*Steve*

„To tě po ošetření stihli i zatknout?" vypadlo z Cadence potom, co jsem se zkoušel z pout dostat. Trochu jsem přecenil. Nemohl jsem si poradit s kusem kovu na mém zápěstí. Přišlo mi, že čím víc jsem s pouty cloumal, utahovaly se.

„No...jak to říct," podrbal jsem se na zátylku. „Jaksi tu bylo pár lidí z OSN a oznámili mi, že na mě byl vydán v celých Spojených státech zatykač, takže...jo," pokoušel jsem se nebýt nervózní, protože šlo právě o životy miliónů lidí a já byl v nemocnici do doby, než si pro mě přijede samotný ministr vnitra, což je dost zlí.

„Víc ti to Hydra ani zavařit nemohla...stejně si nemyslím, že je dobrý nápad tě pustit v tomhle stavu," zaváhala Cade a dívala se někam stranou, než jsem byl já. „Je sice fakt, že ti to sešili nejlepší doktoři v tomhle oddělení, ale," otočila se zpět na mě a vzala moji volnou ruku do obou svých rukou. „Pořád jsi zraněný. Můžeš o něco při boji zavadit a vykrvácíš jako prase na porážce. A to nechci."

„Cadence, není čas. Nejde jen o životy v New Yorku, ale i v dalších dvou městech. Jestli tomu šílenství nezabráním, dosáhne Skull něčeho, čeho chtěl dosáhnout už před sedmdesáti lety!" zadíval jsem se jí přímo do očí, nad čím Cade malinko ucukla, protože jsem si ji zároveň k sobě i trochu přitáhl.

Pak uhnula na pár sekund pohledem a povzdechla si. Uslyšeli jsme oba jen jedno cvaknutí a Cadence mě pustila. Nejdřív mi nedocházelo, co se stalo, ale pak jsem se koukl na druhou ruku. Pouta byla odemčená a ruka volná. Jak to?!

„Použila jsem trochu zvukové vlny k otevření zámečku v poutech. Nic složitého," řekla, zatímco jsem si prohmatával odřené zápěstí od pout, jak jsem jimi cloumal. Měl jsem na sobě nemocniční košili a moje uniforma...spíš uniforma Hydry, byla uložená ve skříni s oblečením. Aniž bych něco řekl, odhodil jsem ze sebe přikrývku a zkusil se postavit, ale zabrzdilo mě šití na boku, takže mě Cadence okamžitě zachytila.

„Víš jistě, že to chceš risknout?" zadívala se mi do očí a já do těch jejích. Byli jsme malinký kousek od sebe. Chtěl jsem ji zničehonic políbit. Nevěděl jsem, kde se to ve mně bralo, ale přál jsem si to. Věděl jsem o ubývajícím čase, ale být konečně po takové době s někým, koho milujete a jste pro něj schopný udělat cokoliv?

Byli jsme od sebe už jen pár centimetrů. „Chci, pro tvoji ochranu," zašeptám a jsme opět o kousek blíž. Vlastně skoro těsně u sebe, ale to někdo zaklepe na dveře. Rychle se od sebe odtrhnem, Cadence popadne židli a zapře ji pod kliku od dveří. Otočí se na mě s vyděšeným pohledem, když se někdo pokusí dveře otevřít, ale nepodaří se to.

„Co se to...otevřete!" zařval někdo za dveřma a začal se dveřmi cloumat. Bušit do nich a všechno možný, aby ty dveře vyrazil. Po chvíli jsme zjistili, že jich bylo víc než jeden. Že by OSN dorazilo? To se mi nechtělo líbit, ale jak odtud zmizet?! „Ve jménu prezidenta USA otevřete, nebo budem nuceni je vyrazit!"

Rozhodl jsem se jednat. Došel jsem plouživě ke skříni, vytáhl z ní uniformu nepřátelské strany a Cadence mi pomohla se do ní dostat. Jenže přes prodřenou látku od střely byl vidět obvaz, což nebylo zrovna to nejlepší. I tak jsem to riskl a rozhodl se pro útěk oknem. Byli jsme v přízemí, tak co řešit.

Cadence raději nic nenamítala, zkontrolovala, zda je bezpečno a vylezla z okna první. Já hned po ní, i když s obtížemi. Zrovna nad NY stoupalo slunce, takže jsme se snažili chovat nenápadně, i když chodit v uniformě se znakem Hydry na hrudi bylo nápadný až moc.

