*Steve*

Nebudeš sám...nebudeš sám...nebudeš...nebudeš.

Zaslechl jsem v dáli hlasy, které se postupně vytrácely až zmizely úplně. Byl to ženský hlas. Byl mi povědomý, ale nemohl jsem ho nikam zařadit. Octl jsem se ve tmě. Neproniknutelné tmě, ze které nebylo úniku. Naposledy jsem si jen pamatoval, jak se rozrazily dveře od mého pokoje v Avengers Tower a hned na to mě někdo silně udeřil do hlavy.

Když se ten hlas ozval ještě několikrát, už jsem si byl jistý. Byla to Peggy. Ohlédl jsem se a zahlédl ji. Stála nehybně na místě. Taková, jak jsem si ji pamatoval před pádem do ledových vod. Pocítil jsem v sobě jiskřičku naděje a vyběhl za ní. Už jsem byl zase postavou Kapitána, takže jsem si s tím nelámal hlavu.

S pocitem štěstí jsem za ní doběhl, jenže to štěstí ze mě opadlo ve chvíli, kdy jsem uviděl na její tváři slzy. Tiše plakala, zatím co opakovala dokola to samé, jako pokažený gramofon. Zarazilo mě to a pak mi došlo, že tu něco nehrálo. Nikde nikdo. Jen já a moje bývalá láska z války. Ale proč Peggy? Proč jsem neviděl Cadence?!

**

„Přestaňte do něj pouštět tu elektřinu. Vzbudí se sám!" křikl někdo. Taky mi velmi povědomí. Už jsem to cítil. Ostrou bolest, která mi prošla celým tělem. S bolestným výkřikem jsem se okamžitě posadil a něco prasklo na mých rukou. Otevřel jsem oči a uviděl prasklá pouta, ale taky aspoň deset vojáků v černých uniformách, jak se na mě sesypali a drželi mě na místě.

Snažil jsem se bránit. Zároveň jsem nechápal, že jsem už nebyl malý, ale to mi bylo momentálně fuk. Chtěl jsem pryč. Vrátit se domů. Vojáci byli bezpochybně od Hydry. Černé uniformy, na ramenou červené znaky chobotnice s lebkou a na hlavách masky. Tak, jako posledně na základně Terrortoxu, co jsme vyřídili naposledy s Cadence, Samem a Natashou.

Když mi došly síly, uvědomil jsem si, že jsem byl jen v kalhotách, na nějakým stole a důkladně připoutaný. Později jsem ucítil, jak mi někdo na rukou přidělal další pouta, které se mi zařezávaly pevně a hluboko do masa na rukou. Sykl jsem bolestí, ale slzy jsem udržel stranou.

„Kapitáne Rogersi, jaké potěšení se s Vámi vidět po takové době," řekl někdo pomalým a zřetelným tónem. Vzhlédl jsem k majiteli hlasu a zatajil se mi dech. Stál přede mnou. Samotný můj největší nepřítel z druhé světové války. Red Skull...

„Je to už sedmdesát let, že? Dost dlouhá doba na to, dospět," prohlásil Skull s klidným přístupem. V očích mi žhnula nenávist. Vůči němu a celé Hydře, kterou vedl. Ale zároveň byl pradědečkem Cadence. Bylo mi z toho zle. Ale co tu dělal, když jsem ho viděl zmizet?

„Jak je to možné," vydechl jsem přes utrpěnou bolest, která stále trvala. „Viděl jsem...," dál jsem se nedostal, protože mi tělem projela další ostrá bolest, která mě donutila pevně stisknout zuby k sobě, abych nekřičel. Vybavovalo se mi, co se stalo v Avengers Tower. Budova začala hořet, F.R.I.D.A.Y. vyhlašovala poplach. A já se nedokázal dostat z pokoje.

