*Cadence*

Bruce svolal poradu. Já se ji účastnit nemohla. Ani Bucky, Peter nebo někteří členové Fantastické čtyřky. Vlastně na ní šel jenom Reed. Steve byl někde, ale to teď nebylo třeba. Zůstala jsem u sebe v pokoji, četla si a čekala na výsledky.

Čekání bylo příšerný. Porada trvala už dobrou hodinu a já měla chuť tam prostě vtrhnout a vyslechnout si to. Ale nemohla jsem. Zasedačka byla hlídaná F.R.I.D.A.Y.. Mezitím jsem seděla u sebe na posteli a četla si. Jenže kniha mě brzy omrzela a skončila na nočním stolku jako naposledy před pár měsíci.

Lehla jsem si a přemýšlela. Vyšlo by to? Nebyl to jen planý poplach, kterej byl zbytečnej? Točila se mi z toho hlava a nevěděla jsem co dřív. Byla jsem z toho vedle.

Nakonec jsem zavřela oči a brzy se propadla do říše snů

**

„Slečno Starková, chtěla jste, abych Váš informovala o konci schůze a ta právě skončila,” probudil mě hlas UI. Leknutím jsem nadskočila, ale pak jsem se zase uklidnila a rozdýchala to. Jenom F.R.I.D.A.Y., to nic.

Aniž bych něco řekla, seskočila jsem z postele a vyběhla nemotorně ke dveřím pokoje. Vzala jsem za kliku a vyběhla ze dveří nejrychleji, jak jsem uměla. Jenže to bych nebyla já, kdybych do někoho nevrazila natolik, že by se udržel na nohou.

Jenže dotyčný se udržel a chytl mě těsně před pádem. Měla jsem zavřené oči, tudíž jsem neviděla, kdo mě držel. Proto jsem opatrně otevřela oči a myslela si, že jsem měla iluzi. Ta podoba…na co sakra myslíš, když ten druhý tě už nechce!

„Jsi v pořádku?” zasmál se Johnny a pomohl na nohy. Cítila jsem, jak pomalu a jistě rudnu. Bylo mi tak trapně, že jsem vrazila zrovna do Storma. Proč ne třeba do Sama, nebo Thora!

„J-jo…jasně. Jen jsem měla dávat větší bacha, jelikož každý, s kým se vždycky srazím, skončí na zemi,” debilně jsem se zasmála. Na co myslíš, Cadenzo! On je jiný než ten, koho doopravdy miluješ. Přestaň si to namlouvat a přestaň se chovat jako idiot! Namlouval mi vnitřní hlas, ale já ho ignorovala.

„Vlastně jsem chtěl vědět, jak ti je. Nikdo mi poslední dobou nic neřekl a já nevěděl, kde tě najít,” pokrčil rameny a pustil mě. Já o krok ustoupila, ale pořád zůstala blízko. Proč to dělám?!

„Jak vidíš, jsem v pohodě,” odpověděla jsem bez náznaku nepohody. Johnny na to pouze kývl a rozhlédl se kolem sebe. Já to vzala jako konec konverzace a zamířila pryč, ale Storm mě včas zadržel.

„Chtěl jsem se ještě zeptat…jestli bys nechtěla…,” podrbal se na zátylku. „Se mnou dneska na večeři? Jenom z přátelského úhlu, aby sis nemyslela něco jinýho.” Zněl nervózně a zároveň i tak vypadal.

On mě zval na rande? Počkat! Řekl z přátelského úhlu, takže nic vážného, ale moje myšlenky hlasitě řvaly v mojí hlavě. Nevěřila jsem, že by to nebylo opravdové rande. Na takovým jsem byla sotva před třemi měsíci. Pokud nebyli mise apod.

„J-já nevím…,” cítila jsem, jak se nepatrně červenám a bylo mi to děsně trapný. Proč teď? Proč zrovna před ním?! Moje srdce přece už dávno patřilo jinýmu…i po rozchodu.

„Jsi roztomilá, když se červenáš,” konstatoval Johnny se zářivým úsměvem, který mě nakopl k tomu, abych řekla nevhodnou odpověď.

