Když byl Nick malý, tvořil hodně, to byla pravda.

Do pěstounské péče se dostal, když mu byly čtyři roky, skoro pět. Těsně před jeho šestými narozeninami poprvé poznal, co je to domov, když si ho jeho tátové adoptovali. Protože jeho biologičtí rodiče měli své problémy, Nick si byl jistý, že on byl jen jejich omyl a nikdy se s nimi necítil bezpečně.

A tak maloval nebo kreslil. Často, protože ho to uklidňovalo. Maloval i ve chvíli, kdy poprvé potkal Matea s Chrisem. A maloval každý den až do jeho osmi let, kdy se poprvé opravdu cítil, že svět je zase v pořádku s jeho rodinou.

Později se už tolik umění nevěnoval, přesto ho všichni měli zafixovaného jako někoho, kdo to zkrátka umí. Proto Leo hned usoudil, že je kreativní, že brigádu zvládne levou zadní. On mu uvěřil.

A teď stál před osmi páry zvědavých očí, které čekaly na jeho instrukce, co budou dneska v kroužku dělat. Neměl tušení. Protože zas tak kreativní nebyl.

"Uhm, oh, ahojte," vysoukal ze sebe. "Já jsem Nicholas. Spíše Nick. Nebo Nicky, jak chcete. A... budu se tady střídat s Evou, jo?"

Eva byla pravým opakem ho. Stará paní, která si už měla užívat důchodu, ale celý život byla učitelkou a nedokázala s tím jen tak přestat. Proto také občas vedla kroužky. Všichni, kdo tady vlastně vedli kroužky, tu byli jen na částečný úvazek nebo brigádně.

"A už budeme něco dělat?" ozval se jeden klouček. Nejspíš je Nick jako takový nezajímal. Chtěli zkrátka tvořit.

"Jo, jasně," vyklopil ze sebe. "Uděláme si spolu jmenovky, co vy na to? Ať si vás lehčeji zapamatuju."

Měl skupinu dětí, které chodily do první třídy a sotva si písmenka učila. Netušil ještě, do čeho se pouští.

Protože sotva skončili, sotva si rodiče vyzvedli poslední holčičku, unaveně padl na první židli co uviděl. Měl rád děti, to jo, ale přesně jak si myslel - šlo mu to spíše s jednotlivci než s se skupinkou malých dětí, za které měl vyloženě celou hodinu a půl zodpovědnost.

"Těžší, než se zdá, co?" ozvalo se ode dveří.

Stála tam Caroline, její světle hnědé vlasy výjimečně rozpuštěné. Měla je dost kudrnaté, a že měla po kom, a nesnášela, jak jí neustále padaly do očí.

"Mohla jsi mě varovat," zakňučel. "Kde berou neustále tolik energie?"

Uchechtla se a přitáhla si druhou židli blíž k němu. "Trochu jsem z vedlejší třídy na tebe pokukovala. Vedl sis dobře."

Caroline bylo šestnáct pár měsíců, od té doby pomáhala jednou týdně, jelikož to znamenalo, že oficiálně může mít brigádu. Jednou týdně měla malou skupinku pěti dětí na keramiku, kterou ji samotnou učil strýc, právě Leo, už od malička. Nick ji za to vždy tak trochu obdivoval. A teď byl v té samé pozici.

"Děkuji, to beru jako lichotku," poděkoval s lehkou úrovní sarkasmu v hlase. Caroline protočila očima.

"Každopádně, já už jsem hotová, zamkneš to tady? Hodíš klíče k babičce a dědovi?"

Přikývl. Na jeho cestě domů projížděl kolem domu prarodičů Caroline a jelikož byly tyto kurzy a dílny dítětem pana Rileyho, stále se tady hodně angažoval. A minimálně je každé ráno otevíral.

"Děkuju," usmála se Caroline a krátce ho objala. "Máma už je tady, dneska se pro mě stavila, protože musela do lékárny. Věřil bys tomu, že brácha je zase nemocný? Myslím, že už bude hotová, tak musím běžet. Napíšem si?"

Znovu přikývl. "A pozdravuj!"

Ještě ji sledoval, jak odchází. Oknem pak viděl, jak se potkala s její mámou a tak odvrátil zrak, když si byl jistý, že nepůjde ulicí sama.

Otočil se zpátky k tomu nepořádku, který děti ve třídě nechaly, a povzdechl si. Pak popadl koš a začal nejprve se zbytky rozstříhaného papíru, pak urovnal a uklidil veškeré pomůcky a nakonec ještě zametl. Pohled mu později spadl na ten přeplněný koš a povzdechl si vlastně podruhé.

Popadl pytel z odpadky jak ze třídy, tak ze záchodů, a vydal se s nimi do dvora. Budova sdílela vnitroblok se všemi okolními budovami, to už Nick znal, přece jen tu nebyl poprvé. Když byl menší, Mateo ho občas bral na nějaké akce a kurzy, kde ho odevzdal učitelce, ale nikdy neodešel. Sedl si na chodbu s knížkou a předstíral, že četl. Nick věděl, že nikdy nic pořádně nepřečetl, protože jednou se za tu dobu posunul jen o dvě stránky. Místo toho nemohl spustit oči z něj.

