Další den ráno...

*Cadence*

Rozhodli jsme se nastěhovat do Avengers Tower už dnes. Proto stačilo na malou chvilku brnknout Tonymu a už nám před bytem stál stěhovák. Jistě...takhle rychle to jde, když máte otce miliardáře apod. Vlastně se pomalu už ani ničemu jinýmu kolem mě nedivým.

Událost z minulého dne jsme vypustili z hlavy. Steve se tak nějak rozhodl, že si moje složky ponecháme u sebe, kvůli bezpečnosti. Ale teď si vemte jedno. Bezpečnost jednoho malého bytu uprostřed města a celého komplexu SHIELDu, je to dost velký rozdíl. Jenže teď už nebudem v bytě, ale v nejzabezpečenější budově v New Yorku. Původně Stark Tower.

Ještě večer jsme volali s Clintem, který pobýval s rodinou a nakonec i s naším psem u Tonyho ve věži. Jenže dnes ráno měl odvézt rodinu zpět domů a psa nechá tady. Samozřejmě se jako HawkEye vrátí zpět k Avengers sem. Tak jako vlastně všichni. Wanda, její brácha, Zac, Nat a další. Prostě se všichni sejdem pohromadě v Avengers Tower. To bude pěkné shledání...

Po dobrých třech hodinách stěhování našeho nábytku do nákladního auta jsme konečně sedli do toho svýho a odjeli do věže. Tam nám stěhováci pomáhali nastěhovat nábytek již do připraveného bytu. Teda jen něco málo, protože jsme neměli byty, ale pokoje spojené s koupelnami. 

To by mě zajímalo, jestli Tony vzal naší prosbu a nechal tam manželskou postel. To se asi teprve dozvíme. Když jsme byli uvnitř a šli k výtahu, Rogers mě poslal se zatím přivítat s ostatními, že ostatní už zvládne sám. Pouze jsem nad tím přikývla, protože mi nic jinýho ani nezbývalo, jelikož jemu vážně nešlo odporovat.

„F.R.I.D.A.Y.?" zavolala jsem na nový systém věže, který tu byl místo J.A.R.V.I.S.e od té doby, co jsme nechali obživnout Visiona. Teda Thor ho spíš nechal vstát z tý skleněný rakve pomocí svých blesků, když nám Pietro vypojil zdroj energie. Jo jo. To byly časy. Už nemám ani školu, ani Hydru. Co sakra budu po zbytek života dělat?!

„Ano, slečno?" zarazila mě v myšlení F.R.I.D.A.Y., která se konečně ozvala. Já chci zpátky J.A.R.V.I.S.e! Pomyslela jsem si, ale stále se tvářila na venek normálně, i když to dotyčná vidět nemohla. Neměla ani pocity. To byl teprve mazec. Náš Vision si je už pomalu osvojuje taky. 

Flirtováním s Wandou...robot a čarodějka? To vážně?!

„Kde najdu ostatní?" zeptala jsem se sladkým hláskem, který zněl hodně ironicky. Asi bych takhle mohla mluvit s F.R.I.D.A.Y. častěji, protože si toho ani nevšimne. To byla ta výhoda na tom, co vyrobil můj táta. Nevadilo tomu arogantní chování, špetka ironie apod. Prostě nejlepší!

„Ve třicátým třetím patře," odpověděla mi a já bez toho, abych třeba poděkovala, jsem se vydala k výtahu. Ten se sám od sebe otevřel, tak jsem do něj vlezla a stiskla 33. S ním jsem vyjela přes třicet pater a dorazila do toho chtěného. Jinak bych tam ani nechodila.

Vystoupila jsem si a první, co mě přišlo pozdravit, byl Spike. Začal radostí štěkat, vrtět ocasem a všemožně se na mě dostat. Tím pádem vyskočil na zadní a celý se o mě opřel. Jeho hlava končila někde u mojí hrudi. Ještě kousek a byl by vysokej jak já, ale už ne. Už je dospělí...naštěstí.