„Viděl jste mě zmizet?" zasmál se pohrdavě Red Skull a já svěsil poraženě hlavu k zemi, zatímco mě drželo ze všech stran několik vojáků pro případ, kdybych chtěl utéct. Nebylo by to poprvé. V SHIELDu se mi to už povedlo hned po probuzení do dnešní doby.

„Věřte mi, že jste viděl málo. To...co jsem viděl já. Obrovskou moc, vládu na všemi. Něco, co by si každý nedokázal představit. Byl to právě Tesseract, ale ten mě poslal pryč. Někam, odkud nebylo úniku. Z nekonečné prázdnoty, temnoty, ale nic se mi nestalo. Až teď, kdy se několik lidí spojilo a dokázalo mě vrátit nazpět. Ale jak je to s Vámi, hmm? Chtěl jste zachránit domov a lidi v něm. Proto jste si zahrál na hrdinu a obrátil letadlo se všema zbraněma do vody. Zachránil jste tím všechny, ale sebe ne. Na Vás přišla řada až po skoro sedmdesáti letech, kdy náhodou narazili na trosky letadla. Byl jste všem akorát pro smích," kladl na posledním slovu hodně.

„To není pravda!" zakřičel jsem a hned na to se Skull ohnal a vrazil mi pěstí do obličeje. Odvrátil jsem se a rozkašlal se. Nahrnula jsem se mi krku hromada krve, která během pár sekund skončila někde na podlaží u stolu, na němž jsem byl. Byl jsem najednou tak bezmocný. Nemohl jsem nic.

Někdo se rozesmál. Byl to ženský smích. Koukl jsem se koutkem oka tím směrem a uviděl ženu připoutanou na invalidním vozíku. Nepřekvapovalo mě, že to byla zrovna Freya. Sice ji Avengers zavalili ve vlastní základně, ale ven ji nedostali. Hydra se pro ní musela vrátit. Smála se hysterickým smíchem, který mě děsil. Byla to od začátku psychopatka. To jsem věděl moc dobře.

Hned na to ji jeden z agentů Hydry začal odvážet pryč, ale její smích neustával, i když byla za dveřma. Nepropadal jsem panice. Nesměl jsem, protože by to pro Red Skulla znamenalo výhru a to jsem nechtěl. Po té k jeho pravici dorazil i Doctor Doom. Jak jinak. To on mu pomohl se vrátit na Zemi.

„Já nevím, kde je Cadence," plácl jsem, když jsem dokašlal zbytek nahromaděné krve. Jestli šlo o jeho pravnučku, nechtěl jsem říkat, kde byla. Po pokecu s Natashou mi došlo, že jsem to zvoral. Pořád jsem tu drzou Starkovou miloval. Nechtěl jsem o ni přijít a už vůbec ne přenechat někomu, jako je Johnny Storm.

Od Red Skulla vzešel přidušený smích, který napovídal, že jsem se zřejmě spletl a nebo mu to přišlo prostě vtipné. Jedno z toho.

„Vy myslíte tu nulu? Ta, co patří do mojí rodiny? O tu mi opravdu nejde," přestal se smát a mávl na agenty v pozadí, aby šli blíž. „Jde mi o Vás. Nechal jsem Vám vylepšit i uniformu a štít, když teď budete spolupracovat s námi," agenti přišli blíž a naskytla se mi tak možnost vidět novou uniformu. Už nebyla modrá s červenobílými pruhy a hvězdou na hrudi. Byla černočervená, na hrudi místo hvězdy červený znak Hydry. Místo červenobílých pruhů na štítu byla stejná barva, jako na uniformě a uprostřed opět ten znak. Došlo mi, že nežertoval.

„Nikdy s Vámi spolupracovat nebudu. Hlavně ne s Hydrou," vysoukal jsem ze sebe přiškrceně, i když mi došlo, že to nebyla otázka, ale rozkaz. Red Skull neodpověděl. Začal jsem sebou znovu škubat a když se mi povedlo odrovnat vojáky kolem mě, Doctor Doom do mě vpustil pár voltů. Vykřikl jsem bolestí, když mi tělem projela ta samá bolest, co při probuzení.

