*Cadence*

„Cadence? Cadence...," volal někdo na mě, když jsem zrovna postávala jen tak bokem pod stromem a pozorovala, jak se Tony se Stevem dohadovali. Otočila jsem se zvědavě tím směrem, odkud šlo volání a uviděla Petera, Mary Jane a tetu May, jak se na mě dívali. Pravděpodobně zřejmě volali oni a tak jsem zvolněným krokem šla za nimi. 

Zanedlouho jsem se ocitla vedle Mary Jane a ta mě ještě na přivítání objala. 

„Ahoj," vydechla, když mě pustila a já se pousmála. Znala jsem se s nimi už nějakou dobu. Oni dva se znali od základky, takže se znali vůbec nejlíp ze všech. Měli prostě výhodu. Kromě nich jsem na vysoký nikoho neměla, ale ani jsem nepotřebovala. Měla jsem přátele někde jinde.

„Ahoj a Vám, dobrý den," otočila jsem se na tetu Petera, která svírala v rukou menší foťák. Ta se usmála na mě taky a objaly jsme se. Měla jsem jí ráda. Kolikrát mě brala jako součást rodiny, ale já jí zase musela vysvětlovat, že s Peterem nechodím. Nakonec to pochopila, protože s ním chodila Mary Jane.

„Ahoj, Cade," přišel za mnou i Peter, když jsem pustila jeho tetu a otočila se na něj se zájmem.

„Čau," pozdravila jsem ho svým způsobem, jak ho zdravím vlastně pořád. Též jsme se objali a já zároveň vyhlížela, jestli nás neviděl někde Rogers. Když mě viděl s někým jiným, tak pokaždé zasazoval dotyčnému vražedný pohledy a všechno možné. Prostě žárlil, i když to nic vážnýho nebylo.

„Teď vás všechny tři chci požádat, zda byste se mohli postavit vedle sebe, abych vás mohla vyfotit jako další absolventy v další škole," požádala nás May a mi souhlasně přikývli. Jen jsem byla rozdílná od těch dvou jednou věcí. Tahle škola byla moje první v životě. Nikdy jsem na základku a ani střední nechodila. To omrzí, o co jsem za těch dvacet let zavřená v Hydře, přišla.

Peter se postavil doprostřed a nás objal kolem ramen z každé strany. Na jedné straně byla Mary Jane a na druhé já. U tohohle jsem opravdu doufala, že nás neuvidí třeba ani Tony. Ten taky uměl pěkně žárlit. Však víte...otcovský pudy.

Všichni tři jsme se šťastně usmáli do fotoaparátu a May nás vyfotila. Po té nás Peter pustil a my se mohli opět rozejít do svých míst. Samozřejmě jsem se s všemi ještě řádně rozloučila a potom šla opět na místo, kde jsem byla předtím.

V rukou jsem svírala certifikát o ukončení vzdělání na této a už teď mi začala scházet. Studovala jsem na ní pouze dva a půl roku, což je polovina z toho, co bych zde měla být. Jenže já byla pro profesory až moc velký talent, abych tu zůstávala déle, než je nutné. Proto mě propustili ve dvacet pěti letech místo ve dvaceti osmi. Za tu dobu budu už zase zpátky z výjezdu do zahraničí.

Opřela jsem se o jeden ze stromů v zahradě a úlevně si oddychla. Kvůli tomu, že to bylo za mnou, že jsme to se Stevem stihli a taky to, že to už nechci nikdy opakovat. Můj život byl pomalu náročnější a náročnější. Jsem jedna z Avengers, dcera Iron Mana, moje matka bývala vůdcem Hydry, než jí zasypala vlastní základna, její pobočníci byli už mrtví taky, takže jsem se neměla o co starat.

„Cadence Starková?" ozvalo se někde ze strany a já se dala okamžitě do pozoru. Kdo mě volal při mým báječným odpočinku? To mě nikdo nemůže nechat ani nic rozdýchat, když jsem dorazila sotva před půl hodinou?

Pootočila jsem hlavu směrem, odkud to šlo a uviděla přicházející ženu, která se mi představila pod jménem jako Jane Fosterová. Zaujatě jsem si jí z dálky začala prohlížet a čekala na to, co měla na srdci.

„Jistě?" naznačila jsem, že měla pravdu a nespletla se v mém jméně. Jane se usmála a přišla až ke mně, kde se postavila vedle mě, aby mohla též vyhlížet to samé místo, co já.

„Nepředstavila jsem se pódiu úplně jasně. Jdu za Vámi jen z toho důvodu, že jste dcera Tonyho Starka, protože jsem přítelkyně Thora Odinsona," řekla to celé a já vytřeštila oči. Přítelkyně a...Thora?! A já myslela do dneška, že je nezadaný. Nikdy se o žádné Jane Fosterové nezmínil. To jako čekal, že za mnou přijde sama a řekne mi to taky sama? Páni...