„Ahoj, kamaráde," zasmála jsem se a objala ho na přivítanou. Spike na to zareagoval dalším zaštěkáním a víc se na mě vrhl, že mi málem vyrazil zuby. Jak milé od nějakého vašeho mazlíčka, že? Dlouho se s ním nevidíte a pak vám vyrazí jeden zub po druhém podle počtu dnů.

Během pár sekund, který jsem nepostřehla, se kolem mě prohnala stříbřitě modrá šmouha. Několikrát si nás oběhla, než se přihnala ke mně a vyzvedl mě nahoru, co jsem se vyděsila. Leknutím jsem vykřikla a uviděla šklebícího Pietra. Jak vtipné...

To si nikdy nedá s tímhle pokoj? Už mě to štvalo. Dělal mi to na denním pořádku od doby, co jsme se poznali. Vlastně si ze začátku u mě dělal šance, že bych s ním mohla chodit, ale ty mu došli ve chvíli, kdy na něj vyšel Steve. Od té doby, kdykoliv u mě byl Cap, nedovoloval si. Teď tu však nebyl, tak proč nevyužít té situace a nepochovat si mě, co? 

„Pietro!" vyštěkla jsem mrzutě a okamžitě po něm probodávajícím pohledem požadovala, aby mě položil na zem, ale nic se nestalo. Stále se na mě pobaveně díval a držel mě v náručí. Absolutně jsem s tím nesouhlasila, ale co jsem mohla dělat. 

„Ahoj by nepostačilo?" ušklíbl se ještě víc a postavil mě na nohy. Konečně. Nošení jsem absolutně nepodporovala. A to ani u ostatních, včetně přítele. Prostě jsem nebyla chovací tip. Nejsem žádná roztomiloučká kočička, která je tak líná, že by nedokázala chodit ani po vlastní nohách.

„Cadence, ahoj!" zvolal někdo z chodby v patře a oba jsme se podívali tím směrem. Přicházel Zac i s Wandou bok po boku. Samozřejmě v normálním oblečení, což se o Pietrovi říct nedalo. Měl na sobě ty hadry, co měl v Sokovii. Nebo alespoň podobný.

Při pohledu na ty dva jsem se přívětivě usmála a šla jim naproti, aby se s nimi mohla pozdravit. Byla jsem ráda, že se objevil konečně někdo normální.

„Ahoj," objala jsem se prvně se Zacem, jakožto svým dlouholetým kamarádem z dětství, kdy na nás v Terrortoxu prováděli pokusy a způsobily nám tak trvalé změny. Já měla zvukovou vlnu, on elektřinu a magnetizaci. Samozřejmě nechybělo to, že měl celé tělo pokryté nepatrným milimetrem vybránia, které naštěstí nebylo vidět. Ale působilo pro něj jako štít.

Potom jsem se objala i s Wandou, která se stala další mojí dobrou kamarádkou. Byla to už Natasha, Pepper a teď ona. Nelitovala jsem toho a rozhodně nebudu ani nadále.

„Nepůjdem už za ostatními? Nemůžou se tě už dočkat," popíchl mě Zac s šibalským úsměvem, který mi neříkal nic dobrého. Úsměv nebyl mířený na mě, ale na toho za mnou, neboli Pietra, který se náhle rozzářil. Následovalo to tím, že mě opět vzal do náruče aniž bych to během té sekundy postřehla a ztuhla jsem.

„Hele! Tohle není fér!" vyjekla jsem naštvaně a odstrkovala ho od sebe slabě rukama, jelikož mi to stejně nijak platné nebylo. Pietro byl štěstím bez sebe, když mě mohl držet, ale já zase v jednom velkým průseru, jestli by se tu objevil Steve.

Vyhledávala jsem smutným pohledem pomoc u Wandy, ale ta vypadala, jakoby každou chvíli měla vybouchnout smíchy, tak jako Zac. Fakt kámoši. Ani kamarádce nepomůžou...

„Teď se pořádně drž," upozornil mě a mně nezbývalo nic jiného, než poslechnout. Jelikož se během pár vteřin kolem nás všechno rozmazalo a já myslela, že hodím šavli. Než jsem si to vůbec stihla uvědomit, stáli jsme na kraji obýváku, kde si všichni spokojeně povídali. Pietro mě postavil zpět na nohy a já se začala motat na vlastních nohou.