„Táhni,” sykla jsem podrážděně a uhnula na chvíli pohledem. Jenže ten se potom zničehonic otočil zpět na něj. Na kluka, který se tolik podobal Stevovi, ale jen vzhledem. Z psychického ohledu neměl z Capa nic.

„Takže to pozvání přijímáš?” vyjelo mu obočí tázavě nahoru. Já byla pořád zaseklá a jako správná Starková se pokoušela z problému dostat egoistickým a sarkastickým způsobem. To bych nebyla já.

„Ještě jsem se nerozhodla a navíc…ty zveš Starkovou?” ušklíbla jsem se, ale s Johnnym to ani nehlo. Stále se pobaveně usmíval, jako sluníčko na hnoji.

„Přece jen mám už hodně za sebou a zvát holku na večeři,” změřil si mě pohledem a já trochu polkla. Asi měl pravdu. Nepatřila jsem jako jediná holka ve státech, co jsou populární kvůli rodině. Za tu dobu musel mít na účtu hodně románků.

„Co za to, když na to kývnu?” založila jsem si ruce na prsou a čekala. Johnny se zamyslel, nebo to aspoň předváděl. Možná měl odpověď dávno připravenou a jen mě zbytečně napínal.

„Dám ti informace o Doomovi, dění během pár dnů a večeři od nejlepšího šéfkuchaře v NY,” odpoví mi vážným tónem hodného soudce. Měla jsem co dělat, abych nevybuchla na místě smíchy. Stálo mě to hodně přemáhání.

„No tak dobře, pane Storme, ale já si to platit nebudu,” řeknu též vážným hlasem a zároveň se uculím. Bavilo mě mu jakkoliv odporovat a dělat naschváli.

„S tím jsem počítal. Jíž krevety, humra nebo něco podobného?” zeptal se ještě, než začal odcházet. Mořský živočichové? To jsem jednou jedla na večeři s Tonym, Pepper a Stevem. Akorát jsem se málem po jedné rybě pozvracela.

„No…ještě jsem se k tomu nikdy nedostala, takže to za pokus stojí,” zalžu a zároveň se usměju. Johnny nad tím kývne, jelikož nepoznal moji nevinou lež.

„Tak já tě vyzvednu tady kolem sedmé, ne?” pokrčil rameny a já pouze přikývla. Usmál se a rozešel se pryč. Já zůstala stát na místě jako y a čuměla do prázdna před sebou. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem udělala dobře. Doufala jsem v to, že jakmile bude Steve v pořádku, že si to rozmyslí…ale co když ne?

*Tony*

Skončila schůze a všichni se vydali k odchodu. Reed, Bruce a Ben se vydali k laborkám a já do svojí dílny. Vzal jsem si stavbu stroje na starost. Jenže sotva po vykročení ze zasedačky nás následoval Wilson. Co zas chtěl?

„Starku,” zavolal na mě a já se zastavil. Ohlédl jsem se po něm s pohledem 'Co po mně zase chceš?'

„Co je, Same. Ty nemáš práci?” ušklíbl jsem se a založil si ruce na hrudi s upřeným pohledem na Stevova druhýho kámoše. Jelikož tím prvním byl Barnes.

„A co máme dělat my? Vy sice budete zachraňovat Kapitána Ameriku, ale my nehnem ani prstem,” zaprskal a já protočil očima. Zakrýval jsem pobavený úsměv.

„Je tu Parker, Barnes a Storm. Vlastně by bylo třeba, aby na ně někdo dohlídl,” pokrčil jsem rameny a očekával Samovu nepřijatelnou reakci. Nakonec…Barnese nesnášel, takže to byla hodně velká sranda.

„Tony, ty víš, že Barnese nenávidím. Nejen, že málem zabil Steva, ale i Nat a mě!” štěkl a já se pouze ušklíbl. Jak jinak. Očekával jsem to. Proč jsem se s nikým nevsadil? Docela škoda.

„Hele, to není můj problém. Nemůžu za to, že ti před nedávnem udělal pár bebí, u čehož jsem nebyl,” protočil jsem očima a Sam se rozhodl pro odchod. Prostě mě probodl pohledem a odešel. Já se rozhodl přesun do svojí dílny.

