho tak zezadu, jak tvoří něco z ničeho, a byl zkrátka v tu chvíli ten nejšťastnější kluk na světě, když si opět připomněl, že už tohoto úžasného kluka, bubeníka kapely, po kterém už jely fanynky na každém koncertu, může nazývat svým přítelem.

Ovšem kapela. Nick stále nebral úplně vážně Jonnyho starosti vůči němu a jimi. A možná s tím měl počítat raději už od začátku. 

- - -

lets cook some drama slowly :)