*Tony*

„Oblek Vaší dcery je zcela hotov, pane," oznámila mi F.R.I.D.A.Y. hodinu potom, co jsem Cadence vyvedl z laboratoře a šel oblek dodělat sám. Ještě jsem jí tam dodal pár věcí, aby ten oblek nebyl o tolik ochuzenej. Ten můj byl hotovej už dva dny. Nikomu jsem to neříkal. A proč taky. Byl jsem ve spojení s základnou mimo NY. Dařilo se jim tam dobře, nikdo si na nic nestěžoval, ale spíš nás pořád zasypávali starostmi od Capa. Byla mezi nimi kupodivu i Pepper, i když jsem to zrovna nečekal.

„Dobře, tak vyzkoušíme Mark 52 a zjistíme, zda potřebuje ještě něco doladit," vstal jsem od stolu a po cestě do většího prostoru jsem si kontroloval, zda mám čipy v rukou na svém místě. Při tolika bojích je možné, že bych už třeba ani nefungovaly, protože jsem používal raději náramky, ale tak co. Můžu se občas ke starším věcem vrátit taky...myslím ty, co jsou třeba z předešlých tří let.

Postavil jsem se do středu místnosti. Za mnou bylo vystavených několik obleků Iron Mana a na druhé straně rozebraný oblek Cadence. „Tak mi to sem pošli," poukázal jsem na kusy svého obleku, který se vzápětí začal všechen zvedat z pracovního stolu a začal na mě nalétávat. Když jsem si uvědomil pitomost, co jsem udělal, pouze jsem nervózně polkl.

První přilétaly části na kolena. Tak nějak jsem to ustál, když mě silně zasáhly do nohou a div, že mi je nepodrazily. Další byla hruď, to mi zase málem vyrazilo dech. Pak záda, ruce, zase nohy a hlava. Maska dorazila až jako poslední a já viděl všechny svatý, jak jsem byl jen z obléknutí obleku pomlácený.

Naštěstí naskočilo dřív nastavení, takže jsem se zaměřil na něj. Všechno bylo, tak jak mělo. Později jsem zkusil se s ním o proletět nad městem a byl dokonalí. Perfektně připravený na napadnutí základny Hydry v Sibiři. Za deset minut jsem se vrátil domů, oblek si sundal a ještě nějakou dobu pobyl v laboratoři. Teda do doby, než se mi UI zmínila o něčí návštěvě a já to ignoroval.

„Tony? Tony!" snažil se někdo zvednout moji pozornost, což zabralo, protože to bylo skoro u mýho ucha. Rychle jsem s hlavou vystřelil nahoru a srazil se s někým čelem. Objevilo mi před očima pár hvězdiček a se zaúpěním jsem se chytl za bolavé místo. 

„Rhodey!" vyštěkl jsem, když jsem uviděl nad sebou Rhodese s též držícím se bolavé místo na hlavě. Díval jsem se na něj jako na zjevení a zároveň byl naštvanej, že byl v mojí laboratoři. Jak se sem sakra dostal a proč byl v Malibu?!

„Bylo otevřeno," poukázal na skleněné dveře na druhé straně místnosti vedoucí ke schodem k obytné části. Fajn, vysvětlení by tu bylo a hádám, že ho pustil Happy. Proč jsem se taky divil. Dnes už nebylo opravdu čemu.

„Co tu děláš? Měl jsi být s Avengers," vstal jsem a šel ven z laboratoře s Rhodeym za sebou, jako věrným ocáskem. Vystoupal jsem po schodech nahoru a šel rovnou ke gauči, kde jsem měl u něj na stole položený tablet, v němž jsem si začal vyhledávat nějaký novinky ve světě, co mi při pobytu v laborce unikly.

„Pepper mě požádala, abych tě přišel zkontrolovat osobně. Nebo spíš všechny, co tu zůstali," pokrčil War Machine rameny a sedl si naproti mně. Já ho tak nějak neposlouchal. Jen z poloviny. Věnoval jsem pozornost divným krádežím v místě Washingtonu a Bostonu, kde byly vykradeny sklady s jadernými zbraněmi.

Proč jaderné zbraně? K čemu by někomu byly? Možná tak Hydře a na to bych vsadil všechno, že za tím byli oni. Ale proč se o tom někdo nezmínil? Proč se mlčelo?

