Přece jen nemusel vymýšlet, jak to udělat, když zavolal rodičům, že přespí u Jonnyho, protože v dílnách strávili celou noc, doslova zamotaní v sobě na onom sedacím pytlu. Jako první se probudil Jonny a když vstával, probudil tak Nicka. Bylo šest hodin ráno a ostatní z kapely vypadali stále vytáhli ve vedlejší místnosti. 

"Dobré ráno," zamumlal Nick a když měl pytel jen pro sebe, pořádně se roztáhl a protáhl. 

Jonny se lehce uchechtl. "Zas tak dobré nebude, protože se musím vypořádat s těmi třemi kokoty vedle."

Což bylo taky to první, co udělali. Vydali se vedle a všechny probudili, protože bylo jasné, že minimálně budou schopni chodit po svých, i kdyby v sobě ještě cítili nějaké zbytky... čehokoliv, co si to včera vzali. Dospat se můžou doma. 

Jonny s nimi ale sotva promluvil. Dával jim jen krátké instrukce, jako ať se vzpamatují, ať se zvednou, ať zamíří k Joshovi do auta a hlavně, ať se neukazují v baru, i kdyby tam někdo byl, protože si raději vyzvednout veškeré věci později.  Když se kdokoliv z nich snažili něco Jonnymu říct, ignoroval je. 

Byl děsivý. Kdyby se tak Jonny choval vůči němu, opravdu by se ho bál. Naštěstí ale věděl, že on není zdrojem jeho takového chování, a tak tomu jen přihlížel z povzdálí od dveří. 

Jonny k němu pak došel. "Až se nasáčkují do auta, pojedeme. Hodím tě domů, jestli chceš."

Popravdě? Nechtěl. Tedy, nechtěl být v autě se střízlivějícími lidmi, kteří ho pořádně ani neznali a měl takový pocit, že ho kvůli tomu festivalu, kde byl zadarmo, neměli rádi. Na druhou stranu ho ale lákalo být ještě chvíli s Jonnym, a tak nakonec přikývl.

Jak ovce je nahnal do auta, kde se smáčkli na zadní sedačku. Vypadali stále v polospánku, a tak se vůbec divil, že se to Jonnymu takhle povedlo. 

Nick se posadil na sedadlo spolujezdce, Jonny za volant. Dvacet minut po probuzení tak vyjeli vstříc domov. 

I přes to všechno ale Jonny myslel na to, jaké by chování jeho kamarádů mohlo mít následky, a tak je nezavezl domů. Dovezl je k Joshovi, jehož rodiče nebyli téměř nikdy doma, z pod kamene ve skalce vytáhl klíček od garáže a donutil všechny tři vystoupit tam, aby měli šanci se ještě pořádně vzpamatovat, než je jejich rodiny uvidí.

"To už si poradí sami," okomentoval to Jonny, když sedl zpátky za volant.

"Počkej, není tohle Joshovo auto? Neměli bychom ho tady nechat?" uvědomil si Nick.

"Hodím tě ještě domů, pak pojedu i já domů. DNeska večer máme zkoušku, jestli platí, přijedu na ni tímhle autem a vrátím mu ho," mávnul nad tím rukou. Nick nic nenamítal. 

A tak vyjeli. Nick nemusel Jonnymu říkat jediný směr, než dojel do jejich ulice, pamatoval si cestu z toho, jak ho vezl na motorce. Až v ulici si ale nebyl jistý, před jakým domem zastavit.

Nick na jejich ukázal. Jonny k němu pomalu dojel a zastavil. A Nick si pak troufl na jednu otázku: "Nechceš jít aspoň na snídani?" kývl hlavou k domu. Přece jen nic nejedli, byl to dobrý, důvod, no ne?

Dobrý, dokud ho Jonny nepostavil před realitu. "Jedu hned domů. Jsem si jistej, že něco k snědku doma najdu."

To mu úplně nedošlo. "Jen aby, s pěti sourozenci," odvětil Nick. 

"Navíc, já bych měl spíše zvát na snídani tebe s tím, jak jsi nám včera zachránil zadek," namítl Jonny.

"Mně stačí, když půjdeš teď se mnou. Přece jen naše domluva na pozdní večeři nevyšla a já mám stále chuť tě vyzpovídat o tvé rodině. Navíc, mám hlad jako vlk, můžem si udělat lívance a přísahám, že to budou ty nejlepší lívance v tvém životě."

Jonny se uchechtl a nevěřícně zavrtěl hlavou. "Táty máš doma?"

"Myslím, že ještě budou spát."

Jonny našpulil pusu a po chvíli přikývl. "Tak jo."

Nechápal, jak se mu to povedlo, ale stalo se tak, že Jonny s ním kráčel domů. Aby si udělali lívance. A ještě se mu to povedlo docela nenuceně, řekl by. 

Když odemykal, ještě se na Jonnyho otočil. "Uhm, jen, volal jsem včera tátům, že přespím u tebe. Tak kdybychom je přece jen potkali, musíme vymyslet něco, proč jsme v sedm ráno u nás a děláme lívance."

Jonny se zasmál. Nick možná pomalu začínal milovat jeho upřímný smích. "Tak jo. Nech to na mně, jsem si jistý, že na něco přijdu."

A taky že přišel. Byli uprostřed dělání těsta na lívance, když do kuchyně nakoukl lehce zmatený a rozespalý Chris. Ani jeden si ho nejprve nevšimli, dokud se neozval. "Co tady děláte?"

Nick se rychle otočil a nervózně se usmál. "Uhm, ehm, dobré ráno. Tati? Tohle je Jonny. Víš, jak jsem vám říkal-"

"Že u něj spíš, to si ještě docela pamatuju. Jen mě mate, co děláte tady tak brzo ráno."

