*Natasha*

Armáda. Tohle napadlo New York někdy ve čtyři ráno a ve městě se strhla panika. Ještě předtím za námi na základně byl Reed a Ben s tím, že mají něco, by vrátilo ostatním schopnosti. Když nastala invaze, vydali jsme se do boje. Spolu i s Thorem a Visionem. Thor byl opět hoden a Vision dostal to sérum jako ostatní, takže se opět vzpamatoval.

Po městě běhali nějací roboti. Uprostřed nich byl Doctor Doom, takže je Clint začal nazývat jednoduše: Doomboti. Pěkné, ne? Dneska už nic chytřejšího vymyslet ani nejde. Žádné zprávy od Starka nebyly, i když jsme o jejich výjezdu věděli.

Odstřelím dalšího doombota. Dobře Starka vyřeším pak, nechci tu chcípnout. Skoro to tak nevypadá ale pomalu jejich armáda slábne a to nás žene dopředu a máme proč bojovat.

„Clinte, prostor kolem Central Parku, jak to tam vypadá?" křikla jsem do komunikátoru a uhýbala před elektřinou, co stoupala z robotů. Další dva jsem sestřelila a kontrolovala si záda. Ta mi jistila Wanda, která na doomboty házela různý věci. Občas se kolem objevila stříbřitá mlha a vzala s sebou pár nepřátel.

„Zatím je to v pohodě," chvíli se odmlčel. „Kontaktoval nás SHIELD, že si vezme na starost část Time Square," odpověděl a pak začal pokřikovat na svůj tým. Ten můj se skládal z dvojčat, Falcona a Zaca. Spidey byl kdesi ve městě, Vision a Thor dělali spolu a Mistr Fantastic s Thingem byli taky někde. Snad zbytek dorazí.

„Vidím Avengejet! Letí směrem k New Yorské nemocnici," řekl Peter do komunikátoru a opravdu. Těsně nad hlavami nám proletěl jeden z našich letounů. Konkrétně ten, co byl v Malibu.

„Dva zraněný. Kapitán a Iron Man!" ozvalo se odjinud. Spíš od Richardse, který se jedním natáhnutím jako guma dostal s Thingem do středu náměstí v NY. Dorazili i ostatní a stále bojovali se svými. Hulk trhal jak rukama, tak i obřími ústy. Vydával hlasité hrozivé zvuky, čímž se pokoušel nepřátele přinutit k útěku.

Fajn asi jsme to s tím ubýváním zakřikli. Začali přibíhat další. Nevíme odkud, ale bylo jich víc. Wanda je s mlhou roztrhávala vejpůl, Pietro taky, Spidey je připoutával pavučinou k zemi, čímž nám dával šanci je sestřelit.

*Cadence*

„Musí ihned na sál! Střepy se mu do srdce můžou dostat okamžitě!" křikl Rhodey přes celou halu nemocnice, když tam s Johnnym dovlékli tátu. Toho si převzali doktoři, položili ho na pojízdné lůžko a odváželi ho pryč.

Steve se začal vzpamatovávat, ale stále byl ještě trochu mimo. Toho si vzali na vedlejší ošetřovnu a tam se mu provizorně sešitou ránu postarali. Já se Sue, Johnnym, Rhodeym a Buckym jsme čekali v čekárně.

Dostali jsme již zprávy o tom, že bylo napadeno město a vozí sem každou chvíli lidi s popálením. Sue o pár chvil později zapnula i televizi a tam celý teror byl vidět. Všude vyděšeně pobíhali lidi a unikali před roboty. Mezi nimi byli i Avengers, kteří se je pokoušeli odrovnat v užším kruhu ve středu NY. Byli jsme z toho všichni zmatení. Chtěli jsme jít pomoct, ale zároveň vyčkat, jak dopadne Tony.

Toho si odvezli na operaci. Rozhodlo se pro okamžité odebrání reaktoru a umožnit mu žít bez něj. Byla to ta nejlepší možnost, protože mu reaktor už akorát překážel. K tomu odebrání mohlo dojít už před půl rokem, ale pořád to odkládal. Teď to za něj vyřešil nevědomě Steve a musel do nemocnice nedobrovolně.