Ostatní si nás konečně všimli, ale nebyl tu Tony, Steve, Bruce, Rhodey i Sam. Zahřálo mě u srdce, když jsem uviděla po dlouhé době Thora, který se při pohledu na mě usmál. Úsměv jsem mu opětovala a přešla pohledem vedle něj. Seděla vedle něj Jane Fosterová, alias jeho přítelkyně, o které jsem neměla do dneška ani páru, než mi to sama řekla. 

Potom následovalo další překvapení. Byl tu Reed Richards, jeho manželka a...co to sakra?! On byl celej z kamene, ne? Vyjeveně jsem na osobu chvíli zírala až to vypadalo nepříjemně vůči ostatním. Ten kus kamene mě zaznamenal taky a chvíli jsme se na sebe jen tak dívali, dokud nás nepřerušilo odkašlání od Pepper.

„Cadence, dovol mi ti představit zde pana a paní Richardsovi," začala přítelkyně mýho táta a blondýnka jí zarazila přesně v pravý čas, kdy jsem chtěla já. Jsem ráda, že jsem ušetřila pár do slov do příštího života...

„To je v pořádku," pousmála se Susan, „my se už seznámili." Řekla s tak velkou laskavostí, až jsem tomu nechtěla věřit, že to myslela vážně. Mluvila tahleta někdy vůbec ironicky?

Zezadu mě někdo popostrčil a to byl Pietro. Už nechtěl být pořád vzadu a tím si uvolnil místo, aby mohl kolem mě projít, tak jako Wanda se Zacem. Ti tři okamžitě zamířili k nejbližší volné sedačce a na tu se posadili. Ještě je stihl doběhnout i Spike a vyskočil si na místo vedle Zaca.

„To je Ben Grimm. Náš věrný dlouholetý přítel a spolupracovník, co byl s námi v tu chvíli, když...námi prošlo mračno té kosmické energie," představil Reed toho celého z kamene, co se podobal své sestře skále. Hele...nebyla agentka Hillová jeho vedlejší příbuzná?

Dotyčný jmenovaný se postavil a šel ke mně. Já bych raději vzala nohy na ramena, ale přišlo mi to vůči ostatním blbý. Zůstala jsem stát jako přibitá na místě a čekala na to, co bude dál. Místo toho přišel až ke mně a chtěl si se mnou potřást rukou. Sice neochotně, ale podala jsem mu ji taky.

„Budem si tykat a říkej mi Bene," řekl s něčím, co se podobalo dunivému smíchu. Já na to přikývla s naznačeným úsměvem, i když ne moc nadšeně, když mi začal s rukou třást a div mi ji neurval.

„Jsem Cadence Starková," představila jsem se na rychlo, když mě konečně pustil a já byla ráda, že jsem nevypustila duši. Ulevilo se mi, když s kývnutím začal odcházet a vyšlo od něj ještě nějaké uchechtnutí. Teda alespoň myslím. Hned po té se zase posadil na místo vedle ženy. 

Zarazilo mě ještě něco. Proč tu nebyl Aron a Penelope, které u sebe často Pepper mívala? Asi byly oba u Tonyho, který teď někde byl a nebo se strejdou Rhodeym, což byla taky možnost. Nijak jsem po tom nepátrala a podívala se na všechny s přátelským úsměvem. 

Potřebovala jsem to všechno trochu rozdýchat. Přišlo mi se jít projít jako dobrý nápad a tak jsem to nehodlala dlouho prodlužovat. Jen nějakou výmluvu, jak bych se dostala pryč. 

„Moc se omlouvám, ale zapomněla jsem, že musím jít ještě něco vyřídit. Tak se uvidíme později," podotkla jsem omluvným a lítostným hlasem. Nečekala jsem ani na něčí odpovědi a vydala se pryč, kudy mě přinesl Maximoff. Zamířila jsem rovnou v výtahu, co byl naproti v chodbě a ten se začal s hlasitým cinknutím otevírat. 