„Kousek od nemocnice je náš Jet. Nechala jsem ti v něj věci," ujistila mě po cestě Cade a po chvíli jsme letoun opravdu našli. Asi jsem byl dost mimo, že jsem o něm nevěděl. Cadence ho s pomocí F.R.I.D.A.Y. otevřela a když jsme vešli dovnitř, zavřel se za námi.

„Vítejte zpět, slečno Starková a Kapitáne Rogersi. Mám kontaktovat Avengers o vaší přítomnosti v letounu?" zeptala se UI, když mi Cade podala štít i s helmou. Štít skončil na zádech a helmu jsem si nasadil i přes to, že na ní bylo červené 'H'. Pro všechny jsem byl teď Hydrant, ale já chtěl dokázat, že ne. Teď jsem se úplně jako symbol Ameriky nechoval, ale hodlal jsem to napravit.

„Ne, díky," odmítla ji Cadence a sedla si na sedadlo vedle pilota. Já si sedl na místo pilota a nastavil souřadnice místa, kde má být Skull. Přesněji řečeno v bývalé základně Avengers. Nastavil jsem řízení a pokoušel se ignorovat bolest, co mi vystřelovala v boku.

„Nechceš to nechat raději na ostatních?" zeptala se ještě Cadence, než jsme s letounem začali vzlétat. Pobíral jsem ještě dech z úniku z nemocničního pokoje a zadíval se před sebe, než jsem se podíval po své přítelkyni.

„Máme sedm minut do odpočtu. Pak se můžeme do půl hodiny rozloučit s životem...všichni," odpověděl jsem a rozletěl se k věži. Celou cestu bylo ticho. I potom, co se s letounem pokoušel spojit někdo z Avengers. Zablokoval jsem to.

Za malou chvíli jsem přistál na přistávací ploše bývalé základny. Moje obavy byly silnější. Zbývaly tři minuty a napětí stoupalo. Spolu s Cadence jsme opustili letoun a vstoupili do úplné tmy v budově.

„Má být na střeše?" špitla opatrně Cade a já se na ní otočil. Pouze jsem přikývl a vydali jsme se ke schodišti vedoucímu na střechu. Tiše jsme po něm vystoupali o dvě patra nahoru a uviděli záblesky světla. Pak jsme zaslechli i hlasy. Jeden patřil Red Skullovi a ten druhý mi byl povědomí taky...Arnim Zola?

Cadence chtěla jít dál, ale já ji v tom zabránil nataženou rukou před ní. Zarazila se, ale já ji naznačil, ať počká. Šel jsem dál, šel nahoru a při dalším záblesku se schoval za nižší stěnou. Uviděl jsem Skulla, jak něco dělal na stroji. U něj postavené tři atomovky a počítač s rozmazaným obličejem.

„Pane, přejete si okamžité nastavení?" zeptal se Zola svým typickým přízvukem, jako za války. Když jsem mluvil se Zolou naposledy, řekl mi, že se lidem povedlo nahrát před jeho smrtí jeho vědomí.

„Jistě. Proč dlouho otálet, když nám Doom k ničemu není," křivě se Skull pousmál a přešel k několika tlačítkům. Měl v plánů stisknout to červené, ale já včas vyskočil z úkrytu a vyhodil po něm štít. Ten ho zasáhl a odrazil do bezpečného místa od spouštěče.

Skull se chvíli vzpamatovával a mezitím se mi štít vrátil zpět. To už Zola s pomocí systému začal vysílat varovné zvuky v podobě pípání a dalších věcí.

„Dneska ne, Skulle. Další lidi zemřít nenechám," vyšel jsem ze stínu a šel k nepříteli, když se zvedal ze země. Jakmile uslyšel můj hlas, otočil se ke mně i hlavou a jeho úšklebek polevil. Naštvaně se zamračil, ale hned na to mi zákeřně podkopl nohy a vyškrábal se na ty svoje.

„Jaká náhoda, Kapitáne. Měl jste už dávno hnít v SHIELDském vězení," pronesl vážným hlasem, sáhl do kapsy a vytáhl pistoli. Lehce jsem se pohnul a už jsem zaslechl cvaknutí zásobníku. Byl jsem na ráně, s čím jsem zrovna nepočítal.

„Zolo, spusť to," řekl Red Skull směrem k počítači za jeho zády a mávl na něj rukou. V počítači něco píplo, ale to dřív zkratoval. Zjistili jsme proč tehdy, když vylezla z úkrytu Cadence a kolem rukou se jí mlžila zvuková vlna.

