Jonnyho odjezd na turné se blížil. A dva týdny před dnem D to bylo naposled, co hráli v klubu naproti od dílen. 

Takže bylo samozřejmé, že se znovu sešli na zídce u popelnic, Nick po své brigádě, Jonny před jeho posledním koncertem. Tentokrát ale Nick nepřišel s prázdnou jako vždy, tentokrát vzal jednu plechovku piva, kterou ukradl doma (měli alespoň malé zásoby piva pro návštěvy) a Colu pro sebe. 

Jonny se uchechtl už z dálky, když ho uviděl. Zvedl ruku s jinou plechovkou. "Já mám!"

"I kdyby sis to měl vzít domů, dlužím ti takových plechovek snad už pět," odvětil Nick. Vyskočil na popelnici, Jonny mu pak nabídl pomocnou ruku na zídku, protože seděli tam už hodněkrát na to, aby si ještě nevšiml Nickovy nejistoty, když na zídce stál.

Podal mu pivo. Když se Jonny s lehkým úsměvem plechovky chytil, Nick ji ještě nepouštěl. Jonnyho ruka tak lehce přikrývala tu jeho. "Nejsi tady motorkou, že ne?"

"Kdybych řekl jo, nedáš mi to?"

"Nenechám tě to otevřít," upřesnil Nick.

Jonnyho úsměv se ještě trochu rozšířil. "Nejsem. Beru taxi, protože můj dnešní řidič se opět zhulil."

Nick pomalu plechovku pustil, jeho výraz zvážněl. "Dělají to často?" zeptal se opatrně. "Alkohol, tráva a tak?"

"Skoro furt," přiznal Jonny. Nick byl rád, že byl ochotný mu odpovědět místo toho, aby ho jen odpálkoval, protože mu přece jen do toho nic nebylo. "Je to přece image rockový kapely. Alkohol, drogy, jedna holka na každém prstu. Jsou tomu věrní."

"Zatímco ty vůbec," konstatoval Nick.

"Já jsem věrný hudbě, proto to dělám. Ne kvůli životnímu stylu stereotypní rockové hvězdy," uchechtl se lehce. 

A Nick se v tu chvíli asi rozhodl, že když už tady, na jejich místě, sedí naposledy, může zaběhnout do více citlivých témat. Může ho poznat zase o něco víc. "Rozumíš si s nimi? S kluky z kapely?"

Šlo vidět, že trefil hřebíček na hlavičku, když jeho výraz lehce povadl. Otevřel si plechovku. Napil se. Až pak pomalu odpověděl. "Asi... asi to jde dost vidět, co?"

Nick se mu svěřil s jeho vypozorovanými skutečnostmi. To, že sedával před koncerty tady a nebyl s ostatními uvnitř. To, jak se před festivalem na ně sotva podívali. To, jak nikdy o nich pořádně nemluvil. 

"Když se opijí, jsou to kamarádi," řekl pak. "To se kamarádí se všemi. Když jsou střízliví, je to občas k nevydržení. Furt není někdo s něčím spokojený, furt si na něco stěžují. Panebože, před tím festivalem, když museli být střízliví, abychom vůbec něco domluvili? Myslel jsem, že se zblázním, byli neustále nevrlí."

Nick se zatvářil lehce překvapeně. "A proč..." Nedokázal ale otázku dokončit, protože najednou mu přišla až moc troufalá.

Jonny ji ale přes to pochopil. "Proč to stále dělám? Proč v tý kapele jsem? Líbí se mi, co děláme. I přes to všechno, baví mě to. A kdybych skončil, neměl bych, co dělat, protože mě to momentálně živí. Zatím... zatím mi to za to všechno ještě stojí."

"Já bych asi fakt zešílel," vydechl Nick.

"Jsem z šesti sourozenců. Bude to chtít trochu přidat, než mě něco rozhodí," uchechtl se Jonny.

"Cože?!"

Byla to Nickova chyba. To on po tom, co Jonny zmínil svého bratra, usoudil, že to bude jeho jediný sourozenec. Naprosto by ho nenapadlo, že jich má tolik, Jonny zatím o své rodině tolik sdílný zkrátka nebyl.

"Co cože? Ještě jsem to nezmínil? Mám jednoho staršího bratra a čtyři mladší sourozence. Tři holky a jednoho bráchu. Jsme hezky tři a tři."

Nick na něj zíral naprosto vyjeveně. Tohle bylo to poslední, co si myslel, že se dnes dozví. "Myslel jsem, že máš jen bratra," vydechl.

Zavrtěl hlavou. "Starší brácha, Robert, je mu dvacet jedna. Pak jsem já, pak má sestra Pen, té je šestnáct. Pak další dvě sestry, dvojčata, Rose a Ruby, těm je třináct a nakonec Archer, tomu je myslím jedenáct? Nějak tak."

Zapomněl polovinu jmen v moment, kdy je Jonny vyslovil, protože stále to jeho hlava úplně nepobírala. Musel se zkrátka zasmát. "Ještě něco, co o tvé rodině nevím?"

