Večer...

*Cadence*

„Zlato?" oslovil mě večer Stevův hlas, když vyšel z koupelny do obýváku, kde jsem zatím seděla s laptopem na klíně na gauči. Procházela jsem si zrovna nějaký věci od Reeda Richardse na internetu. Sice jsem nenašla přesně to, co jsem hledala, ale jen nějaký události. Vlastně takový, kde využívali svoje schopnosti, fotky z pokažené svatby, obří krátery v různých městech apod. 

Reed, Susan a další dva tvořili skupinu pod jménem Fantastická čtyřka. Podle ohnivých stop na obloze, co fotili další lidé, byla poznat ta, co jsme viděli dnes v parku. Všichni jí pojmenovávaly jako Johnnyho Storma alias Human Torche. Pochopila jsem, že ovládal oheň podle výpovědí ostatních. 

Susan Richardsová, dříve Stormová je jeho sestrou. Uměla se zneviditelnit a ovládat silové pole. Její manžel Reed Richards neboli Mistr Fantastic byl zase jako guma. Potom byl poslední a to Ben Grimm jako Thing. Byl vlastně normální člověk s jiným DNA jako ostatní, ale byl celý kamenný. Nabral tak větší sílu, odolnost apod. Zajímavý subjekt. Alespoň je normálnější na rozdíl od Hulka.

„Copak to tam máš?" zaslechla jsem za sebou zaražený Stevův výjev a já sebou leknutím ucukla. Ihned jsem počítač zaklapla, abych uchovala informace před svým přítelem. Otočila jsem se bleskově na něj a přátelsky se usmála na Avengera nade mnou. 

„Nic. Jen jsem si jen tak procházela nějaké zajímavosti," odpověděla jsem mu, abych ho uklidnila. Nezněla jsem moc přesvědčivě, ale byla to vlastně pravda. Vlastně mě zaráželo, proč mi o tý skupině hrdinů nikdy neřekl. Co by se stalo tak strašnýho, kdyby se jednou zmínil o něčem mimo.

Steve bez odpovědi obešel gauč a sedl si ke mně. Vyšel rovnou ze sprchy a ani si neobtěžoval obléknout alespoň tílko. Opět tu šel na ostro s dlouhými hnědými tepláky. Byla jsem na to zvyklá, že tu takhle chodil. Nakonec...neměl se za co stydět. Vypracovaný pekáč buchet, svaly na rukou...

„Cos mi chtěla dnes říct a neřeklas mi to?" začal a já se zadrhla. Co...kam tím mířil? Moment...už vím. Chtěla jsem mu vlastně říct o tom stěhování, ne? Jo. To je ono. Ale jak to vezme? Už takhle se vyhýbal mýmu tátovi od doby, co nastala situace v Malibu. Potom dnes to ráno apod do budoucna. Rivalové...

Steve se na gauči uvolnil a sedl si na něm v tureckým sedu. Já udělala to samé, jakmile jsem odložila notebook na vedlejší stolek a ocitli se tak s Avengerem v nepatrně stejné výšce. Samozřejmě ještě předtím jsem skopla z nohou boty, což Rogers nemusel, jelikož žádný neměl.

„No...kde začít. Prostě se to týká ohledně toho, jestli někam pojedu, nebo ne," vyklopila jsem to najednou na jeden nádech a sledovala rysy ve Stevově obličeji, jak se z úsměvu změnily na překvapený. Zaskočila jsem ho? Asi ano.

„Ty nechceš?" zarazil se a jeho výraz tomu přímo vypovídal. Jenže ono to tak vůbec nebylo a já se tomu tiše zasmála. Když byl nechápavý, vypadal roztomile. To nešlo ani popsat, jak moc. 

Všiml si mého smíchu a přestal se tak tvářit. Místo toho zvážněl a mezi očima se mu vyrojila malá vráska. Jak jinak. Byl sice na moje výjevy zvyklí, ale když se mu někdo smál...měl to v životě prostě těžký. Složitý život Kapitána Ameriky alias Steva Rogerse s drzou a arogantní dcerou Iron Mana alias Tonyho Starka. 

„Když se takhle tváříš, vypadáš...," smála jsem se dál, ale to mu už došla trpělivost a umlčel mě dlaní své ruky na mých ústech. To už mě potom smích přešel při pohledu na jeho naštvaný výraz. 

„Přejdi k věci," poručil mi a já ztuhla. Svojí ruku dal pryč, abych mohla mluvit. Místo toho jsem nervózně skousla spodní ret a přemýšlela, jak mu to vysvětlit, aniž bych nějak zranila jeho city. Tak počkat...to už jsem vlastně dělala předtím. Proč se chovám tak panovačně?

„Můj tříletý vejlet se odloží na neurčito a my dva se máme do pár dnů přestěhovat do Avengers Tower, protože Tony a Bruce budou potřebovat ode mě s něčím pomoct. To je celý," rozhodila jsem nezávazně rukama, když jsem to řekla celý. Steve hned na to vytřeštil oči i přes to, že chvíli bojoval sám se sebou, zda to má udělat.