Jonny nasadil ten svůj úsměv a přišel s naprosto perfektní lží, co i odlehčila situaci. "Tak trochu jsem nepřipravil Nickyho na to, jaké je to přespávat v domě s tolika lidmi, jsem totiž ze šesti sourozenců. Dokáže to být divoký, takže když nás probudil můj nejmladší bratr v šest, zkrátka jsme se rozhodli, že stačilo. A že na snídani raději přejedeme sem, protože..." Jonny rychle projel pohledem kuchyňskou linku, "prý Nicky umí ty nejlepší lívance a nejlepší jsou právě z Nutellou. Ta nám doma chyběla."

Chris si je chvíli podezíravě prohlížel. Nick se jen povzbudivě usmál ve stylu, že samozřejmě je všechno, co Jonny řekl, pravda. Nakonec jeho táta jen mlaskl a prohodil: "Když už jste v tom, udělejte trochu i nám." Pak přešel k Jonnymu a potřásl si s ním rukou. "Jinak tě samozřejmě rád konečně poznávám, já jsem Chris. Nicky o tobě dost vyprávěl, především po tom festivalu."

"Tati," vyhrkl Nick, i když vlastně nic špatného neřekl. Přišlo mu ale, že je konstantně na tenkém ledu.

"Neříkej, že ne," píchl ho prstem do ramene. A pak se z kuchyně sklidil. Naštěstí. Nick se opravdu začínal bát, co dalšího by na něj prozradil. Chris byl ten typ táty, co se v tom vyžíval, když věděl, že ho to frustruje. Nikdy ale nezašel příliš daleko.

"Tvůj táta se zdá být v pohodě," okomentoval jejich setkání Jonny a vrátil se k míchání.

"Řekl jsem snad někdy, že by neměl být?" SPíše se nahlas zamyslel.

"Ne, to ne. Ale víš co, tátové jsou obecně ti děsivější z rodičovské dvojice. A ty máš hned dva. Ten druhý je ten děsivý?"

Nick vyprskl smíchy. "Mateo je ten nejmíň děsivý člověk, kterého znám. To Chris byl vždy ten děsivější, když mi někdo ublížil."

Jonny přestal míchat a podíval se na něj. "Co tím myslíš, že ti někdo ubližoval?"

Pokrčil rameny. "To víš, klasická šikana ve škole. Že mám dva táty, že mám mrtvé biologické rodiče, že to byli narkomani..."

Řekl to naprosto nenuceně, protože už dávno to pro něj nebylo citlivé téma, dle Jonnyho pohledu si ale rychle uvědomil, že tohle nebylo něco, co se jen tak řeklo mezi řečí. Nikdy Jonnymu ani nenaznačil, že jeho biologičtí rodiče byli vlastně mrtví. A už vůbec ne, že byli závislí na drogách.

"Promiň," vydechl Jonny. A byla to snad ta nejupřímnější omluva, co kdy slyšel. Akorát že nechápal, za co byla.

"Za co?"

"Za kluky před tím. Jestli to nebylo pro tebe nějak... nepříjemný."

Došlo mu, o čem mluví. Rodiče narkomani. Naprosto vypnutí kamarádi kvůli bůh ví čemu. Vůbec to tak ale samozřejmě nebral. "Jsem v pohodě, vážně," uklidnil ho. "Chris a Mateo si mě adoptovali, když mi bylo pět. O rodiče jsem přišel ve čtyřech. Skoro si je nepamatuju. Drogy nejsou pro mě nijak... citlivý."

I tak to vypadalo, že to Jonnyho úplně neuklidnilo, ale více to už nerozebírali. Dodělali lívance, naservírovali je, Nick došel pro táty, Jonny se seznámil i s Mateem a všichni hned vpluli do přirozené konverzace u snídaně. 

Když pak Nick Jonnyho vyprovodil, Chris kolem něj prošel, když zamykal dveře. "Říká ti Nicky."

"Cože?"

"Jonny. Když ráno lhal o tom, co tu děláte tak brzo, dvakrát ti řekl Nicky a tys ho neopravil, i když to údajně tak nesnášíš."

Nevěděl, na co se soustředit první. Jestli na Chrisovu poznámku nebo na fakt, že jejich lež přece jen prokoukl. Měl ale pravdu. "Nicky" mu říkala už jenom rodina, protože to měli zkrátka zažité od malička. Všechny své kamarády nutil, aby mu říkali čistě Nick a novým lidem se i tak představoval. Vždyť i před Bellou Caroline opravil, když ho představila jako Nickyho. 

Nikdy si to plně neuvědomil. 

"Neboj, nebudu hledat pravdu, co jste večer dělali, stačí mi vědět, že teď přede mnou stojíš bez jediného škrábance," uchechtl se Chris. "Jen jsem chtěl poukázat na to jméno."

Nick se lehce ušklíbl. Tak nějak tátům sděloval jeho rozpolcení s Bellou. A měl takový pocit, že Chrisova poznámka s tím souvisela. 

"Vám fakt nic neuteče," vydechl nakonec. Chris se jen spokojeně usmál a vydal se po schodech do patra. 

- - -

ojojoj, třetí kapitola dneska. což mi připomíná, že zítra ještě psát budu, snad dvě kapitolky stihnu. od středy do pátku ale jedu do vídně s kamarádkou, možná jednu kapitolku za tu dobu stihnu, možná ani to ne, we shall see, tak varuju :D

to by chtělo vymyslet nějaký pořádný cliffhanger než odjedu, co