„Kdo by chtěl dneska vykrást sklady s jadernýma zbraněma, když ví, že je můžou zastavit Avengers nebo SHIELD?!" zamyslel jsem se nahlas a tím Rhodeyho umlčel. Odložil jsem tablet, sepnul ruce na svých nohou a dál přemýšlel. Jaký význam by měly tyto zbraně pro Hydru? Nějaký projekt? Ovládnutí světa? Odvedení pozornosti svých nepřátel, aby mohli zasáhnout? Docela velká pravděpodobnost. Do těch 12% by se to vešlo.

„Byl zrovna na tom místě Steve...a víte kdo ještě?" přerušil moje přemýšlení hlas Cadence, která zrovna přicházela z kuchyně a držela hrnek s čajem. Normálně mi nevadilo, jak se oblíkala, ale aby před ostatníma chodila v krátkým tílku a hodně krátkýma šortkama, což měla na spaní, to mi vadilo. Ještě štěstí, že se Rhodey nenechal zmanipulovat.

„Kdo," vypadlo z něj okamžitě, když se Cadence posadila vedle mě a odložila hrnek na stůl. Pouze si nás začala oba prohlížet smutným pohledem, než se nadechla.

„Doctor Doom. Natasha mi před hodinou poslala záznamy z kamer," obhájila se, natáhla se po hrnku a upila z něj. Já s Rhodeym jsme se na ní zaskočeně dívali a nevěděli, jak odpovědět. Proč jí Natasha posílá takový materiály, které bych měl mít spíš já. Čekal jsem na vysvětlení.

„Taky byl zjištěn počet obětí po vypuštění Steva do ulic Bostonu. Za půl hodiny až osmnáct skladníků, kteří se snažili zbraně chránit, ale co zabrání pomatenému vojákovi ovládnutého Hydrou, ukrást zbraně za cenu několik miliard dolarů?" upila znovu. „Někteří buď zastřeleni a nebo zlomené vazy. Styl SHIELDu," říkala to naprosto pohodově.

Osmnáct lidí. Proč ne. Za naši kariéru jich zemřelo stovky, tak proč ne osmnáct. To je ještě málo oproti tomu, co jsem dělal před Iron Manem já. Zavinil jsem nechtěně smrt hodně lidí a proto jsem s tím taky přestal. Začal jsem za lidi bojovat a chránit svět. Jenže čím víc nás je, tím víc nebezpečí hrozí.

„Jak jsi na tom?" zeptal jsem se jí narychlo, protože jsem se rozhodl to už definitivně ukončit. Jednou pro vždy a získat zpět přítele. O nic jiného nám nešlo. Ať Hydra hnije někde pod zemí a nechá nás už navždy být. Cadence dopila svůj čaj a zvedla se z gauče a doprovodu mých a Rhodeyho očí.

„Chvíli mi trvalo ukecat Happyho, že jsem okey a že si chci aspoň zajít udělat čaj. Zatím jsem se prospala za celý svůj život co nejlíp," usmála se a šla odnést hrnek do kuchyně. Zatím jsem se zvedl taky a vytáhl z kapsy svůj osvědčený náramek od obleku, protože jsem nechtěl riskovat to, co předtím.

„Co chceš dělat?!" ozval se okamžitě Rhodey a já se na něj otočil s menším nezájmem. Čekal jsem pouze na Cadence, která byla zatím v kuchyni.

„Ukončit to. Už jednou pro vždy," odpověděl jsem mu rozhodně. Na náramku jsem si nastavil způsob přivolání obleku a zmerčil Cadence vycházející z kuchyně. „Jdi se převléct, dojdi pro Barnese a sejdeme se u Jetu. Letíme na Sibiř," s tím jsem běžel k sobě do laboratoře, kde jsem sbalil oba obleky a poslal je do Jetu. Pak jsem do něj šel sám a čekal na ty dva, než přijdou. To už jsem nastavoval s F.R.I.D.A.Y. navigaci, aby nás Jet dopravil pomocí autopilota na místo.

Obleky byly uloženy v úložném prostoru, zbraně pro Buckyho tu taky nechyběly. Prostě všechno, co jsme potřebovali pro boj s Hydrou kde si v Evropě. Necítil jsem se na to, ale nešlo už čekat. Chtěl jsem chránit svojí rodinu. To především, ale taky lidi okolo. 

„Sami nepoletíte. To ani náhodou," vešel s těma dvěma do Jetu ještě Rhodey. Nic jsem nenamítal. Sedl jsem si na místo pilota, i když jsem nic neovládal a díval směrem k domu, kde stál Happy. Pouze na mě kývl, tak jako já na něj a zavřel jsem vchod do letounu. Rhodey tu měl War Machine taky složeného na kousky a pouze jsme se všichni podle navigace vydali do Sibiře.