"Jestli počítáš třeba i to, že máme hned čtyři psy a dvě kočky, tak myslím, že je to pak už všechno."

"Takže tví rodiče jsou spolu?"

Přikývl. "Už od jejich devatenácti let."

"A bydlíš stále s nimi?" 

"Tak na půl. Hodně jsem i u bráchy, ten už bydlí sám."

"A kde vůbec bydlíte?"

Bylo tady toho tolik, co o něm nevěděl, uvědomil si. A trochu se zastyděl. Jejich přátelství ale bylo od začátku postaveno spíše na náhodných setkáních tady ve vnitrobloku, než že by se cíleně domluvili a něco spolu podnikli. A jejich konverzace byly vždy tak plynulé, že nebylo potřeba je vyplňovat otázkami typu, jestli má nějaké sourozence.

Jonny mu ukázal na mapě, kde bydleli, Nick v té části města ale nikdy nebyl. "Já mám najednou tolik otázek," přiznal Nick udiveně. Měli ale posledních pár minut, než se bude muset Jonny vrátit, aby se připravil na koncert s kapelou. 

Jonnyho jeho slova pobavila. "Vím, že o své rodině nejsem moc sdílný. Jen mi nepřišlo, že se někdy ta řeč o nich hodila."

"Třeba is mohl pokaždé, co ses divil, jak velkou rodinu mám, zmínit, že jsi na tom úplně stejně? Haló?"

"Myslel jsem to tak, že udivuji, jak se všema udržujete kontakt. Můj táta má bratra, jeho rodinu jsem naposled viděl, když mi bylo deset, protože se rozhádali kvůli dědictví. Má máma je jedináček. Takže... jsme to jenom my. Žádní strýcové a tety, bratranci nebo sestřenice nebo aspoň na stejno blízká rodina, i když ne pokrevně, jak ty to máš s Caroline. Ve finále tak velká rodina nejsme."

A pak z Nicka vypadlo něco, co z něj mělo vypadnout spíše vůči Belle, protože stále ji nepozval na to slíbené druhé rande. "Chci o tobě vědět víc," vyhrkl. "Co kdybychom se taky někdy sešli mimo popelnice?"

Johnny se pousmál a sklopil pohled. Pokrčil rameny. "Můžeme. Můžeme i dneska po koncertu, jestli chceš. Jestli máš čas a počkal bys, dneska hrajeme jen hodinu. Pak můžeme do jednoho z těch podniků, co je otevřený neustále, a můžeš mě naprosto vyzpovídat o mé rodině."

DObře, zas taky rychle to Nick nečekal. Ani trochu mu to ale nevadilo. "Okay. Počkám v dílnách."

Jonny kývl k baru. "Můžeš počkat v šatně. Uslyšel bys nás. Do prostoru baru vyloženě nemůžeš kvůli věku, ale aspoň tam?"

Trochu znejistěl. Znamenalo to potkat Jonnyho zhulené a opilé spoluhráče, což dnes úplně neměl na pořadu dne, to ovšem po koncertní povyražení s Jonnym taky ne. A tak nakonec přikývl.

Jonathan seskočil se zídky tak, jako vždycky. Nick se naopak jako vždy otočil zpátky k popelnicím, aby sešel opatrněji, ale Jonnyho hlas ho zastavil. "Ale nota. Jsme tady naposled. Alespoň jednou."

Nervózně se otočil zpátky. Jonny stál pod ním, zdálo se to jako deset metrů, ne jako něco málo přes dva, jak to v realitě bylo. Nasucho polkl. "Víš, že se docela bojím výšek."

"Nic se ti nestane."

"Říká někdo, kdo si přesně takhle vyvrtl kotník."

Jonny protočil pobaveně očima. "Nejlépe se vyrovnáš se svým strachem, když se mu postavíš."

"Ty jsi mi ale rozumbrada," zamumlal Nick.

"No tak, Nicky."

A najednou se otáčel k němu, popelnice nechával za sebou. Najednou se na něj mračil dolů, a přemlouval se, ať to udělá. 

Pak najednou skočil. Dopadl na nohy, ale odrazil se až moc, a tak začal přepadávat dopředu, tak tak to v tom momentu ustál a zaklopýtal. A vlastně nespadl jen díky tomu, že ho Jonny chytil a nejspíše ho tak zachránil od sedřeného obličeje.

"Okay, víckrát to po tobě asi chtít nebudu," uchechtl se.

Nick se narovnal, Jonny ho stále držel. A najednou měli k sobě tak blízko, že skoro cítil jeho dech na své tváři. Nakonec si odkašlal a o dva kroky rychle ustoupil. "A já už tě víckrát nespolehnu," prohodil, aby něco řekl.

Něco se v Jonnyho pohledu lehce změnilo. V tu chvíli ale kývl směrem k dílnám. "Skoč si pro věci. Počkám tady."

Nick přikývl a otočil se, v hlavě jen to, jak narazil do Jonnyho, když ho chytil. 

Jak se mu vlastně i líbilo být mu tak blízko. 

- - -

something is cooking here