Dalo by se říct, že se Belle vyhýbal. Ona si ho ovšem našla sama.

Ne záměrně, potkali se ale v supermarketu, který byl možná i přesně mezi jejich školami. Nebylo tedy divu, možné to více než bylo. Zrovna vybíral, jakou čokoládu koupit na narozeniny tety, jak ho zaúkovali tátové, když k němu přišla.

"Nicku?"

Nejprrve lehce zkameněl. Poslední dny totiž neměl na mysli nic než Jonnyho. Jonnyho, se kterým se po jejich dobrodružství s jeho kapelou bavil ještě víc, psali si ještě víc, scházeli se ještě víc. Akorát, že za čtyři dny odjížděl.

Na Bellu naprosto zapomněl. A nejraději by se v tu chvíli propadl do země. 

"A-Ahoj," zakoktal. Nejraději by se praštil. 

"Dlouho jsme se... nespojili," řekl opatrně. Nick stáhl rty do úzké linky.

"Uhm, já vím, promiň. Nestíhal jsem pomalu ani žít s prací a tak, kolegyně onemocněla," zalhal. 

"Oh, aha," přikývla chápavě. A pak dodala. "Mohl jsi napsat."

Samozřejmě, že na něj čekala, Jak jí napíše, jak ji pozve na to slíbené druhé rande, na kterém se předběžně dohodli. Nebylo to vůčí ní ani trochu fér a věděl, že si to nezasloužila. Přece jen se mu líbila. 

Jen si teď nebyl jistý, jestli vyhrávala ona nebo Jonny. Tak zmatený posledních pár dní byl. 

Ale zkrátka už nemohl odepřít fakt, že Jonny měl určitým způsobem taky jeho city v hrsti. Především po tom, co spolu spali na sedacím pytli, schouleni do sebe. 

Nadechl se, ale uvědomil si, že pořádně ani neví, co říct. A tak se rozhodl být upřímný. "Já... jsem poslední dobou trochu zmatený, promiň. Jsem přesně v té fázi života, kdy se snažím přijít na to, co chci." Nezmiňoval vyloženě, že je tady někdo další, kdo se mu líbí. Tak jí ublížit nechtěl. "A vím, že je nefér, že to schytáváš i ty. Vím, co jsem ti slíbil."

Sklopila pohled a zavrtěla hlavou. "Neomlouvej se. Jen... jen chci vědět, na čem jsme. Asi."

Nasucho polkl. A pak překvapil sám sebe, když řekl. "Hele, v pátek končím v šest v práci. Co kdybys přišla za mnou a pak se někde zastavíme na jídlo? Promluvíme si. Ať už máme oba na srdci cokoliv, bude to lepší vyřešit v klidu, než tady v uličce v supermarketu."

Jonnymu teď dával šanci neustále, trávil čas s ním, to ale bylo vůči Belle nefér. Musel jí přece jen dát šanci taky. 

Takže se mu ulevilo, když přikývla. "Dobře. Dobrý nápad. Takže v pátek třeba o čtvrt na sedm? Ať stihneš ještě zavřít a tak."

Pousmál se. "To bude ideální."

Byl na sebe pyšný, že se tomu zkrátka takhle postavil místo toho, aby dále utíkal. Jen doufal, že si do pátku více urovná myšlenky. Což se zdálo jako nemožné, ještě, když se zrovna to odpoledne zase viděl s Jonnym.

Možná už neměli svou zídku u popelnic, měli ale jeho motorku. Posledních několik dní vždy přijel, podal Nickovi helmu, ten se ho chytil kolem pasu a vyjeli pokaždé na každý jiný konec města. Zastavili na tom nejvíce náhodném místě a zkrátka si... povídali. To jim šlo přece jen nejlépe. 

Dnes to nebylo jiné, to si alespoň Nick nejprve myslel. Jonny je zavezl na náhodné místo, zaparkoval motorku, dali se do chůze. Nick před něj ale v jednu chvíli strčil paži, ay ho zastavil v chůzi. "Počkej, tady nemůžeme. Soukromý pozemek."

Jonny se pousmál, vzal ho za ruku a přetáhl ho právě na soukromý pozemek. Hned za první cedulí byla druhá, menší. Soukromý pozemek rodiny Walkerů.

Nick se uchechtl. Jonathan Walker. Byl to pozemek jeho rodiny. 

"Naši tu mají menší sady. Teď tu samozřejmě ještě nic neroste, je furt zima. Na procházku dobrý."

Menší sady nebyl úplně přesný pojem, alespoň dle Nickova měřítka. "Můžu se zeptat, jak podle tebe vypadají velké sady?" zeptal se po chvíli, když ani v dáli neviděl, že by řady jabloní končily. 

"Když to patřilo ještě prarodičům, byly třikrát větší, rodiče ale část prodali. Takže najednou ti to přijde prostě... malý," vysvětlil. Nick miloval, kolik toho poslední dobou zjišťoval o Jonnyho rodině, stejně jako on začal být více otevřený o té své. Vysvětlil mu dynamiku jeho, Simonovy a Leovy rodiny, vysvětlil mu i Simonův vtípek o rom, že mu Leo poděkuje, pokud ho pošle za ředitelem, tenkrát, když si vyvrtnul kotník, protože tehdy ho nemohl pochopit. Nevěděl, že Leův manžel je ředitel nemocnice.

Povyprávěl mu o jeho prvních a jediných pěstounech, kteří mu našli rodinu přesně tak, jak to udělali i jeho tátovi, Mateovi. A miloval, jak fascinovaný z toho Jonny byl, v tom nejlepším slova smyslu. 

