Byl pátek. Den před Jonnyho odjezdem. Den, kdy za ním měla přijít Bella po práci, aby vůbec probrali, co dál, jak se cítí. Den, kdy se měl on rozhodnout, co vůbec chce.

Najednou opět litoval, že to Belle nabídl. Bylo to jak na horské dráze, chvíli toho litoval, chvíli věřil, že to bylo vůči ní jen fér. A pak si vzpomněl na to, jak leželi s Jonnym v trávě a smáli se a zase toho chvíli litoval. 

Skoro nevnímal, když měl před sebou skupinku dneska jen sedmi dětí ve věku šest až osm let. A jelikož si ani ten den nic nepřipravil, rozhodl, že budou malovat jabloně, s tím, že si vyrobí tiskátka jablek z houbiček. Nádhera. 

Před šestou všechno uklidili a Nick děkoval bohu, že dneska jich bylo tak málo, protože všichni měli rodiče nastoupené už na chodbě. Přesně v šest tak zůstal v učebně už sám. A zavibroval mu telefon.

Byla to zpráva od Belly. Moc se omlouvám, abutobus stojí v koloně. Snad budu mít maximálně deset minut zpoždění. 

Nevadilo mu to, alespoň bude mít čas v klidu uklidit. Vylil sklenice s vodou a umyl štětce, povyházel vše, co bylo potřeba do koše, a pak pytel vynesl ven. 

Nešlo si na Jonnyho vzpomenout, když se blížil k popelnicím. Za těch posledních čtrnáct dní, co už nehrála jeho kapela v protějším baru, se stejně pokaždé podíval na zídku, jako by tam měl sedět. 

Otevřel popelnici a hodil tam pytel, hned potom ji zase zavřel a taky zavřel své oči. Zhluboka se nadechl. Dal si chvíli úplného ticha, aby se srovnal, aby srovnal své myšlenky, aby věděl, co řekne Belle, až přijde. 

"Nicky?"

Otevřel oči. To už i halucinoval, že slyšel Jonnyho hlas?

Otočil se. Jonny stál ve vchodu do dílen, musel přijít hlavním vchodem, který, uvědomil si Nick, po odchodu posledních rodičů nezamknul. 

"Co tady děláš?" zeptal se zmateně. Zítra ráno odjížděl s kapelou, měl se balit, řešit věci ohledně celého turné, proto se rozloučili už včera. 

Jonny strčil ruce do kapes od kalhot a povzdechl si. Sešel ty tři schody do dvora. "Já je nedávám už teď," zamumlal. "Jen jsme se trochu chytli. Tak jsem potřeboval vypadnout."

"Kvůli čemu jste se chytli?" zeptal se Nick.

"To je na dlouho," zavrtěl hlavou. "Nakládali jsme kousek odsud, tak jsem nějak utekl... sem."

Nick se kousnul do rtu, přesto se lehce pousmál. "Taky ti to chybí? To sezení tady?"

"Jo," vydechl. "A věštění z hvězd, samozřejmě."

Uchechtl se. Sám se podíval na horu a předstíral, že se zamýšlí. Teprve se stmívalo. "Víš, co já vidím v těch zatím neexistujících hvězdách?"

Jonny se uchechtl. "Co?"

"Že to turné dopadne dobře."

Jonny poslední dny nemyslel na nic jiného. Bál se, že se ostatní neovládnou, co se alkoholu nebo trávy týkalo, že zase něco pokazí. Jonny z nich byl jediný, co to bral opravdu zodpovědně. A taky měl neustále pocit, že za ty ostatní tři zodpovídá.

Neměl by. To on byl ten nejmladší. Neměl mít na ramenech takovou váhu.

Nick se otočil zpátky k němu. Chvíli na sebe jen tak koukali, v hlavě jen to, jak si v noci hodinu a půl volali, Jonnyho vystrašený a tichý hlas. Tak moc se sblížili. Tak moc Nickovi na něm najednou záleželo. 

Jonny sklopil pohled. "Kéž by dopadlo. Je tady ale jeden velký háček."

"Jaký?"

"Ten roční vztah, ve kterém jsem byl? Pamatuješ?"

Nick přikývl. "Jo." Že by se konečně dozvěděl více?

Jonny viditelně nasucho polkl. A pak řekl: "Chodil jsem s Joshem."

Nick tam zůstal zaraženě stát, protože byla to pro něj jako facka. Tato čtyři slova toho vysvětlovala tolik, odhalovala toho o Jonnym ještě víc. Zaprvé, Nicky stále tak nějak žil v tom, že je Jonny hetero. Za druhé, i když tak nějak chápal, co vedlo v rozepřích v kapele, stále mu tam něco chybělo. Stále netušil, proč se Jonny nejvíce hádá právě s Joshem.

A on to byl jeho bývalý. Bývalý, se kterým byl v kapele. 