*Johnny*

Většiny dnů jsem trávil mimo věž. I tak jsem se na noc vracel, protože jsem neměl kam jít. Byl jsem rozhodnutý jít rovnou k sobě do pokoje, protože bylo něco kolem desíti večer. Ale moje zvědavost byla silnější, když jsem šel kolem Reedovi laborky a viděl ho, jak se bedlivě soustředil. Rozhodl jsem se jít dovnitř, abych viděl víc. Sice mě z laboratoře vždycky vyhazoval, ale mě to neodradilo. 

Pozoroval jsem ho. Kolem něj spousty zkumavek, kapaliny, séra další. Vypočítával si vzorce apod. Prostě zapojil chemické schopnosti a dělal co umí. Už aby to měl. Moje schopnosti mi dost chyběly.

„Nějakej pokrok?" řekl jsem zničehonic a Reed nadskočil leknutím, že mu málem všechny věci spadly ze stolu na zem. Když se na mě otočil, pouze mě probodl vražedným pohledem a vrátil se zpět k práci. Pozoroval jsem ho dál a rovnou si sedl do vedlejšího křesla kousek od stolu. „Jakmile se nám všem zase vrátí schopnosti, Ben nebude mít opět uši?" rýpl jsem si, protože jsem se nudil a bavilo mě otravovat manžela svojí ségry. No co, známe se už hodně dlouho.

„Potřebuju si od sebe odebrat vzorek krve, abych mohl vyzkoušet, jak bude reagovat normální krev se sérem, co jsem vytvořil," otočil se na mě Reed a já se zatvářil ještě víc znuděně. Svojí krev? Nejsme v krevní bance, abych dával svojí krev jen tak. Proč bych mu měl věřit?

„Proč zrovna já? Proč ne ty, Ben nebo Sue?" rozhodil jsem rukama do stran a choval se uraženě. Reed pouze protočil očima a odněkud vyndal injekci k odebrání krevní plazmy.

„Protože ty jsi byl první, u koho se schopnosti projevily. Jen si odeberu trochu, abych zjistil, jak to bude reagovat, nic víc. Prosím, Johnny," zatvářil se vážně a já se díval někam bokem. Nakonec jsem si povzdechl, protože mi došlo, že to ani jinak nejde. Když to nezkusí, nezjistí, zda se nám schopnosti ještě vrátí.

„Fajn, ale rychle," natáhl jsem po opěradle křesla ruku. Jelikož jsem měl tričko s krátkým rukávem, tak jsem si nemusel nic vyhrnovat. Reed přikývl a nezaváhal ani minutu. Splnil všechny podmínky pro odebrání krve, pak mi ji odebral a dal si jí do odlišných dvou zkumavek. Pak vzal kapátko s jedním ze sér, co měl namíchaná vedle a opatrně odkapal do jedné zkumavky s krví sérum.

Chvíli čekal, dokud se sérum nezačalo spojovat s krví a začalo se to zbarvovat do takové oranžové barvy. Se zájmem jsem to pozoroval a Reed mezitím kontroloval všechny vzorce potom, co si zjistil, jak sérum s krví reagovalo. Když dokontroloval papíry a další věci, rozzářil se štěstím.

„Funguje to...funguje to!" zaradoval se a díval se na oranžový obsah ve zkumavce jako na zjevení. nemohl tomu uvěřit a vlastně ani já. Takže nám to vrátí schopnosti? Budem zase machři super hrdinové a zachraňovat svět tak jako tenkrát? To by bylo...

„Pane, Iron Man a další míří v jednom z letounů Avengers na Sibiř," oznámil Reedovi počítač, načež jsme se oba po sobě podívali. Takže se vydali bojovat proti Hydře? Vždyť skoro většina týmu byla na nové základně, tak proč najednou?

„Reede, podej mi to sérum. Musím na tu Sibiř!" zachoval jsem se vážně, což asi Reed moc nechápal. Díval se na mě, jako na magora, co nebylo zrovna poprvé, ale teď nejvíc. Doom byl s Hydrou. Chtěl jsem ho zastavit víc, než kdykoliv předtím.

„No tak. Jestli konečně Stark pohnul s prdelí, tak to znamená problém. Nemůžu tady jen tak sedět a čekat," snažil jsem se ho ukecat. Reed si povzdechl. Díval se chvíli opět na svou práci, ale nakonec zvedl svou práci, kterou namíchal s mojí krví. Po té se otočil zpět na mě a souhlasně přikývl.