„Tě...těší mě," zírala jsem na ní, jako na zjevení. Nevěděla jsem, jak na to reagovat. Thor byl momentálně někde v čudu od tý doby, co skončil boj s Ultronem. Doufala jsem teda, že se ještě vrátí a aspoň mi poradí, jaký používá šampón na vlasy. Ty jeho vlasy byly snad poklad celého Asgardu, ne?

I Loki mu je možná záviděl a Thor mu odmítal půjčit šampón. Asi taky potom vznikl důvod, proč jeho černovlasej brácha tolik ztrojčil.

„Holky, tak tady jste," vydechl někdo úlevou a já rozpoznala Rhodeyho, který tak nějak přibíhal i se zbytkem svýho oddílu, co se skládal z těch, co byli úplně v první řadě. Steve s Tonym se raději drželi od sebe co nejdál. Nechtěli tu ztropit rozruch kvůli pár neshodám. To by přece neudělali. Doufám...

„Jane!" vyjekla radostí Pepper, když uviděla tu vedle mě. Ihned vtiskla Penelope do tátovy náruče a šla se s ní přivítat. Samozřejmě pořádným objetím. Asi se neviděly hodně dlouho a já tu byla za tu nejvíc blbou. Počkat...i Vision ji vlastně neznal. 

Ten se narodil před nedávnem, když zase Bruce s Tonym zkoušeli svoje čáry máry s technologií. To už se k nám přidali i dvojčata Maximoffovi. Já teda byla na straně Tonyho, když chtěl Visiona vyvolat a Steve byl zásadně proti. V tu chvíli to mezi námi šlehalo blesky, ale jakmile Vision povstal, zase jsme se uklidnili. 

Neshody ve vztahu jsou přece jen na denním pořádku a ještě k tomu, když Kapitán Amerika chodí se Starkovou. To je přeje úplně normální. Já se neshodovala s Rogersem v mnoha věcech a zrovna nedodržování pravidel bylo to největší. Prostě jsem byla rebel a Kapitán s tím nic neudělal. Mě nikdy nezlomí.

„Ahoj, Pepper. Dlouho jsme se neviděli...a kdopak je tohle?" zeptala se Jane, jakmile se ty dvě odtáhly a podívala se na děti v náruči Visiona a Tonyho. Pepper se pousmála a šla k Visionovi, od něhož si převzala malého Arona, aby ho mohla ukázat Jane. Pro změnu za mnou přišel Tony a vtiskl mi do rukou Penelope. 

Svým pohledem mínil, že když jsem starší sestra, tak ať se starám. Za to jsem ho obměnila otráveným pohledem. Super...před dvěma lety trpěl, že jsem byla pryč a teď to celé házel za hlavu, jakoby se nechumelilo. Proč by taky ne.

Před výjezdem z bytu jsem si udělala ve vlasech malý copánek, který jsem si uchytila sponkou, jenže jakmile copánek uviděla Penelope, nic jiného jí nezajímalo. Už pořádně vyrostla. Nebyla už ta malá uplakaná, kterou byla předtím. Teď jí hnědá kukadla jenom zářila, měla tmavě hnědé vlasy jako já po otci, ale nos po matce. 

V duchu jsem doufala, že bude mít něco, jako já. Nebo možná, protože jsem vyrůstala v Hydře a tam jsem poznala akorát podobnosti z matky. Nerada jsem na to období vzpomínala, ale bylo kostrou mého života. V Terrortoxu jsem se naučila bojovat, zabíjet a přežívat. Dostala jsem tam prostě základy do života v jiném stylu, než měl SHIELD.

Ještě jsem chvíli Penelope pozorovala a ignorovala tak probíhající skupinový hovor mezi ostatními. Holčička se natáhla malýma ručičkama po copánku v mojí hlavě a pokoušela se ho vyprostit ze sponky. To mi samozřejmě začalo vadit a chtěla si jí od hlavy odtáhnout, jenže Penelope se nevzdala.

Na malou sestřičku byla hodně otravná. Steve si to o ní říct nedovolil ani potom, co mu stokrát u nás v bytě převrátila misku s jídlem na zem, na oblečení či zrovna navlečenou uniformu Kapitána Ameriky. I když nebyl ještě plně jejich švagr, tak bral obě děti jako svoji rodinu. Proč by taky ne. Steve znal mýho dědu Howarda aka otce Tonyho, teď Tonyho aka mýho otce, mě a teď tyhle dva. Měl naši rodinu dokonale přečtenou.

Když jsem Penelope od vlasů odtáhla znovu a tentokrát již úspěšně, protože jí copánek vyklouzl z ručiček, vypadala na to, že se asi za chvíli rozbrečí. Začala jsem panikařit, protože nikdo neměl rád brečící děti na veřejnosti. Zvlášť já. Když se někdo z těch dvou vždycky u nás nebo ve věži rozbrečel, utekla jsem co nejdál, takže to vždy zůstalo buď na Rogersovi, nebo někom, co byl zrovna poblíž...jsem prostě úžasná starší sestra.