Jonny se mu nedokázal podívat do očí. "Vlastně jsem ti občas neříkal úplnou pravdu," přiznal. "Brácha odešel z kapely i kvůli tomuhle, když se to dozvěděl, protože byl proti tomu. Tenkrát mi bylo sedmnáct, Joshovi devatenáct, ještě jsem v kapele teda nehrál. Když brácha odešel, nastoupil jsem, zbytek kapely o nás ale nevěděl. Nikdy. Protože Nolan je snad největší homofob, kterého znám a Declan mu šlape na paty."

Nick stále nezvládl nic jiného, než zírat. Netušil, co by měl říct. 

"Rozešel jsem s ním, když se začal válet s holkami, co Nolan a Declan dotáhli. Opravdu mu věřím, že nikdy s nimi neměl nic víc, ale úplně nechceš vidět, jak se po člověku, kterého miluješ, sápají nějaký cizí holky. V té době taky začal teda víc pít a brát různý sračky, aby si uchovali image rockový kapely, kterou Nolan a Declan tolik chtěli. Já... nikdy jsem s tím úplně nesouhlasil. Takže tohle, do toho ten rozchod... Od tý doby je to zkrátka naprosto na hovno a jediný, díky čemu jsem zůstával při smyslech, bylo, že jsem Joshe viděl pár hodin denně a mohl od něj zmizet. Teď s ním budu furt, s opilým a zhuleným Joshem, na kterýho se budou lepit holky na každým koncertě. Ne, že bych ho stále miloval, na to mi od našeho rozchodu až hodněkrát podkopnul nohy, ale... stále je to těžký."

Nick se ani nemusel ptát, co v té kapele ještě dělal. Jonny to dělal pro hudbu. A jeho láska pro hudbu byla silnější než cokoliv jiného, silnější než opilý bývalý v kapele. Přes to v tu chvíli přes všechno to zmatení pocítil obdiv. Že to za ten uplynulý rok zvládal. Že zvládal Joshe vidět každý den, hrát s ním v kapele, sledovat ho, jak se opíjí, jak se na něj tisknou holky. 

"Jonny..." vydechl Nick. Netušil ještě, co říct. Netušil, co dělat.

"Chtěl jsem ti to říct," pokračoval Jonny, "protože budu klidnější na turné, když budu vědět, že to víš. Že ti občas budu moct ventilovat, co se děje, bez nějakých lží." Vzhlédl, jejich oči se setkaly. "Protože od toho, co se známe, jsi takový můj maják. Když nevím, co dál."

Nickovi v tu chvíli opravdu došla slova, přiznával. A tak raději k němu došel a objal ho. 

Přitiskl si Jonnyho k sobě, co nejvíce to šlo. Cítil, jak mu Jonny zabořil hlavu mezi krk a rameno, jak se zhluboka nadechl. Jak se hned jeho tělo o něco víc uvolnilo. 

Nick tohle nečekal ani trochu. Nikdy by ho nenapadlo, že má s Joshem takovou minulost. A jak těžké to pro něj muselo být, protože narozdíl od Joshe, zůstával střízlivý. 

Lehce se odtáhl, podíval se na něj. Jonny měl lehce skleněné oči a Nick měl chuť umlátit Joshe tou jeho pitomou kytarou. 

Hned na to ale zapomněl, když se Jonnyho lehce třesoucí se ruka zvedla a pomalu mu ji položil na tvář. Nick zatajil dech. Byli si tak blízko, že cítil jeho dech na své tváři. 

Jonnyho pohled tikl na Nickovy rty a bylo naprosto jasné, o co tady jde. Co se v dalších sekundách stane. A Nick... už nechtěl čekat. 

Natáhl se po Jonnyho rtech. A pak uslyšel. "Nicku?"

Bella. 

Jonny trhl hlavou k dílnám, rychle Nicka pustil. Nebyla ještě venku, volala ho a hledala vevnitř. A Jonnymu muselo být jasné, o co tady jde, takže i když ho Nick chytil za ruku, aby ho zastavil, Jonny se vyvlékl z jeho sevření a začal se omlouvat. "Promiň. Promiň, promiň, nevím, co jsem si sakra myslel-"

"Tady jsi."

Bella stála ve dveřích, Jonny jí zůstával zády, protože si musel nejprve otřít oči od slz. Nick nevěděl, co první. Byl tak zmatený, že ani nestihl Jonnyho zastavit, když se vydal k zadním dveřím klubu, nejspíše, aby odešel klubem, i když už tam správně neměl co dělat. 

Nick se jen zoufale otočil za jeho vzdalujícího se postavou. Slyšel, jak se Bella k němu blíží. "Nicku? Stalo se něco?"

Trvalo mu až moc dlouho, než zavrtěl hlavou. "Ne," vydechl nakonec. "Jonny jen potřeboval mi něco říct," zamumlal. 

"Tak půjdeme?" zeptala se.

Otočil se. Chvíli opravdu přemýšlel že odvolá úplně všechno v tu chvíli, v tu minutu, ale nakonec přikývl. "Jo."

Přece jen si potřebovali promluvit. A Nick měl o něco větší jasno, co má na srdci. 

- - -

HHHH MILUJU TUHLE KAPITOLU ASI