Blížila se blíž k nám a měla upřený zlí pohled na Skulla. Z očí jí crčela zloba. Na chvíli Red Skulla zaměstnala, takže jsem se narychlo vyškrábal na nohy a postavil se vedle Cade. I tak jsem se pokusil nenápadně chytit za bok, ve kterým mě udeřila palčivá bolest.

„Tak se setkáváme," prohlásil Skull z vesela a ustoupil i s bouchačkou o dva kroky zpátky. „Cadenza Clintonová, pokud se nepletu," pousmál se nepřítel a natiskával se co nejvíc zády k červenému tlačítku. Cade se zamračila a zatnula ruce v pěst, z nichž vymizela všechna zvuková vlna.

„Preferuji Starková," odsekla ho nevrle. „Co, že si Hydra na mě vzpomněla? Dva roky je někde v hajzlu a pak na mě pošlete Kapitána Ameriku? To bylo ubohý," odfrkla si povýšeně. Chtěla po něm vyskočit, ale já ji včas chytil za ruku a zadržel. Zaskočeně se po mně podívala a Skull si uchechtl.

„Vkládal jsem do Kapitána všechny naděje. Vlastně ne všechny. Díky Doomovi se mi povedlo získat vše, co jsem potřeboval, abych uskutečnil svůj plán, do kterýho nepatří. Jakmile NY vyletí do vzduchu, vezme to i jeho, armádu a vás. A začneme právě," jeho prst se objevil na tlačítku a následně ho stiskl, čímž začal odpočet do startu vzletu tří atomovek. „Teď!"

Cadence se lehce zatřásla, když se ozvalo nějaké cvaknutí. Bylo to z obrazovky nad strojem. Právě tam naběhl třiceti minutový odpočet a pomalu ubýval. Skull pozvedl pistoli a zamířil na Cadence. Já okamžitou reakcí Cade skryl za sebou, ale to už Red Skull vystřelil. Ne po nás, ale po stroji, který před chvílí ještě buď blikal nebo svítil. Odpočet běžel dál.

„Hodně štěstí," proběhl kolem nás a naposledy se na nás otočil. „Avengers," zasalutoval a utekl pryč. Cadence vytřeštila vyděšeně oči při pohledu na odpočet a zničený stroj pod ním. Těkala očima stále mezi nimi a popoběhla dopředu.

„Potřebujem Tonyho...nebo Bruce!" řekla narychlo a podívala se na mě. Já jí opětoval vyděšený pohled, když jsem se podíval na tři atomovky vyskládané vedle sebe. Měli jsme ještě dvacet osm minut života. Rychle se nám krátil čas a já se narychlo rozhodl. Věřil jsem jí.

„Nepotřebujem," doběhl jsem k ní a chytl ji za ruce. „Já ti věřím," zadíval jsem se jí do očí plných strachu. Měla pootevřenou pusu a když chtěla něco říct, slova spolkla. Byla chvilkově jako omámená, než se konečně vzpamatovala. Taky jsem jí lehce zavřel pusu, aby jí tam nevletěla moucha, i když to bylo nepravděpodobné.

„Steve, já nevím...něco podělám a může nás to zabít hned teď!" zpanikařila a já ji pohladil jemně po tváři. Věřil jsem jí. Uměla o technologii to samé, jako Tony. Neměla důvod si nevěřit, když šlo o vyřazení těch atomovek.

„Máš dvacet pět minut. Ty to zvládneš a já jdu mezitím zastavit Skulla, než se dostane pryč z věže," přitáhl jsem si ji v jednu chvíli k sobě a ve druhou ji dlouze políbil. Pak jsem ji ještě objal pro případ, kdybychom se už neviděli. Možné bylo všechno. Když chci jít do boje proti Skullovi, jeden z nás se už nevrátí.

„Miluju tě," zašeptal jsem jí do ucha, odtáhl se a i se štítem vyběhl po stopách nepřítele. Nechal jsem tam Cadence samotnou bez ochrany. Jenže ona ovládala zvukovou vlnu. Kdyby se něco dělo, umí se o sebe postarat. Brzy jsem Skulla našel. Hledal východ ze zavaleného patra. Jelikož jsem to tady znal o hodně lépe než on, oběhl jsem to. 

Během dalších chvil jsem skočil před před, dal před sebe štít a ukryl se před příchozí střelou, co na mě Skull vyslal ze zbraně. Jakmile střílení polevilo, uvědomil jsem si, že Red Skull bral nohy na ramena. Chvíli jsem běžel za ním a potom po něm vyhodil štítem, kterýmu se vyhnul a zmizel za rohem. Ale no tak!