Zatvářila jsem se nad malou sestřičkou lítostně a přitáhla si jí zpět blíž k sobě. Začala jsem přemýšlet nad tím, jak jí rozveselit, aby se okamžitě nerozbrečela, čímž by si přitáhla nejen pozornost ostatních, ale taky by mě považovali za tu špatnou. I když se vždycky malá rozbrečela úplně sama, vždy to na někoho dokázali hodit. 

Napadlo mě, že bych mohla tu blbost s tím nosem. Jak že se to dělalo? Steve to uměl a dokonce mi to u Arona ukazoval, ale moje paměť mě momentálně zklamala. Nemohla jsem si vzpomenout, jestli jsem si měla vložit do dlaně palec, nebo jiný prst. Nakonec jsem to riskla a natočila si Penelope víc na sebe.

„Sestřičko, podívej...," řekla jsem sladkým hláskem, který mi nikdy zrovna nešel, abych zvedla její pozornost. Malinko jsem nadzvedla ruku směrem k jejímu obličeji a při jakoby vzetí jejího nosu, jsem si vložila do dlaní palec. Zároveň jsem si jeho špičku nechala venku, aby mi mohla sestra věřit. 

„Mám tvůj nosík, vidíš?" navnadila jsem jí na takovou pitomou lež, kterou dělá skoro každý svým dětem, ale i tak se mi povedlo to, co jsem chtěla. Penelope se tomu zasmála a moje srdce v tu chvíli roztálo úlevou. „Co? Tak ti ho asi vrátím, nebo ne?" začala jsem jí škádlit a Penelope se začala natahovat ručičkama po mojí ruce, co šla dolů.

„Ne," dostala ze sebe trochu nesrozumitelně mezi smíchem a já se pousmála taky. Bylo vlastně fajn, že už uměly obě dvě děti alespoň mluvit po jedněch slovech. Buď máma, táta, ne, ano. Vlastně mi občas říkaly i Cadí, což mě tak nějak vytáčelo, nebo přivádělo do rozpaků, jelikož se tomu ostatní začali vždy smát.

Rozhodla jsem se jí přestat provokovat a udělala, jakože jsem jí nos vrátila. Hned na to se maličká holčička v růžových šatech přestala pochechtávat a úsměvem na tváři mi zatleskala nadšením. To jsem byla tak dobrá? Páni.

Ještě jsem já na závěr trochu pohoupala v náručí, než se na mým rameni octla Stevova ruka. Trochu zaskočeně jsem se na něj otočila a dívala se na jeho upřený modrý výraz, který mířil na mě a malou. Ta se usmála ještě víc a začala se po něm natahovat, čímž naznačovala změnu svého nosiče. 

„Můžu?" zeptal se Steve, když se rozhodl si jí vzít k sobě a já s pokrčením ramen přikývla. Tak si jí tedy převzal a Penelope byla ještě radši, než u mě. Fakt hodná sestřičky, když si ani neváží svý starší. Má raději mýho přítele, než mě. Mega potlesk, lidi.

„A u Steva je Penelope. Další mladší sourozenec Cadence," obeznámil Tony Jane, když chtěli poukázat na druhé dítě. Rogers vzápětí zpozorněl, protože zaslechl i svoje jméno. Proto si přestal hrát i s malou, kterou se pokoušel lechtat na malých dlaních ručiček. 

Penelope mu to pokaždé nedovolila, protože jeho otravné prsty vždy buď chytila a sevřela svýma ručičkama, nebo je od sebe odstrkovala, jenže moc šancí proti super vojákovi zrovna neměla. I tak se tomu pobaveně smála.

„Jejda...ty jsi krásná a jak se umíš nádherně smát, co?" začala Jane promlouvat na mojí malou sestru a Penelope jí zaujatě poslouchala a zároveň si jí i prohlížela. Byla z Fosterové jako na větvi. Napřed si jí musela pořádně očíhnout, než by jí začala věřit a nechat se od ní chovat. Proto se tvářila najednou tak mrzutě.

Musela jsem se tomu tiše zasmát, jak Jane reagovala, protože tohle asi od malé nečekala. Proto jí radši Pepper předala do náruče hodného Arona, který jí už věřil naplno. Potom přišel za Stevem Rhodey a naznačoval mu, že by si malou rád pochoval taky. Steve mu ji bez námitek dal a rozhodl se zaměstnat jinak. Jak jinak, než jít za mnou, objat mě a pořádně přitisknout k sobě. 

To bylo jeho. Měl mě rád až přehnaně, nebo se mi to zdálo? Prostě mu na mně záleželo. Lepší důvod neměl a byl rád, že jsme spolu. Vlastně jsem na tom byla stejně. Neuměla jsem si už bez něj být, což znamenalo pořád jedno...ten odjezd.