Za posledních čtrnáct dní se sblížili více, než za ty čtyři měsíce, co se znali, dohromady, opravdu. 

Jediné, co stále nevěděl, co Jonny stále úspěšně skrýval, byl jeho dříve zmíněny roční vztah. Od té doby o něm Nick neslyšel ani ň. 

Šli vedle sebe, procházeli mezi jabloněmi, hruškami, broskvoněmi. Jejich ruce se občas o sebe omylem otřely a i když to s Jonnym samozřejmě nic nedělalo, Nick bojoval s tím aby se nečervenal, nebo aby ho zkrátka nepopadl za ruku úplně. 

Došli k jednomu stromu, který byl silnější než ty ostatní. Tam se zastavili. "Tenhle byl vždy můj oblíbený. A jako malý jsem v něm lozil."

Nick vzhlédl. Větve stromu opravdu vyrostly tak, že vybízely k lezení. Nebo minimálně k sezení. A tak se pousmál a vydal se k ní. "Nemáme zídku, tak si sednem sem, ne?"

Zkusil vylézt, ale tou krutou cestou zjistil, že se nahoru zkrátka bez pomoci nevytáhne, že je to pro něj vysoko. S heknutím seskočil na zem a otočil se. "Neříkej mi, že tvá menší verze tohle zvládla vylézt."

"Ty jsi naprosto lezecky nenadaný, víš to?" odpověděl Jonny a přešel k němu. "Chytni se tady a tady, nohu tady," ukázal mu. "Pomůžu ti nahoru."

Poslechl ho, protože měl pravdu, byl naprosto lezecky nenadaný. Jonny ho chytil oběma rukama za pas a Nick se lehce zachvěl. Klidně by takhle zůstal déle. "Odraž se a já tě vytlačím."

"Můj bože, tohle je trapný," zamumlal Nick a Jonny se zasmál. 

"Byl to tvůj nápad."

"Já vím. Naivně jsem si myslel, že zvládnu vylézt."

Pokusil se. Byl neúspěšný. Protože v momentě, kdy se odrazil a Jonny se mu snažil pomoct dostat se nahoru, byla to jeho ruka, co ho zradila a vyklouzla. A pak už byli jak jen domeček z karet. 

Jonny se snažil Nicka chytit a zároveň udržet rovnováhu, nemohl mít ale obě a nakonec tak neměl ani jedno, když se oba vyvalili na zem, div ho Nick nezalehl. S heknutím dopadl na záda, až si chvíli myslel, že má vyražený dech, díky čemuž lehce zpanikařil. Pak ale vedle sebe uslyšel Jonnyho smích a neubránil se tomu taky - začali se prostě jako šílenci smát. 

A až v tu chvíli Nickovi došlo že jeho pád nebyl zas tak tvrdý především díky tomu, že mu Jonny na poslední chvíli strčil paži pod hlavu, aby se tolik nepraštil. 

"Jsi v pohodě?" zeptal se Jonny, když se jeho smích trochu uklidnil.

"Jo, myslím, že jo. Ty?" odpověděl.

"Taky."

"Promiň."

Jonny se uchechtl a zohnul paži v lokti tak, že Nickova hlava se posunula na jeho biceps a položil mu ruku přes rameno na hruď. "Vůbec, prosím tě. Ani nevíš, jak jsem rád, že se s tebou dokážu pořádně zasmát."

Nick se pousmál, ale doopravdy měl zatajený dech. Měl se zvedat? Měl okamžitě uhnout? Jonnyho ale svou rukou tak trochu přišpendlil a neodělával ji. A Nick lakomě chtěl tak zůstat, a tak si to v hlavě odůvodnil tak, že ho zkrátka drží na místě. 

Takže se neusídlili v koruně stromů dle původního plánu, zůstali tam dalších deset minut ležet, než jim byla zima a vydali se zpátky k motorce. 

Po tom dni byl ještě více zmatený tím, co cítí. A perlička na dortu byla v noci ze čtvrtka na pátek, když sobota byl den, co Jonny na měsíc odjížděl s kapelou.

Bylo totiž půl dvanácté, když mu Jonny zničehonic volal. Nick hovor zvedl, vystrašen, že se něco stalo, Jonny ale nemohl spát, protože starost o tom, jak to celé turné dopadne, jak jeho kapela dopadne po jejich společné zkušenosti a zkrátka se potřeboval někomu svěřit. 

Měl dům plný sourozenců, přece jen zavolal Nickovi. A tak tam Nick do jedné hodiny ranní ležel, Jonnyho na reproduktoru vedle sebe a byl tam pro něj přesně tak, jak potřeboval. 

V jednu už to Jonny ukončil. "proboha promiň. Je už pozdě."

"V pohodě," odpověděl Nick upřímně. Klidně by s ním byl vzhůru celou noc. Přece jen se o něm dozvěděl zase tolik věcí, když mu vyprávěl, co všechno vedl k momentálním napjatým vzathům v rámci kapely. "Můžeš mi kdykoliv zavolet, když budeš potřebovat. I na turné."

Už se ten čtvrtek oficiálně rozloučili, protože bylo jasné, že v pátek, den před odjezdem, to bude mít kapela šílené až až. Tohle mu ale Nick ještě neřekl.

Stejně jako Jonny Nickovi neřekl jeho další slova. Dlouho mlčel. A pak řekl: "Budeš mi normálně chybět, Nicky."

Nickovi poskočilo srdce. Opět.

- - -

...když jsem ukončovala předešlou kapitolu,d alší fakt nebyla v plánu lmao. 

ale jonnyho odjezd je tady 👀👀