*Cadence*

Iron Man s Kapitánem se vzájemně srazili a spadli do nějaké části, odkud se dalo utéct maximálně tak do sněhové bouře. Byly tam kamenné sloupy na všech stranách vedle sebe a občas sem unikla nějaká ta sněhová vločka.

Já byla s Buckym pozadu. Zastavili jsme se těsně na místě, kde oba škobrtli a sledovali je, jak se první nemotorně postavil Steve. Než stihl jakkoliv zareagovat, postavil se Tony a vystřelil po něm, čímž ho odhodil o pár metrů dozadu. Nezmohla jsem se ani na vykřiknutí. Všechno se odehrávalo jako ve zpomaleném filmu. I ve chvíli, kdy se konečně Rogers vzpamatoval, doběhl si pro štít a konečně ho i tak používal.

To už vyběhl do akce i Bucky, který se hned pokusil mu štít sebrat. Vlastně jeho účinnou zbraň a imunitu v boji. Jenže Steve se nedal a okamžitě ho po náběhu ostře udeřil do břicha, čímž na chvíli Barnes odpadl, aby nabral ztracený dech.

Nemohla jsem nic. Pouze jsem si sundala hlavovou část a šla blíž, když jsem je zničeně pozorovala, jak mezi sebou bojovali. Jeden někoho udeřil a druhý mu to vrátil. Ani už nerozlišovali, do byl kdo. Byli z toho zmateni. Steve pokračoval i ve chvíli, kdy dostal ostrou střelu z tátova reaktoru do boku a začal krvácet. Šel proti němu, pěstí ho tak nějak sundal, ale Bucky vojákovi vyskočil na záda a přitiskl ho stěnu. Dával možnost Iron Manovi.

„Trochu se prospíme," pronesl Tony, když jeho pěst byla poháněna vztekem směrem k Rogersově hlavě, zatímco ho Bucky pevně držel. Jenže Steve se mu vytrhl alespoň jednou rukou a pěst zadržel těsně před svým čelem. Pár centimetrů. Bucky i Stark se zarazili, zatímco Kapitán oddechoval.

Pak od sebe Iron Mana odrazil, vrazil Buckymu za sebou, sebral štít a vyběhl na kolísajícího Iron Mana. Měla jsem dost. Sice jsem k němu pořád hodně cítila, ale nemohla jsem ho nechat, aby zabil ty dva. Případně oni jeho. Zase jsem si nandala hlavovou část a postavila se před Iron Mana. Ani to Stevovi nedovolilo zastavit.

Chtěl vyrazit štítem, tak jsem ho tedy mechanickým oblekem zachytila ještě s větší grácií a zabrzdila o metr dozadu. Zatímco mě Cap tlačil na Iron Mana, já ho tlačila zpět. To se mi i povedlo o pár centimetrů, ale oblek tím ztrácel energii. Hodně energie. Zbývalo mi nějakých 17% což mi už ukazovala i F.R.I.D.A.Y., ale já se snažila to ignorovat.

Spustili se mi slzy z očí. Při pohledu do toho jeho prázdnýho pohledu a červených očí. Nebyl sám sebou. Viděla jsem to, ale teď to bylo ještě víc. Zdál se být ovládaný. Jakoby neměl ani svobodnou vůli.

„Steve, musíš s tím přestat...prosím!" slzy tekly ještě víc, ale cítila jsem, jak slábl. Bylo to tím zraněním. Unikala mu postupně krev a bála jsem se, že tu vykrvácí, nemohla jsem to dovolit. Když nezareagoval ani na moje slova, rozhodla jsem se napodobit ty dva. Uvést ho do bezvědomí, i kdyby mě to mělo stát cokoliv.

Použila jsem štít ve svůj prospěch, vrazila mu ho do místa žaludku. Dostala jsem tak chvíli čas a podkopla mu rovnou nohy. Vím že je to zákeřný, ale vyrůstala jsem v Hydře. On ne. On neví, čím jsem si procházela a taky to tak zůstane. Je mi fuk, že má vymazanou paměť, ale z něčí kontroly ho dostanu!

Postavila jsem se nad něj, sundala si hlavovou část a pozorovala ho chvíli, když stál na čtyřech a snažil se vzpamatovat. Těžce popadal dech a měl skloněnou hlavou k zemi. Po chvíli se chytl už i za zranění na boku a bolestně sykl. To pořád ale neznamenalo, že by se začal probírat. Nebo ano? Jak jsem to měla poznat, když jeho oči byly předtím červené. Nijak jsem se nepohnula, pouze vyčkávala, než se pokusil jakkoliv pohnout a podíval se nad sebe. 

