„Steve?" vypadlo z Rhodeyho překvapením a přestal na něj mířit svojí rukou. Tak jako Tony a Sam, kteří byli ve vzduchu. Teď stáli poslušně na zemi. Přiběhla i Nat s Clintem, který mi pomohl na nohy. Drželi mě však zpátky, i když jsem byla jak paralizovaná.

Rogers byl pořád zticha. Štít si mezitím dal na záda, ale stále neustoupil z místa. Díval se do země a Bucky byl pod ním. Nehýbal se, nebo to dělal takticky. Nevyznala jsem se v tom. Původně jsme měli s Tonym jet sami. Jakto, že tu byli najednou další?!

„Jsi to ty?" promluvila na něj tentokrát Natasha, když měl hlavu stočenou na stranu, jakoby nevnímal. „Poznáváš nás?" zkusila znovu a šla za ním blíž. Pokoušela se k němu promlouvat, i kdyby jí za chvíli třeba rozbil hubu. Bylo jí to upřímně jedno. Žádná odezva se nekonala.

Jenže pak začalo něco houkat. To řvaly sirény policejních aut, která přijížděli. Toho Steve využil, z kapsy vytáhl kouřový granát a hodil s ním o zem. Všude se kolem nás strhla mlha plná štiplavého kouře, který jsme rozdýchali až po jeho zmizení. Zmizel i Steve. Bucky se teprve pracně zvedal ze země, ale to už ostatní odcházeli před příjezdem policie.

**

„Co se vám všem stalo?!" vyjekla Pepper, když jsme se všichni vrátili domů a Pepper nás uvítala ustaraným stylem v obýváku. Tony, Rhodey a Sam si šli sundat obleky, zatímco já pomohla Buckymu aspoň na gauč. Měl něco s zády. Steve mu až moc dlouho stál na zádech a něco mu tam podělal. Hodnej kamarád...

„Ále...jen jednomu z našich řad někdo vymyl mozek, jinak je nám faaaajn," řekl Tony táhle potom, co vešel dovnitř a padl na prvním gauči, co se mu postavil do cesty. To udělala i další většina, pokud se jejich sedacím prostorem nestala dřív zem v obýváku. Tam skončila taky většina. Až na Clinta, který si v rohu místnosti s klidem očišťoval dvěma prsty hrot šípu.

„Cože?! O čem to mluvíš!" začala Pepper z Tonyho páčit všemi směry a stoupla si přímo před křeslo. Čekala, zatím co já se utápěla v depresích. Můj milovaný přítel se mě pokoušel zabít. Ale nezabil...kvůli Buckymu. Ale zabil by mě! Co si to namlouvám...drž hubu, podvědomí!

„Kápo je na špatný straně, stačí?!" štěkl nechtěně hlasitě, ale nikdo jeho výjevy nevnímal. Tony se posadil normálně a zahleděl se na prostor před sebou. „Zvoral jsem to nejvíc, jak jsem moh. Avengers jsou bez schopností, Hydra přebrala Rogerse a já nevím, co dál. Měli bychom Avengers rozpustit, než se někomu něco stane."

„Ehm ehm...kdo jsi a co jsi udělal se Starkem?!" řekl Pietro, co přišel s Wandou, Peterem a Zacem. Asi to slyšeli taky. Tony se na něj pouze unaveně a zklamaně podíval. „To snad neznamená konec světa! Vždycky se řešení našlo a teď to chceš vzdát? Já ne," umanul si Maximoff a ušklíbl se na svoji sestru po jeho boku. Všichni se po sobě podívali a souhlasně přikývli. Pietro měl pravdu...kam jsem to zase padala.

„Co začít makat na plánu? Na pořádném plánu," navrhla jsem, abych se vytrhla z deprese, která mě sžírala pořád. Všichni se po mně se zájmem podívali a vypadali zaujatě. Asi, že zrovna já. Nečekali ode mě takovou reakci potom, co jsem se tu klepala nad ztrátou nejlepšího přítele. Jenže ten byl teď zraněný a ať šel kamkoliv, tak mu to ošetří, ale pouze lidi od Hydry. Nebyl by takový blázen, aby chodil za Furym.

„Máš nějaký nápad?" zajímal se Clint, který stále postával na jednom místě a u toho si očišťoval hrot šípu. Dělal to vždycky. Neměla jsem mu to za zlé.

„Ano...ať Steve zmizel kamkoliv, musí to být bezprostředně základna Hydry. Asi bych napřed zužila místa, kde bychom ty základny hledali a jeden z nás dobře ví, kde se nachází," s tím jsem se otočila na Buckyho, který hledal několik možností jak si sednout normálně. Jenže potom, co se na něj otočila celá místnost, ztuhl.