Vyšel z něj můj přítel a ihned mě uvítal přátelským úsměvem. Ten jsem mu okamžitě opětovala, i když jsem byla myšlením někde jinde. Chtěla jsem jít ven se projít na čerstvý vzduch a nadýchat se čerstvého vzduchu mimo věž. Byla jsem tam pár minut a už jsem se cítila jinač. 

Celý dva roky jsem byla zvyklá na malý byt, malou společnost  což jsem byla pouze já, okruh pár přátel a škola. Jenže tu jsem již skončila a já měla v plánu jiné věci. Jenže ty já nemám prostě umožněné, dokud nedokončíme tátovy plány o stylu týmu apod.

„Půjdem za ostatními?" zeptal se a zastavili jsme se naproti sobě. On v naprostém klidu, já v zaskočení. Právě jsem od ostatních odešla, takže jsem měla v plánu odchod. Aby si to nevzal za zlé, pouze jsem zavrtěla hlavu a hned na to jsem uviděla i jeho nechápavou reakci.

„Jen se jdu tak na hoďku projít. Uvidíme se později," usmála jsem se, aby se necítil dotčeně. Pouze na to v tichu souhlasně přikývl, i když se stále jeho výraz nezměnil. Vešla jsem do otevřeného výtahu a s ním sjela do přízemí, kde jsem vyšla z budovy a vydala se do ulic města.

Procházela jsem se dobrou půl hodinu, dokud jsem nezaslechla hlasitý křik lidí, policejní houkačky a všechno další. Kašlala jsem na procházku a běžela zjistit, co se dělo. Zaběhla jsem za roh ulice, kde to bylo a uviděla elektřinu. Hromadu elektřiny kolem nějakýho chlápka v zeleným plášti a kapucí na hlavě.

Na první pohled jsem si toho nevšimla, ale měl obě kovové ruce a tak i jeho obličej. Ne...to byla maska. Zaskočeně jsem se dívala, jak kolem něj šlehaly blesky elektřiny, ale Thor byl nikde. Nemohlo to tím pádem být od něj, ale od toho týpka. Dobře...tohle asi Zac nebyl, co?

Popošla jsem blíž a nade mnou se prohnal oheň. Ten samí, jako v parku a Washingtonu. Mířil přímo k tomu, co šířil paniku na ulici. Potom se zastavil pár metrů od něj a vyslal na něj několik útoků ohněm. Stále však zůstal ve vzduchu v bezpečné vzdálenosti od nepřítele, na kterýho se pokusil zaútočit.

Ten z dosahu ohně uskočil a vyslal na něj pro změnu pár blesků elektřiny, která se mu jiskřila všude po rukou. To by mě zajímalo, kde takovou hromadu energie získal. Asi lampy, budovy apod. Bylo toho tady docela dost na vysátí. Místo toho, aby opiloval květinky jako včelička, tak opiloval naše zdroje elektřiny. Proč by taky ne.

Poletující osoba spojená s ohněm nestihla před elektřinou uhnout a tím pádem ho i zasáhla. Elektřina se dostala až na osobu a oheň kolem ní zmizel. S tím hlasitě dopadla na zem a opět byl vidět ten modrý upnutý kostýmek, jako měl ten předtím. Johnny Storm, pokud se nepletu.

Pokoušel se dostat alespoň na kolena, ale to už k němu šla osoba v zeleném plášti. Znovu měla po rukou hromadu elektrické energie, kterou chtěla použít, ale já tam už nedokázala jen tak stát a dívat se na to. Kdyby na něj tu elektřinu použil znovu, tak ho usmaží!

Vyběhla jsem z místa, kde jsem se zasekla naposledy a už si hromadila svojí energii z reaktorů v zádech. Ten v plášti se ho už chystal dotknout rukou nabytou energií, ale já už tu svojí vyslala vpřed. Stačilo mu pár centimetrů, ale zvuk byl v tomto ohledu daleko rychlejší, než jeho smysly a odhodila ho co nejdál od toho na zemi. Samozřejmě ho taková dávka zvuku zabít nedokázala, možná tak pouze omráčit.