Jeho zrak skončil na mně. Výrazně natržený ret a nějaké ty šrámy po obličeji. Nic vážného. Jen jsem se chvíli na něj dívala a když jsem ho to chtěla skončit, uvědomila jsem si, že v jeho očích se občas ukázala namodralá barva, která se snažila odtlačit tu červenou, jenže stále víc přesahovala ta červená.

„Hail H...," zarazil se, když to začal říkat. Místo toho popadl štít kousek od něj. Tím, že jsem neútočila jsem udělala chybu. Sakra velkou. Štítem mě udeřil do nohou. Lépe řečeno do kolen, což jsem ucítila i skrz brnění. Než jsem stihla vykřiknout nebo tak, skončila jsem na zemi. Postavil se a chvíli se na mě zaujatě díval.

Bucky byl na zemi a snažil se vzpamatovat, ale nemohl. Nehýbal se a pouze se držel za postižené místo někde na hrudi. Kolem Capa prosvištěla nějaká střela. Byla od Iron Mana, co se sotva držel na nohou a aspoň se snažil ještě ze zbytku sil bojovat, jako Steve, co po něm vzápětí vyběhl. Nechal mě být. 

V těžkém brnění jsem se přetočila na čtyři a zadívala se se na poslední dva bojující. Nebojovala jsem proto, že by mi docházeli síly, ale já prostě nedokázala Stevovi jakkoliv ublížit. Kdybych byla s Hydrou, tak neřeknu, ale teď to nešlo. Pořád jsem cítila, že ho potřebuju.

Rogers běžel na na Iron Mana se štítem napřed. Tony s obou rukou vyslal paprsky, co se zarazily o štít, jelikož se odrážely nazpět, ale to už u sebe byli natolik oba blízko, že to vyvolalo výbušnou reakci, co oba od sebe odhodila. Iron Man to vybalancoval. Kapitán udělal pouze kotrmelec dozadu a už byl zpět na nohou.

Opět padaly pěsti, kopance, údery do oblasti břicha a další. Později se však povedlo Stevovi Tonymu srazit helmu a dostat ho na zem. Tony popadal dech a v očích měl děs. Měl důvod, protože se už nad ním tyčil Cap s napřaženým štítem nad hlavou. Táta si na obranu skryl hlavu pod rukama, když mu Steve vrazil štít přímo do reaktoru na hrudi.

Tony se rozkašlal a Steve z něj odpadl vedle něj na zem, zatímco se na něj díval. Povolily mi nohy a už jsem se držela jen na rukou. Zničil mu reaktor. Jediný jeho zdroj, co držel tátu při životě. Když mu ho teď zničil, tak za nějaký čas Tony nepřežije, pokud se nedostane do nemocnice. Proč se to všechno tak posralo?!

Byla jsem smířená s tím, že to všechno skončilo. Sklopila jsem oči k zemi a zavřela je. Už jsem nemohla dál. Jestli nás teď s Buckym Steve zabije, to už je na něm. Ať byla Hydra teď kdekoliv, Steve nás pouze zabavoval. Určitě o nic jiného ani nešlo. Tiše jsem oddechovala a čekala. Zaslechla jsem, jak Rogers vytrhl štít z reaktoru v hrudi Iron Mana a kroky mířené ke mně.

Zastavili se u mě a já stále čekala. Přišel se mě určitě zbavit taky, takže jsem sklonila hlavu ještě víc. Uslyšela jsem Stevův prudký nádech, jak stál ode mě. Ale zaváhal. Během chvilky jsem zaslechla vedle sebe něco spadnout. Otevřela jsem opatrně oko tím směrem a uviděla tam štít se znakem Hydry. K němu padla ještě helma v černé barvě a mně došlo, že to vzdal.

Zavřela jsem znovu oči a pootočila hlavu dopředu. Zamrkala jsem a Steve přede mnou padl na kolena. Vysílený, pomlácený a zraněný. Díval se upřeně na mě. Spíš přímo do očí, což jsem potom udělala taky. Už tam nebyla červená. Jen ho dělala jiným černočervená uniforma se znakem Hydry na hrudi. Jinak se nezměnil.

„Steve...," zašeptala jsem a uniklo mi z očí dalších několik slz. Rogers neodpověděl. Měl jiný způsob a ten, že si prsty přitáhl blíž k sobě moji bradu. Chvíli váhal, když se naše oči do sebe vpíjely, ale nakonec to udělal a spojil naše rty. Byla jsem jako omámená, ale žádný negativní námitky jsem neměla.

Tolik mi chyběl. On i jeho hebké rty, kterých jsem tolik ráda dotýkala těmi svými. Bylo to tak strašně dlouho. I když to nebylo sedmdesát let. Tahle doba mi bohatě stačila. Začala jsem se váhavě zapojovat, dokud jsme se neodtáhli, abychom se mohli nadechnout.