„Já?" zeptal se zaskočeně a já pouze přikývla. Nevěděla jsem o žádné základně, ale on, jakožto bývalí Winter Soldier, to vědět musel. Bucky si pouze povzdechl a sklopil oči k zemi.

„To, jak se Steve choval. Byl ovládaný, tak jako předtím já. Udělali z něj něco jako dalšího Winter Soldiera a já bych typoval, kde by mohl být," pokrčil rameny, ale nikdo nepromluvil. Čekali jsme na odpověď, která by možná mohla znamenat všechno. „Nebyl jsem jediný Winter Soldier v branži. Bylo jich asi ještě dalších pět a byli jsme na základně v Sibiři."

„Dokázal bys určit, kde je?" zeptal se Zac, který se na něj díval pozorně po celou dobu. Zatím za námi přišel Spike z vedlejší místnosti a taky začalo plakat jedno z dvojčat. Hned na to ho následovalo i druhé, takže nás opustila Pepper a běžela je uklidnit.

„Asi ano...," stále neodlepil oči od země, jakoby byla něčím zajímavá. S tím Tony slavnostně vstal a zrovna se mu pod nohama připletl Spike, takže jeho nohy zaváhaly. Jenže balanc udržel a opustil svoje místo k sezení.

„Tak jo, lidi. Uděláme to následovně...jděte balit. Na novou základnu se přesuneme už dnes," rozhodl a zmizel ve svém pokoji. Všichni jsme se na sebe zaraženě podívali, ale pak jsme pokrčili rameny a udělali to, co řekl. Brali jsme ho momentálně jako vůdce, když tu Cap nebyl. Musel mít zástupce a já bych nebyla tím nejlepším.

*Steve*

Jak se mi tohle mohlo stát! Proč tam byli! Proč mi říkali Steve, i když mi to jméno bylo povědomé jen málo. Jenže teď jsem byl zraněný, nesplnil svou misi a nejspíš mě bude čekat trest. Neochotně jsem přistál zpět s Jetem na základně v Sibiři a hned na to si vystoupil. Agenti Hydry si Jet mezitím převzali a já se vydal do centrály.

Byl v ní Red Skull a Doctor Doom. Zrovna spolu nad něčím debatovali a týkalo se to rozmístění agentů i vojáků v dalších základnách. Tato v Sibiři byla jedna z mnoha základen po celé Zemi. Došel jsem do centrály a Skull s Doomem si mě všimli. Jak jsem viděl, Red Skull se uvolněně usmíval.

„Kapitáne, hlášení o misi," řekl, když šel za mnou. Já si mezitím křečovitě držel postřelené rameno a pevně ho svíral, abych nevykrvácel. I tak jsem držel svůj hrdý postoj a nedával na sobě bolest znát. 

„Mise byla neúspěšná, pane...," řekl jsem přímo a Skull se zarazil. Jeho pohled skončil na mém rameni a potom zase na mně. Podle jeho výrazu jsem poznal, že přemýšlel. Ale nad čím? Stejně mi celá ta mise přišla podivná. Proč na mě Avengers potom, co jsem sundal helmu, neútočili? Proč mi přišla ta holka, co jsem měl zabít, tak povědomá? Proč jsem neznal svou minulost?

„Nevadí...příležitost se naskytne jindy. Teď jděte na ošetřovnu, nerad bych totiž přišel o svýho nejlepšího vojáka," řekl a já pouze mlčky přikývl. Otočil jsem se na patě a opustil centrálu. Stále se mi v hlavě promítalo všechno, co se stalo. 

Stark ohrožoval našeho spojence, tak jsem se chtěl prvně zbavit jeho, jenže pak vykřikla ta holka a na scénu přišel ten s křídly. Pak jsem se musel vrátit pro štít a tu holku jsem málem měl, ale zase ten s křídly. Pak Iron Man a další. Nemohl jsem dělat nic. Ještě k tomu mě postřelila Black Widow a já musel uniknout.

Vešel jsem na ošetřovnu, kde si mě okamžitě převzalo pár doktorů a začalo mi ošetřovat zranění. Rameno mi pevně zavázali a pak mě pustili. Zamířil jsem k sobě na pokoj. Jenže cestou mi to nedalo, protože jsem zaslechl Freyu o pár pokojů dál, jak si pro sebe něco říkala. Zbláznila se. Blesklo mi hlavou, když jsem došel k jejím dveřím s proskleným oknem v nich. 

Uviděl jsem původní ředitelku Terrortoxu, jak si pro sebe něco mumlala. Nepřirozeně měla vlasy do všech stran rozcuchané a vytřeštěné oči. Mysl mi říkala, ať jdu pryč, ale nakonec jsem se postavil proti a vzal za kliku od dveří. Vešel jsem opatrně dovnitř, aby si mě nevšimla. 