„Nějaký nápad, co dělat?" zeptal se Johnny a nikdo nereagoval. Bucky měl svěšenou hlavu a díval se prostě někam. Já byla zabořená v křesle a nevnímala okolí. Možná tak sluchem občas zaznamenala další přijíždějící sanitky. Rhodey se zvedl nervně z křesla vedle Sue a začal přecházet různě po čekárně. Sue ho pouze tiše pozorovala.

„Tam venku umíraj lidi a my tu čekáme, jak dopadne jeden život," prohlásil Storm a všichni se na něj zaskočeně podívali. Johnny se zvedl a přešel k oknu, z něhož byly útoky v NY vidět. Křik a jekot lidí se rozléhal všude. „Nemůžeme tady na Starka čekat. Nemůžeme počítat ani s Rogersem, protože ten je mimo i psychicky!" rozhodil podrážděně rukama do stran a já sebou ucukla, ale zůstala jsem v klidu.

Asi měl pravdu. Opravdu jsme tu čekali pro nic za nic, ale když jsem věděla, že táta je na operaci, rvalo mi srdce odtud odcházet. Navíc jsem nebyla na boj připravená. Bojovat se Stevem mi stačilo. Byla jsem unavená.

„Běžte. Zůstanu tu a kdyby se něco dělo, dám vědět," promluvila jsem ke všem v místnosti. Tentokrát se podívali po mně a potom zase po sobě, jakoby hledali odpověď na to, co jsem řekla. Nakonec se ke mně otočil jen Rhodey a šel ke mně.

„Já tu klidně zůstanu taky, já..." začal a já ho přerušila, když se nadechoval pro další větu. Kývl na ostatní, ať zatím jdou a ti s přikývnutím odešli z čekárny.

„To je dobrý, Rhodey. Máš povinnost, takže ji jdi plnit," zvedla jsem se a vyšla z čekárny pro hosty. Rhodey mě následoval na chodbu, po níž se procházelo několik lidí. Buď přímo z nemocnice nebo pacienti. Našlo se tu i pár jedinců, co plakali kvůli ztrátě nejbližšího.

Přistihla jsem, jak mi lítostí stekla po tváři slza. Okamžitě jsem si ji setřela a pozorovala doktory, jak dělali svoji práci. Přivezli i popálené děti, což už bylo na mě moc. Našla jsem si nejbližší sedačky a na ně si sedla.

„Prosím tě, Rhodey. Jdi. Pomos těm lidem, aby nemuseli sem," podívala jsem se smutně na Jamese a ten po chvíli vnitřního boje přikývl. Vyběhl ven z nemocnice a ještě předtím něco při cestě říkal do komunikátoru na zápěstí v hodinkách. Zůstala jsem tam sama. Pouze s procházejícími doktory, plačícími dětmi a jejich rodiči. Proč mi to v minulém životě nevadilo?!

„Slečno, Vy tu čekáte na koho?" přišla za mnou nějaká mladší doktorka. Zvedla jsem zaujatě hlavu a zpozorovala její starostlivý výraz. Už takhle tu bylo stovky pacientů a ptala se zrovna mě.

„Konkrétně na dva. Ten první je Anthony Edward Stark a ten druhý je Steven Rogers,” odpověděla jsem jí, doktorka se podívala do složky, co si nesla v náručí a chvíli něco hledala. Pak ji zavřela a podívala se zpět na mě.

„Pan Stark je stále na operaci, ale pan Rogers je již stabilizovaný a taky plně při vědomí. Přejete si ho vidět?” zeptala se nejistě a já zapřemýšlela. Vlastně jsem s ním chtěla mluvit. Zeptat se ho, jak se cítil, když byl pod cizí kontrolou apod. Nikdy jsem to nezažila.

Pouze jsem přikývla. Doktorka tedy poukázala, ať jdu za ní a následuju ji. Šla jsem s ní k jednomu z pokojů v přízemí, ošetřovatelka se ujistila, zda je to správný pokoj a otevřela ho. Šla jsem v klidu za ní.