Takže i věděl, že přímo naproti nim přes dvorek byl bar. Dílničky většinou zavíraly, když on se otevíral, a tentokrát tomu nebylo jinak. Zadní dveře baru byly otevřené dokořán, hudba se ale ještě neozývala. Pro veřejnost otevírali až za třičtvrtě hodiny.

Dílny s nimi sdílely popelnice, které byly doslova na půli cesty mezi jejich budovami. Nick tam došel, hodil pytle do směsného odpadu a už málem odešel, když si všiml na zemi nějaké kartičky. Skrčil se pro ni a když si ji prohlédl, zjistil, že to byla něčí občanka.

Nepoznával obličej ani jméno, přesto si byl téměř jistý, že od nich to nebude. Možná byl tady první den pracovně, všechny zaměstnance dílen ale znal a nikdo jiný by se k těm popelnicím nedostal. Muselo to být někoho z baru.

Nasucho polkl a pomalu se vydal k otevřeným dveřím. Přece jen ale hudbu uslyšel - mnohem tišeji, než by se od baru očekávalo. Zaťukal na plechové dveře, jestli. ho přece jen neuslyší někdo přicházet, ale i tak na nikoho nečekala. vešel dovnitř.

Bar nebyl nějak velký sám o sobě, proto ho překvapilo, jak velká byla backstage za pódiem, které v baru bylo. Často tady vystupovaly místní kapely, které skoro nikdo neznal a spíše hrály jen do pozadí. Kdyby Nickovi nebylo čerstvých osmnáct a mohl pít, zašel by se sem někdy podívat. Možná by byl ten jediný, kdo by kapelám opravdu pozornost věnoval.

Nejprve potkal nějakého může, který mu nevěnoval nejmenší pozornost, ani když na něj Nick promluvil. Protočil očima a vydal se za hudbou, kterou slyšel.

A nejspíše došel do šatny dnešní vystupující kapely.

Usoudil to z toho pohledu, že tohle určitě nebyli zaměstnanci, kteří by chystali bar na otevření veřejnosti. V šatně byly dva dlouhé gauče, na kterých seděli lidé. Hodně lidí. Tři kluci a každý měl po svých stranách alespoň jednou holku, které se na ně usmívaly způsobem, že Nick hned pochopil, o co tady jde. Nasucho polkl.

"Ty jsi kdo?" ozvalo se z druhé strany místnosti. Muž vypadal jako nějaká ochranka a Nick hned zalitoval, že tu občanku tam zkrátka nenechal jen tak ležet. Zvedl ruku, aby ji ukázal. "Jsem z dílen od naproti. Tohle jsem našel u popelnic a není to od nás."

Muž k němu došel. Nick se periferně podíval na opilé lidi na sedačkách, i když půlka z nich nevypadala, že by měli věk na to se opít. Vypadali snad stejně staří jak on. Odtrhl od nich pohled ve chvíli, kdy mu muž sebral občanku z ruky. "Díky bože," řekl pak a poplácal Nicka po zádech. "Díky chlape. Hledali jsme ji."

Pak byl pro něj Nick opět vzduch, když se otočil, vydal se zpátky, kde stál předtím a zavolal na zavřené dveře. "Ty máš sakra štěstí, Jonathane. Mám tvou občanku."

Dveře se otevřely. Ven vyšel další kluk, který si teprve zapínal kalhoty, jakoby ihned vypálil ven, když slyšel o své občance. "Vážně?" vyhrkl a vytrhl ji muži z ruky. Ta úleva v jeho očích byla očividná.

"U popelnic, kamaráde!" zvolal jeden z kluků ze sedačky. "Asi jste tam byli moc divocí!"

Nick ztuhl. Vážně by se měl vydat pryč, protože asi nepotřeboval vědět, že si to někdo rozdává u popelnic dětských dílen. A tak začal pomalu couvat.

"Tys ji našel?"

Vzhlédl. To na něj mluvil právě Jonathan. A Nick? Ten se možná tak trochu ztratil v těch jeho modrých očích. Wow.

"Jo," odpověděl krátce. "Měl bych... Měl bych jít," zakoktal rychle.

"Takže si se mnou nedáš panáka? Jako poděkování?" zeptal se rychle.

Zavrtěl hlavou. "Nemůžu."

Jonathan se uchechtl. "To v téhle místnosti skoro nikdo."

Nick se pousmál. "Ne, vážně. Měl bych jít. Jsem rád, že občanka našla svého majitele."

"Děkuju," řekl Jonathan. Nick lehce přikývl a vypařil se z místnosti rychle pryč. Lidé na sedačce mu vůbec nebyli sympatičtí, i když Jonathan docela jo. Možná to dělaly ty oči. Možná ty svaly na rukách. Vsadil by své prsty, že to byl bubeník.

Zatřepal hlavou aby se vzpamatoval. Musel zamknout podnik, to bylo teď jeho úkolem.

- - -

AHHH VY JSTE MI TAK CHYBĚLI A TY VAŠE KOMENTÁŘE HHHH ILY ALL DĚKUJU