Buď byla možnost, že mi to nevěřil a nebo tomu nechtěl věřit. Mohlo se mu v tu chvíli honit v hlavě stovky myšlenek, ale já je neviděla. To byla ta smůla, když před dvěma lety on viděl ty moje a všech ostatních. Karma...

„Chci si to ujasnit. Právě jsi mi tady naznačila, že se nastěhujem k...Tonymu?" vysoukal ze sebe a já souhlasně přikývla. No sláva. Konečně to pochopil...ale asi zrovna nechtěl. Byla taky možnost, že se ti dva možná ani nebudou vidět, když Steve by byl celé dny zalezlí v posilovně a Tony v laboratoři. Do tý přece vůbec voják nechodí, no ne?

„Je to jen z toho důvodu, že možná budem pracovat od brzkého rána až třeba do dalšího dne. Nebo začnem někdy večer a skončíme ráno. Fakt nevím," pokrčila jsem rameny a přisunula se blíž ke svýmu příteli. Ten si stále dával do hromady všech svých pět, aby tomu víc porozuměl. Bylo těžké tomu uvěřit, ale byla to pravda. Pouze čistá.

„A budem se za tu cenu někdy ještě vidět?" zeptal se, když se trochu uklidnil z pomyšlení na to, že bude muset bydlet pod střechou s někým, kdo ho skoro nesnáší. Tony mu nevadil, ale on vadil Tonymu. To byl docela velký rozdíl od všeho jiného.

Klesla jsem očima k zemi, ale hned je vrátila zpět k Rogersovi. Přisunula jsem se k němu ještě blíž, abych byla skoro na jeho klíně a lehce se otřela rty o ty jeho.

„Nějakou výmluvu si najdu vždycky," šibalsky jsem se usmála a zahleděla se hluboko do jeho modrých upřímných a laskavých očí. Avenger se na mě chvíli díval jako na zjevení a potom se usmál taky, aby mě v tom nenechal samotnou. Znal mě...a až moc dobře.

Dokázala jsem se vždy vymluvit z něčeho, co mě nebavilo a to třeba i z misí, co nám ukládá Fury. Proto mám u našeho piráta velmi nízký stupeň oblíbenosti. Já jsem jeho noční můra. Když někam vejdu já, on odtamtud okamžitě odejde. Vlastně si mě za to táta i víc považuje, jelikož nemůže Nicka vystát stejně, jako já.

„Jsi hrozná provokatérka, víš?" uchechtl si a najednou jsem se ocitla zády na gauči a on nade mnou, jelikož mě v bleskové rychlosti pod sebe povalil. Chtěla jsem překvapením a zároveň leknutím vykviknout, ale nevydala jsem zebe jiný zvuk, než zavrnění.

„Však ty taky," poukázala jsem na jeho polonahé tělo a odhalené břišní svaly, které si stále udržuje. To by mě zajímalo, kdo jiný kromě mě tohle už viděl. To záleželo spíš na tom, kolik holek si za celý život k sobě takhle blízko pustil. Asi hodně málo.

Steve se místo odpovědi nade mnou sehnul a políbil mě. Už se neudržel, protože měl na tento večer zřejmě už plány a já mu nehodlala překážet. Lépe řečeno nás spíš v nich viděl oba dva a to někde jinde, než tady, protože okamžitě ze mě slezl a to z gauče a zvedl mě do náruče.

„Kdo dnes bude velet?" zeptal se, když mě donesl do ložnice a narazili jsme oba na postel, na kterou mě pohodil a obkročmo se nade mnou postavil. Na rtech mu pohrával úsměv, oči ztmavlé touhou a jeho výrazně vypracovaná tyčící se postava nade mnou. Nic nebylo dokonalé, jako tohle všechno.

„Jasně, že ty. Kdo jiný," zavrněla jsem znovu a už jen nechala svou lásku, aby mě políbila znovu. 

**

„No tak, Cadence, pohni. Kolikrát nestačíme my tobě a teď jsi pro změnu ten šnek ty?" zvolal na mě z dálky Sam, když jsme obíhali všichni tři ranní trasu ve Washingtonu, jako pokaždé. Pokaždé jsem měla navrch já, ale dnes se karty obrátily. Byla jsem děsně utahaná a pro změnu Falcon s Kapitánem si užívali volnýho běhu po stezce kolem Washingtonských památek.

„Klidně běžte. Já vás doženu," řekla jsem mezi výdechy, když trochu zpomalili, abych je dohnala. Oba na to bez řečí přikývli a opět se hnali pryč. Užívali si toho, že nemuseli dohánět mě. Určitě se za půl hodiny s nimi setkám znovu, protože se trasa běhá tak po dvou až třech kolečkách. Tohle bylo první.

Asi tak za dvacet minut jsem doběhla k nádrži před memoriálem. U ní jsem se zastavila, jelikož oba byli k nedohledu, takže mě neměl kdo sekírovat, abych běžela dál. Nabírala jsem dech a zároveň se rozhlížela kolem sebe po okolí, ve kterém jsem dlouho nebyla. Bylo to tu alespoň víc zelenější, než v New Yorku. 