„Pane Rogersi, máte tady návštěvu,” pustila mě dovnitř, když promluvila na Steva, co ležel na lůžku v nemocničním oblečení. Když jsem si ho prohlédla lépe, všimla jsem si, že měl na jedné ruce pouta a připevněné k posteli. Považovali ho za kriminálníka…

„Jistě, díky,” pokýval smutně k doktorce a ta nás nechala osamotě. Na nic jsem nečekala a šla rovnou k němu. Pokoušel se dělat, že tam nejsem, což se mi nelíbilo. Proč to dělal? Jaký měl důvod?

„Steve,” promluvila jsem na něj a uviděla jsem, jak jemně zacloumal zoufalstvým pouty. Mlčela jsem. Pouze jsem si přisunula židli od protější zdi a sedla si k posteli.

„Jak se cítíš?” zeptala jsem se ho jako první a uviděla jsem zároveň na jeho tváři tekoucí slzu. Asi nechtěl, abych ho takhle viděla. Přitom mi jednou už pouta s Tonym nandal a to jsem hodná zrovna nebyla. Nevím jak na to reagoval on, když mu je nandali.

„Venku umírají lidé. Přispěl jsem k tomu a teď nemůžu ani zabránit blížící se katastrofě, která nepostihne jen NY, ale i další dvě města,” zaúpěl a podíval se zničeně na mě. Jaká katastrofa? O čem to sakra mluvil?!

„Jak to myslíš? Jaká katastrofa!” vyhrkla jsem narychlo a skousla spodní ret. Ničilo mě, jak byl smutný. Vždycky se smál. Dělal mi z legrace naschvály, ale co teď? Byl jako troska, co by se měla ještě jednou zničit.

„Tvůj praděda, konkrétně Red  Skull a můj starý nepřítel, který teoreticky může za to, že jsem tady, chce za patnáct minut, na střeše původního Avengers Tower, odpočet k odpálení tří atomových raket. Jedna je pro NY, druhá pro hlavní město v Japonsku a třetí pro Washington D.C.. Je mi to tak líto, Cade,” opět mu po tváři stékaly další slzy a já nevěděla, jak dál.

Rychle jsem se rozhlédla a šla k nočnímu stolku, na němž byly nějaké léky. Podívala jsem se do zásuvky a našla v něm suché ubrousky. Jeden jsem vzala, sedla si na postel a slzy mu utřela.

„Stevie, notak,” zašeptala jsem konejšivě, když slzy nechtěly ustát. Nakonec jsem ho ještě pohladila po volné ruce a propletla si s ní prsty s vlastní rukou. „Bude dobře. Avengers to zvládnou.”

„A jak? Nevědí o tom,” zaskuhrál a zavřel unaveně oči. Stále moje pozornost přecházela k připoutané ruce ke konstrukci posteli. Nelíbilo se mi to.

„Zabil jsem osmnáct nevinných lidí. Nesnáším se za to,” zašeptal zničeně a já si povzdechla. Byla jsem na tom před lety stejně. Neměla jsem se čemu divit. „Jak je na tom Tony?” zeptal se potichu a otevřel oči.

„Právě ho operují. Aspoň se konečně zbaví toho reaktoru,” zkusila jsem to vzít pozitivně a pousmát se, ale na Steva to nezabralo. Sakriš!

„Ale málem jsem ho zabil. Proč nejsi naštvaná?” zarazil se a já sevřela jeho ruku ještě víc. Podívala jsem se na druhou stranu, kde bylo okno a potom zase zpět na něj. Nemohla jsem mu lhát. Byla jsem naštvaná, ale ne na něj.

„I kdyby jsi tomu chtěl zabránit…” odmlčela jsem se. „Jsi zraněný…” vydechla jsem a podívala se omluvně na Steva, co u mě hledal odpovědi. Pouze sklopil pohled k zemi a díval se někam. Povolila jsem sevření jeho ruky a zadívala se na pouta. Zvládla bych je otevřít…mohla bych to svézt na vadu, ale co pak?

„Zvládl jsem bojovat s hodně zraněními, stejně mě to už tolik nebolí,” posadil se a hned na to bolestně zaúpěl. Lekla jsem se a zachytila ho. „Jen to šití táhne, můžu s tím zastavit Skulla,” umanul si, ale pak se zahleděl na pouta. „Nebo ne…”