Když zatím ležel nehybně ležet mimo můj dosah, běžela jsem za Stormem i přes to, co předtím řekl.  Chápu, že by o mně teď každý řekl, že jsem až moc velká dobračka a pomáhám zrovna jemu, ale byla škoda každýho života. Samozřejmě až na životy těch, co jsou proti nám. Těch nelituje asi nikdo.

Dorazila jsem k němu a chtěla se ho dotknout, ale včas přede mnou ucukl stranou, abych se vyhnula jiskřičce elektřiny, která se po mně začala již sápat. Vyděsila jsem se a civěla na zbytky elektřiny na jeho těle, co se mu popínaly jak na rukou, vlasech, tak i po našponovaným modrým obleku s číslem 4 na hrudi.

„Jestli nechceš být jako Doom, nebo můj kámoš Electro, tak se ho raději nedotýkej," řekl někdo, ale on to nebyl. Ihned jsem se otočila tím směrem odkud to šlo a uviděla někoho dalšího. Byl to pro změnu týpek v červeným kostýmku, na hrudi černý pavouk a spodní díl v modré barvě. Samozřejmě měl i masku na hlavě, aby ho nikdo nepoznal. 

Jenže ještě lepší bylo to, že vysel hlavou dolů a držel se něčeho, co vypadalo jako...pavučina? Pěkná práce, ale jak bylo možné, že ho dokázala udržet, když normálního člověka ne. 

Zaskočeně jsem na něj civěla po celou dobu, než konečně seskočil na zem a díval se zároveň na mě. Naskakovala mi z toho husí kůže, ale nehnula jsem ani potom, co se ten pode mnou už začal zvedat na nohy. Já tedy ustoupila stranou, abych se ho zároveň nemusela dotýkat kvůli zbytku elektřiny, co na něm stále byla.

„Jak...co se to...," víc jsem ze sebe nedostala, protože jsem měla vyschlo v krku. Bylo mi jasný naprosto jedno. Dostala jsem se opět do průseru, ze kterýho se zřejmě jen tak nevymotám. To mi připomínalo tu situaci na základně Hydry, kde jsem vybourala vchod do laboratoře, jenže sem jsem se dostala fakt omylem!

„Cadence, to jsem já! Peter," zvolal ten v tom červeným oblečku a já vyvalila nechápavě oči. Peter?! Jakej zase Peter? Já snad nějakýho znám...vlastně jo. Parkera, ale to nemohl být přece on, ne?

Po chvilce ticha si vyhrnul malinko masku nahoru, abych mu viděla do obličeje a já ztuhla. Fakt že jo. Takže celou dobu se mnou na škole do třídy chodil další super hrdina. Super! 

Masku si opět dal dolů a otočil se směrem na toho, kterýho jsem odrazila zvukovou vlnou od Human Torche. Zelenáč byl už skoro na nohou, proto se rozhodl Peter jednat. Chtěla jsem mu v tom zabránit, ale už vystřelil někam na budovu pavučinu z ruky a letěl s nohama napřed na toho v plášti.

Měl v plánu ho srazit k zemi, ale ten v plášti si ho všiml a uhnul rychle na stranu, tudíž Parker kolem něj bezradně proletěl a po pár vteřinách skončil rozpláclej na protější budově. Au...takže ani on neměl zrovna dobrou karmu.

„Parkere...Parkere," povzdech si tiše Storm vedle mě a protočil nad celou situací očima. „Zážeh!" Vzplanul a vzlétl k obloze. Stále však kolem něj byl zbytek elektřiny, která mu bránila udržet jeho oheň. Takže párkrát nechtěně klesl zpět k zemi, ale potom se opět dostal nahoru, jakmile zbytky elektřiny ze sebe setřásl. 

Dívala jsem se jeho směrem, kam vzlétl a ani nedávala pozor na nepřítele kousek ode mě. Ten do mě napálil snad ještě víc voltů, než do Human Torche. Proto mě energie okamžitě znehybnila a odtlačila pár metrů zpátky. Necítila jsem jediný kousek těla a ani prsty na rukou. Oči se mi sami od sebe zavřely a já se propadla do temnoty.