Zásah proudem mě oslabil natolik, že mi ochably všechny svaly v těle a já zůstal pouze nehybně sedět. Vojáci se sebrali a dva z nich mě položili zpět na záda. Další mi uvázal na hrudi silný kožený pásek, abych se nemohl případně hýbat.

„Nic? Žádné 'Vydržím celý den'? Počkat...vždyť už to tady jednou bylo. Asi by Vás pohoršilo, když byste se opakoval. Je to stejně zbytečné. V Hydře si nikdo nevybírá...to Hydra si vybírá sama, kdo přežije a kdo ne," přistoupil ke mně Skull, aby mi viděl do očí. Já se snažil spíš očnímu kontaktu vyhýbat. Pouze jsem ztěžka oddechoval a před očima se mi promítalo, jak jsem něco podobnýho zažil s Frejou, když na mně dělali pokusy. Bylo mi jasné, že už nebylo cesty zpět.

*Cadence*

Po otřesné noci jsme všichni seděli tak nějak nacpaný v obýváku v domě v Malibu. Byli jsme unavený a oslabený. Tony s Brucem, Samem a Clintem letěli nazpět do NY, aby se podívali do trosek z věže. Požár byl natolik silný, že nešlo zachránit nic. Pouze Vision, kterýho jsme převezli do Malibu. Stevova uniforma a štít se nenašli. Bylo to divný, ale teď jsme to neřešili. Samotný Rogers byl pryč a to nás drželo v koutě.

Natasha mě na gauči držela v objetí a odmítala mě pustit. Já měla hlavu položenou na jejím klíně a chtěla spát, ale strach mi to nedovolil. Avengers se mezitím nějak střídali o koupelnu, protože někteří byli buď zranění a nebo jen někam spadli při útěku do bezpečí. Než něco stihla F.R.I.D.A.Y. oznámit, vrazil do domu Rhodey.

Rudý vzteky dorazil ke stolu v obýváku a rozhlížel se kolem sebe. Ti, co byli momentálně v místnosti, na něj nechápavě civěli, tak jako já s Natashou. Pochopili jsme až tehdy, kdy na stůl hodil prudce ranní noviny The New York Times. Přední fotka. Dost jasná, aby všichni pochopili, co se dělo. Bylo na ní, jak mě Johnny objímal a později, jak jsem mu uštědřila facku. Před publikem...

„Už si zase něco vymejšlej! Stačilo, když ji viděli poprvé před dvěma lety ve Washingtonu D.C. s Kapitánem Amerikou a hned z toho udělali lásku na celej život. Ti, co v bulváru dělaj, by měli dostat přes hubu!" štěkl Rhodey podrážděně a padl do nejbližšího křesla. Já se roztřeseně natáhla po novinách a přitáhla si je blíž. Podívala se na ně i Natasha a pokývala nad tím souhlasně hlavou.

Titulek byl sice nesmyslný, ale bylo to tam všechno popsané jinak, než to bylo doopravdy. No jo...drby. Dnes ani nic jinýho není a to mě štvalo. Nevěděla jsem, co s tím. Snad to brzy opadne a zapomene se na to. Fantastická čtyřka se stejnak vrátila do svojí věži, takže jsme zbyli sami.

„Všechno je zničený," prohlásil Tony ve dveřích domu, když přicházel i se zbytkem týmu, co byl s ním. „Pokoje, projekty, složky a dokumenty o splněných misích," povzdechl si, zatímco Clint s Brucem a Samem si šli sednout. Tony vytáhl ze svojí kapsy namodralou malou destičku a s tou mávl kdesi v prostoru místnosti. Objevili se na tom místě všechna data.