To už mě přešla trpělivost. I když jsem byla pořád v brnění, vrazila jsem mu, ale tak, abych mu neurazila hlavu. Nedivte se mi. Za všechno, jak se choval a další. Tahle mu opravdu patřila a výčitky si z ní neberu. Zasloužil si to a já ho jen pozorovala, jak měl vytřeštěné oči a hladil si udeřené místo na obličeji.

„Za to, co jsi posledně řekl a vyhodil mě z tvého pokoje," odůvodnil jsem svoji reakci a Steve si povzdechl. Už byl sám sebou, protože jinak by se hned ptal, proč a co všechno se stalo. Pouze přikývl a podíval se na mě úplně.

„Uvědomil jsem si, že jsem udělal chybu, ale nedokázal jsem ti to říct přímo. Pořád tě miluju, jako nikdy. Prosím, odpusť mi to," nahrnuly se mu do očí slzy taky a já nemohla dál. Nemohla jsem se na něj zlobit donekonečna. Na to bych sílu ani neměla, jenže než jsem stihla odpovědět, sykl bolestí a chytl se za krvácející ránu na boku.

Rychle jsem Steva zachytila, než se začal hroutit k zemi. To už přibíhal vzpamatovaný Bucky a začal ho podpírat místo mě. Nakonec se ještě dostavil Rhodey a za jeho zády Sue s Johnnym. Rhodey a Johnny šli za Tonym a Sue k nám. Těžce jsem se na Steva dívala, ale Sue mi pomohla mezitím na nohy.

„Musíme oba dostat urychleně do nemocnice!" křikl Rhodey, když mu Johnny pomáhal zvednout tátu, co byl v bezvědomí. Bucky se Sue přikývli, když zvedali Steva. Na jediný, na co jsem se zmohla, bylo dojít pro Stevův předělaný štít a helmu. Všichni vyšli mezi sloupy ven do vánice a odnášeli je směrem k našemu letounu. Já opatrně postupovala za nimi. Tonyho položili už bez brnění na zem letounu a zaopatřovali ho.

Steva opřeli v sedu o stěnu a Bucky mu zastavoval krvácení. Přišla jsem si tak bezmocná. Nemohla jsem dělat nic, než jen přihlížet. Nakonec jsem šla za Tonym a dřepla si k němu naproti Rhodeymu vedle Johnnyho. Lehce jsem pohladila otce už taky bez brnění prsty po čele a přála si, aby přežil.

„Potřebujem Bruce," řekla jsem, když mu Rhodey kontroloval obloukový reaktor. Ale zdál se, že mě ignoroval a věnoval se dál svému kamarádovi. Pouze jsem ucítila na rameni něčí ruku. Patřila Stormovi vedle mě.

„Ten je momentálně zaneprázdněnej, tak jako zbytek vašeho týmu. Nabral zelenou a snaží se zabránit Doomovi v zotročení NY," vysvětlil mi a já vytřeštila oči. Nabral zelenou? Vždyť už přece neovládá schopnosti, tak jako ostatní...momentík. Jak Sue tím pádem udělala tu neviditelnou stěnu?!

„Sue, hoď mi, ty víš co," otočil se na svojí sestru na druhé straně letounu. Tak se na něj otočila od ošetřování Capa, kdy mu zašívala zranění. Vytáhla z kapsy nějakou ampuli a tu hodila Johnnymu, který ji obratem chytil. „Tohle. Objevil to Reed, když zkoušel možnosti se sérem super vojáka. Získal to sérum těsně před zničením vaší věže. Dokáže nám to zkrátka vrátit schopnosti a ty jsi poslední, kdo je ještě nezískal zpět." Vtiskl mi ampuli do rukou.

„Takže máme šanci vyhrát?" zeptala jsem se nejistě a Johnny pouze přikývl. Sevřela jsem pevně ruku v pěst, v níž jsem měla sérum. Nakonec jsem Johnnyho děkovně objala, což ho zaskočila. Nakonec mi objetí opětoval a pustili jsme se. „Injekcí?" znova otázka a Johnny se semnou zvedl.

„Po aplikování zapůsobí přesně za pět minut. Je fakt, že moc času nemáme, ale je to to nejlepší," chytl mě za ramena a tvářil se vážně. Pouze jsem souhlasně přikyvovala a když mě pustil, podívala jsem se po Stevovi, co byl napůl mimo a Tonym, co byl mimo úplně. Jakmile si obnovím schopnosti, nebudu brnění potřebovat. Stejně na tom bylo po přetlačování se Stevem dost blbě, takže bych se v něm akorát zabila. Musíme prostě podniknout další kroky.