Děláš chybu...říkalo mi podvědomí, ale tu jsem dělal už hodně dlouho. Mozek mi taky říkal, že jsem někdy před nějakou dobou měl incident s Freyou. Ale jaký? Kdy? Proč? Vzpomínky se mi hodně matně vybavovali a spíš na místo nich byla černá stěna. Nemohl jsem si vzpomenout na nic.

Proč jsem u Hydry? Jak jsem se sem dostal a co jsem tu vlastně měl dělat. Nikdo mi nic neřekl a asi měli stovky důvodů, jak by to obhájili. Zatím jsem to nechal plavat a opřený o stěnu u dveří pozoroval v tichosti ženu na vozíčku. Ta si opět něco mumlala. Stále dokola to samé.

„Oči v barvě moře. Oči v barvě noci...," opakovala stále dokola tyto dvě fráze. Ani se ji nepletl jazyk, i když stále mluvení zrychlovala a zrychlovala. Přidávala i na hlasitosti, když zvedala oči od země směrem na mě. Proč jsem tam sakra lez! Naskákala mi husí kůže po těle, když se na mě podívala. Oči podlité krví, pod nimi velké kruhy a tvář plná vrásek. Byl to příšerný pohled.

„Kapitán Amerika! Pouhý zrádce a mizera...hahaha!" začala se šíleně smát. Byla vyšinutá. Takhle jsem se snažil v hlavě uklidňovat i když mi nedocházelo, proč mi takhle řekla. Byl jsem Kapitán Hydra. Nikoliv Amerika. „Kapitán Amerika musí zemřít! Dřív, než všichni padnou!" začala ječet a já sebou ucukl. 

Nalepil jsem se zády na stěnu ještě víc, protože mi přišla bezpečná. Jenže to během chvíle opadlo, jakmile se na mě její vozík i s ní, rozjel. Uviděl jsem, jak se zespod deky, co měla na nohou, vytáhla nůž. Asi to myslela vážně. Smrtelně vážně!

„Paní...počkat!" vykřikl jsem, když jsem rychle od vozíku uskočil stranou a nahmatal kliku od dveří. Bylo zamčeno. Jak to?! Vždyť jsem tamtudy přišel, tak se ty dveře nemohly jen tak zamknout sami od sebe. Jenže pak jsem musel uskočit znovu, protože u mě byla zase. Proč mi říkala Kapitáne Ameriko?! Nic takovýho neexistuje! Nebo jo?

„Smrt, krev, pomsta!" křikla znovu a já nevěděl, co dělat. Začal jsem panikařit, ale zároveň jsem jí nechtěl zabít. Měla na rukou víc krve jak já. Patřila do stejných řad a navíc bych měl velký problém. Byl jsem navíc zraněný a ještě útočila na mě šílená ženská na vozíku. To mi fakt chybělo...

V tu chvíli se rozrazily dveře od pokoje a vběhlo dovnitř několik agentů, co Freyu obklíčilo. Záchrana...pomyslel jsem si s oddechnutím, když jsem rychle pokoj opustil. Popadal jsem dech, protože jsem ani nedýchal, když na mě útočila. Chtěl jsem, aby to skončilo. Přišel jsem si jak ve snu. Ze kterého se nešlo probudit. Co se tady sakra dělo?!

„Omlouváme se, Kapitáne. Několik agentů ji uklidní a bude zase všechno v pořádku," přišla za mnou nějaká mladší agentka a já nad tím pouze kýval hlavou. S nezájmem jsem zamířil směrem můj pokoj, ve kterým jsem se po té zamkl a sedl si na svou postel. Udeřila mě ve zraněném rameni bolest, kterou jsem tak nějak přešel a zahleděl se do zrcadla naproti posteli. 

Viděl jsem v něm svůj odraz. Sebe v černočervené uniformě se znakem Hydry uprostřed hrudi. Rozcuchané vlasy, pár škrábanců pod okem a červené oči. Jenže mi na tom všem něco nesedělo. Občas se mi v očích mihla modrá. Taková, jako je v moři. Nemluvila Freya právě o tomhle? Ale co ta noční modrá? 

Začal jsem se v tom ztrácet. Zkoušel jsem si do paměti sáhnout co nejvíc, ale pokaždý jsem vyšel s prázdno. Pak mě něco napadlo. Než mi ten s tou kovovou rukou zachytil štít, kterým jsem chtěl zabít tu holku, viděl jsem v jejích očích strach. Ty oči byly taky modré. Dokonce nepřirozeně tmavé. To byly ty oči s noční modrou!