Nakonec. Washington D.C. je hlavním městem Spojených Států. Rozhodně jsme se neměli za co stydět. Bylo tu krásně. Čisté ovzduší a taky větší klid, než v NY. Považovala jsem si toho tady, i když jsem tu byla třeba jen párkrát do měsíce. Většinou běháme se Stevem v ulicích New Yorku apod.

Rozhodla jsem si trochu pocvičit schopnosti. Moje zvuková vlna dokázala působit na všechny možné věci v různých rozměrech. Třeba i na vodu. 

Soustředila jsem všechnu energii do rukou a potom ji zlehounka vyslala na vodu, abych jí zkusila trochu podebrat. Chvíli se mi nedařilo, ale nakonec přece jen pár kapek vody vstalo z nádrže a šlo nahoru. To už je následovala další voda. Spíš hromady.

Pomocí zvukové vlny jsem se spojila se vzduchem a okolím. Vodu jsem měla absolutně pod kontrolou a byla momentálně jako loutka v mých rukou. Mohla jsem s ní dělat, co jsem chtěla. Usmyslela jsem si nějaký tvar. Třeba trojúhelník. 

Ruce před sebou jsem vytvarovala do trojúhelníku a voda se tak ztvárnila taky. Levitovala a zároveň měnila tvar. Byla to nádhera. Když jsem se na tu krásu vynadívala, rozhodla jsem se zkusit udělat srdce. Dala jsem prsty do tvaru srdíčka a voda mě následovala. Ztvárnila se do znaku lásky.

Co dál? Třeba rybu. Tentokrát jsem netvarovala rukama, ale jakoby kreslila do prostoru před sebou. Voda se začala ve vzduchu kreslit do obrysu jednoduché rybky. Žádné složitosti. Pak jsem zkusila koně, orla s roztaženými křídly a nakonec hvězdu. Pak mi to nedalo a udělala jsem kolem ní ještě kruhy jako náznak štítu. 

„Sice se flákáš, ale tohle stojí za to," řekl Sam za mými zády, ale já nehnula. Stále jsem se soustředila na svoje dílo před sebou a měnila ho do libovolných tvarů. Zkusila jsem i některé památky, co jsem donedávna viděla. Třeba i nedaleký monument.

Něco ale upoutalo mojí pozornost víc. Byla to opět ta hořící věc, co lítala po obloze v Americe. Bylo to sice v dálce, ale velice rychle se to blížilo. Chtěla jsem zjistit, co to bylo a zvědavost mi nedala. Jakmile to bylo blíž a blíž. Připravila jsem si menší spršku. Když to bylo nad nádrží, vyslala jsem vznesenou vodu na to. 

Okamžitě se to zastavilo, přestalo to hořet a s hlasitým křikem to spadlo do nádrže. Ustoupila jsem rychle o pár kroků dozadu, aby mě voda neohodila a upřeně se dívala na místo, kam to dopadlo.

Najednou se z toho místa vynořil nějaký člověk. Byl to mladší muž. Kolem dvaceti až dvaceti pěti a nabíral dech z vynoření. Nakonec začal připlouvat směrem ke mně až ke kraji nádrže. Já ustoupila ještě stranou a cítila za zády pohledy Steva i Sama. Všichni jsme byli totálně zticha a čekali na to, co bude dít dál.

„Ty ses dočista pomátla, ne? Ty na mně pošleš všechnu vodu z tý nádrže, když nad vámi jen tak proletím?!" vyčetl mi mladík, co vylézal z vodní nádrže u Washingtonské stavby. Já, Steve i Sam jsme zaraženě pozorovali, jak se dostal na pevninu kamenné cesty a probodával mě nakvašeně modrýma očima.

„No co. Hořel si a já včas zasáhla," protočila jsem podrážděně očima a otočila se po dvou kamarádech od Avengers. Čekala bych, že něco Sam třeba řekne, ale nevydal ani hlásku. Tady se dělo něco divnýho...

Tak a konečně ho někdo sundal z oblohy xD Ne fakt, ale mít v Marvelu dvojníka je taky super :D

Navíc jsem si při psaní našla chvilku a prohledávala GIF obrázky na téma filmu Winter Soldier a co jsem nenašla. Bloopers scény xD Podle mě je 4ever to, jak mu nešel zničit ten zámek a potom ten face, když to byla už několikrát :D

Lidi napsali nové menší pořadí nepřátel Steva:

1. Winter Soldier

2. Red Skull

3. Dveře

:D to sedí, ne?

A taky přemýšlel někdo z vás, jak vypadaly pokusy s tím líbáním Scarlett a Chrise v tom obchoďáku? Robert a Gwyneth jich měli v Avengers hrozně moc, než se to konečně podařilo xD

A taky ta úvodní fotka. Fakt jsem to našla náhodně...fakt jo! :D