Byla o patro výš, ale i tak jsem vyjel výtahem, jako líný prase. Noco. Jinak by tady ten výtah byl zbytečnej. Vešel jsem do svojí chráněné dílny a rozhlédl se. Takže teď vymyslet, jak postavit ten krám. Nějak to táta vymyslet musel, takže musím použít instinkt.

Přešel jsem ke svýmu pracovnímu stolu a začal si na něj skládat potřebné věci pro konstrukci rakve, která by měla pomoct Rogersovi se vrátit do původní formy, tak jak ho známe.

„Pane, nalezla jsem v systému staré fotografie a dokumenty Vašeho otce,” ozvala se F.R.I.D.A.Y. a já zvedl hlavu od práce na stole. Dokumenty mýho táty? Možná by tam mohl být plán na ten stroj, pokud ho už dávno nezkartoval.

„Načti mi všechno v nejvyšší kvalitě,” rozhodl jsem a otočil se k grafickému panelu, kde začaly nabíhat různá data. Složky s fotkama, plány apod. Prvně jsem se rozhodl pro fotografie. Bylo na nich všechno. Od doby války po dobu, než zemřel s mámou.

Na občasných fotkách z války byl s agentkou Carterovou, Stevem apod. Dokonce tam byly zaznamenány momenty před pokusem a po. Rakev tam byla vidět dokonale. Měl jsem se aspoň vzhledově jak chytnout, ale pak jsem našel fotky, kde byl s mámou, pak s malým miminem a další.

Došlo mi, že to mimino jsem byl já. Tvářil jsem se nešťastně, což máma s tátou byli veselí. Smáli se a mně z toho ukápla nevědomě slza. Scházeli mi oba, i když to tak občas nevypadalo. Nechtěl jsem, aby takhle dopadla Cadence, nebo dvojčata. Nesmí přijít ani o mě, ani o Pepper.

„F.R.I.D.A.Y., načti mi fotografie s tím strojem, co potřebujem vyrobit,” řekl jsem a okamžitě opustil prostor mezi vzpomínkami a mnou. Jakmile tak bylo, udělalo se mi líp.

„Moulo,” rozmáchl jsem se rukama a otočil se k rohu místnosti, kde sídlil na samotce můj velice 'ne'inteligentní stroj, který podělá všechno, na co sáhne. Proč jsem z něj už dávno neudělal něco jinýho…

„Dones mi flašku. Tohle bude opravdu dlouhá noc,” pokrčil jsem obočí, jakmile se na mě konečně podíval. Aspoň myslím. Pak mě už nezajímal. Obrátil jsem se zpět k práci a začal seřazovat věci ke konstrukci. Pak jsem s ní začal, jenže v tu chvíli jsem uslyšel hlasitou ránu, která zničila všechny moje sny.

S úlekem jsem se obrátil a uviděl Moulu stát. Nevím, jak to jinak nazvat. Nad ohromnou louží nějaký vody a roztříštěným sklem. To nebyla voda!

„Můj chlast za 1300$!” štěkl jsem nešťastně a Moula vydal nešťástný zvuk. Ne nad ztrátou mýho drahýho pití, ale nad tím, že jsem doslova zařval. Proč já musím mít takovou smůlu!

Vydal jsem se to tedy uklidit, protože kdyby to měl uklízet Moula, poděla se ještě něco jinýho. Znovu jsem ho zahnal do rohu a já vzal kus střepu do ruky pořezal jsem se a vyjekl bolestí, s čímž střep padl znovu na zem a roztříštil se víc.

„Dohaj…!” jenže pak jsem se dorazil. Pro jistotu jsem se rozhlédl, ale nikde nikdo. Nikdo, kdo by mě okřikl za nesprávný slovník nebo tak. Ulevilo se mi, ale zároveň mi došlo, že to brzy opadne, protože se Steve vrátí.

Ani jsem si nevšiml, že mi mezitím poslala Pepper SMS, že se brzy vrátí. Bylo mi momentálně všechno jedno. I krvácející rána na dlani mojí ruky.