„F.R.I.D.A.Y. stihla něco zachránit, ale je toho doopravdy sakra málo. Nejen, že nemáme zbraně, výzkumy a další, ale taky jsme přišli o Steva a jeho možnou záchranu, protože data na konstrukci toho stroje se nějakou náhodou smazala. Tady taky dlouho pobýt nemůžem. Je tu málo místa a pokud Hydra bude chtít víc, přijdem i o tohle." S tím usedl taky do jednoho z křesel a schoval si obličej ve svých dlaních.

V místnosti zavládlo ticho. Nikdo nic neříkal a pouze jsme se po sobě zmateně dívali. Nevěděli jsme, co dělat. Když nevěděl ani Iron Man, tak to bylo co říct. Nikdy se nestalo, že by si nevěděl rady. Teď to však nastalo.

„Obrátíme se na SHIELD?" zeptala se Wanda, která postávala s Pietrem, Zacem a Peterem opodál. Tony opustil svoje dlaně a podíval se po ní. Tak to udělal i zbytek, ale někdo tu chyběl. Tušila jsem, kdo, ale raději jsem držela jazyk za zuby. Řešili jsme náš domov a všechno další. Nikoho tu momentálně nezajímal další voják, který byl někde v domě. Radši zalezlej, aby se všechno nesvalilo na něj.

„Už to tak vypadá. Pobudem tu týden. Do té doby se pokusím najít nějakou ústřednu...třeba nám Fury i vyhoví a uvolní nějakou základnu, než by se Avengers Tower opravilo," odpověděl jí a zvedl se z křesla. Chvíli se díval očima stočenýma na stůl s novinami, ale pak nad tím protočil očima a vydal se ke schodišti vedoucímu do podlaží.

„Takže je možné, že se do New Yorku vrátíme?" zvedla jsem se taky a následovala ho do soukromý laboratoře, kam si přesunul zachráněné obleky. Spíš ty, co mu zbyly. Měl jich pět z nějakých padesáti. I železná legie byla v troskách. Všechno bylo pryč.

„Těžko říct," hlesl a nechal si odemknout s pomocí F.R.I.D.A.Y. prosklené dveře do bývalé garáže. Teď mu bylo jedno, že jsem tam byla s ním. Stejnak mě ten žert s barevnými obleky přešel. „Pravděpodobně to celou dobu měla Hydra v plánu. Oslabit nás a pak zaútočit. Vzít si, co si něco, co považovali za jejich." Přešel k pracovnímu stolu, na kterém se mu začaly zobrazovat všemožné vzorce.

„Jak jejich. To já se narodila v Hydře, tak proč Steva?" nechápavě jsem se přiblížila blíž, zatímco táta třídil grafické složky a házel je na digitální cíl v různých částech místnosti, za což se mu přidělovaly různé body. Prostě měl ze svých prací takovou i menší hru na přesnost.

„Možná, že chtěli, aby byl bez toho séra. Od začátku s ním měli třeba vlastní plány, o kterých nevíme," zamumlal si pod vousy a zahleděl se na prázdnou digitální obrazovku před sebou. „Všechny výzkumy za těch necelých deset let, co jsem Iron Man. Všechno to skončilo na popel a já tomu nezabránil. Jsem nejen mizernej hrdina, ale i otec," klesl očima k zemi a opřel se dlaněmi o desku stolu před sebou.

To už mě donutilo hnout se místa a jít za ním. Doběhla jsem vedle něj a objala ho zezadu. Nechtěla jsem, aby tohle říkal. Nemohl za to a nebyl špatný táta. Jen se potřeboval trochu víc snažit a jinak to šlo.

„Nenamlouvej si to. Všechno jsi určitě neztratil," řekla jsem polohlasem a pustila ho, když se na mě otočil s udiveným pohledem. Pouze jsem se usmála a po té se podívala na obrazovku u něj. V rohu měl malou skrytou zamčenou složku. Neodkrytou pod názvem Age of Avengers. Napadlo mě hned několik možností, jak všechno zachránit.

„Co je v té složce?" zeptala jsem se a ukázala na složku. Tony se zarazil a hned na to se na složku zaměřil ještě víc. Předtím ho to nezajímalo, protože ji asi neviděl. Teď už v něm zářila jen jistota a to mě ujišťovalo, že by to mohlo pomoct.

„Bože...F.R.I.D.A.Y., odemkni složku Age of Avengers!" požádal a F.R.I.D.A.Y. tak udělala. Hned na to se před námi, spíš kolem nás objevilo statisíce záznamů. Fotek, videí a všeho další o Avengers. Včetně Tesseractu, Lokiho žezla a dalších věcí. Všechno tam bylo. Dopodrobna a nic nechybělo. To bylo ono!

„Tys na to kápla!" zaradoval se táta a hned na to mě pevně sevřel v děkovném objetí. Na chvíli jsem se zarazila, ale pak jsem se tiše zasmála a objetí mu opětovala. Pak mě Stark pustil vydal se do prozkoumávání obsahu. S pomocí F.R.I.D.A.Y. třídil záznamy o sobě, Widow a Thorovi. Já měla na starost Kapitána Ameriku, Hulka a HawkEye. Vše jsme roztřídili do určitých částí, zjistili vedlejší schopnosti a ty potom pospojovali různě dohromady.

Z toho Tony našel ještě svoje další návrhy na obleky, co navrhoval před čtyřmi lety. Byly daleko víc vytuněný, než ty předtím. Našel v tom určitou naději, že by se mohlo ještě něco zachránit. Ta laboratoř pro něj byla jako jeho druhý domov. Když jsme byli v Malibu naposledy, nevykročil z ní na krok.

„Cadence?" zavolal si mě, když jsem zrovna vypočítávala, kolik by bylo možné vyrobit pro Clinta šípů s různým nepatrným vylepšením. Otočila jsem se a vykročila k Tonymu, který zrovna dělal na nějakém návrhu spolu s F.R.I.D.A.Y.. Jenže ten oblek nebyl obyčejný. Nebyl pro Iron Mana, ale pro ženu.

„Co na něj říkáš? Přesně vypočítaná velikost, lehký a se základní výbavou," pyšnil se, když mi ukazoval oblek při jeho rozebírání v digitální verzi. Žasla jsem, co můj otec nevymyslel. Byl fakt hlavička, což jsem si teda o něm myslela i předtím, ale teď se to potvrdilo.

„Řeknu jen jedno. Wow!" úžasem jsem měla otevřenou pusu a civěla na grafický návrh, co F.R.I.D.A.Y. vyobrazovala v různých podobách. Ve 2D, 3D a různě. Viděla jsem hodně, ale tohle ještě ne. Táta se spokojeně usmíval jako sluníčko na hnoji a něco zatím dělal na vedlejší tabuli.

„Jeho výroba potrvá zhruba tři měsíce. Pokud pohnem zadky, tak ho společně uděláme za tři neděle a to je co říct. Taky se mi v troskách povedlo najít nějaké nezničené modely z železné legie, takže patřičnou šanci máme," řekl a ukázal mi fotografie z Avegers Tower, co byly nafocené včera v noci a dnes ráno. „A taky bych s trochou štěstí dokázal dostat Visiona zpět na nohy," prohlásil a otočil se na Visiona, co spal ve své prosklené rakvi na druhé straně místnosti obklopené dráty a kabely.

Úlevně jsem si oddechla a ucítila kolem krku tátovu ruku, která si mě přitiskla k sobě do objetí, když jsme se společně dívali na výpočty, záznamy Avengers apod. Viděla jsem šanci. Že nezachráníme jen tým, ale i Kapitána. Teď jsem tu šanci cítila. Víc, než předtím. Věřila jsem, že pokud se nám poštěstí, dokážem cokoliv.