*Cadence*

Po pár dnech odbyté práce jsme už nevěděli. Všechny pokusy buď dopadly stejně a nebo vůbec. Byla to spíš katastrofa, protože se nám nedařili rozlousknout něco jako hlavolam Hydry. Jak dokázali vynaleznout něco, co nám sebralo schopnost. Jak a proč?

Defakto jsem v laboratoři už bloudila. Přebíhala ze strany na stranu jak pomatené zvíře a nevěděla, jak dál. Byla jsem zapletena do zmatku, ze kterého nebylo úniku. Do doby, než to celé zvrátíme.

Ozvalo se klepání na dveře laboratoře. Všichni zvedli hlavu kromě mě. Já byla zabraná do své práce, která stejně nic nepřinesla. Byla jsem z toho víc špatná jak z rozchodu se Stevem. Ten byl už natrvalo…jak se zdálo.

„Můžu si vypůjčit Cadence?” zaslechla jsem hlas Natashy, která vešla do laboratoře a dívala se směrem na mě. Já se neotočila. Dělala jsem, jakoby mě její pozornost nezajímala.

„Žádnej problém. Stejně tu už tvrdne několik dní a neuspěli jsme ani tak,” řekl Tony a já konečně zvedla zrak od práce. Odložila jsem nástroje k práci na stůl a vydechla, když jsem se zapřela dlaněma o hranu stolu.

„Cadence, jdi. Stejně tady ztrácíš čas,” pobídl mě Bruce a já si povzdechla. Opustila jsem svůj prostor a vydala za se Natashou, která byla ve sportovním oblečení. Krátkém tílku, černými tepláky a tenisky. Když jsem za ní došla, vřele se na mě usmála a vyvedla mě mlčky ven.

Chvíli mě někam vedla a potom ke mně do pokoje. Tam okamžitě zamířila k mojí prostorné skříni, která byla jako další pokoj a vybrala mi v něm taky sportovní. Tričko, kraťasy a tenisky. Bez řečí jsem si to oblékla a po té mě Nat vyvedle ven z budovy, kde už čekal Clint a Sam.

„Trochu si zaběháme. Pak půjdem do tělocvičny se protáhnout a procvičit svoje dovednosti,” oznámil nám HawkEye. Já nic nenamítala. Pouze jsem následovala Clinta s Natashou po boku se Samem, když jsme vyběhli do ulic NY.

Běhali jsme několik minut, půl hodiny, hodinu, dvě hodiny. Bez přestání a já si zvykala. Běhali jsme v normálním tempu. Nikoliv závody, jako s námi dělal Steve. Chybělo mi to. Pořád jsem se s tím nevyrovnala, ale musela jsem.

„Dáme poslední ulici a vrátíme se,” řekl vedle mě Sam. Nejdřív jsem myslela, že to bylo na všechny, ale pak mi došlo, že to bylo na mě. Stále jsem udržovala tempo a trochu hlavou pootočila po Wilsonovi.

„Dobře…,” řeknu polohlasem a zase se věnuji cestě. Dlouho nikdo nic neřekl ani potom, co jsme se vrátili do věže a zamířili do spodních tělocvičen. Hned potom, co jsme vešli, odtáhla mě Natasha k žíněnkám a Sam s Clintem se věnovali svému. Legolas lukostřelbě a Sam se svou výstrojí poletoval ve vzduchu a využíval velikosti prostoru.

„Zabojujem si trochu? Vlastně jsem se tě ani nezeptala,” zlomil se Nat hlas a já zpozorněla. Podívala jsem se po ní konečně se zájmem.

„Jestli mi to pomůže odreagovat,” pokrčila jsem rameny a Natasha se vzápětí postavila přede mě v metrovém odstupu. „Víš jaký styl používám,” uvědomila jsem ji a rusovláska souhlasně přikývla.

„Já mám taky svůj. Začni,” usmála se a já zareagoval okamžitě. Moje pravá ruka vystřelila vpřed a Natasha ji zachytila a blokovala. Tak jsem dostala možnost smýknout jednou nohou a vzít s sebou její nohy. Brzy se ocitla na zemi a já nad ní.

Agentka se brzy dostala na nohy, zachytila při vstávání moje ruce a zkroutila mi je za zády. Zaskučela jsem bolestí, ale brzy jsem se ze sevření vykroutila a dupnula ji na nohu. Dostala jsem tak chvilku času. Obepnula jsem jí ruce krku a nohy kolem pasu, abych ji dostala na zem, ale Nat to využila ve svůj prospěch a nechala mě spadnout na záda tak silně, že jsem se rozkašlala.

„Sakra!” zaklela jsen při kašlání. Takovej úder jsem mohla čekat. Přece jen jsem bojovala s ruskou agentkou vycvičenou pro zabíjení. Já používala styl, co mě naučili v Hydře.

„Jsi v pořádku?” nabídla mi Natasha ruku, abych se mohla postavit. Přijala jsem ji a pomohla mi na nohy. Stále jsem ještě sbírala zbytky kyslíku, který jsem po nárazu ztratila.

„J-jo. Nic mi není,” usměju se a rozhlédnu se roztřeseně kolem sebe. Jakoby se kolem mě svět malinko hroutil, ale ustála jsem to. Spíš jsem se jenom motala.

„Byla jsi v tý laboratoři zavřená skoro tři týdny. Potřebovala jsi se trochu protáhnout. Zacvičit si,” ocitla se na mým rameni její ruka a já ucukla. Zase jsem byla trochu mimo, ale přešla jsem to a s úsměvem se na Tashu otočila.

„Asi máš pravdu. Neuvěřitelně jsem se za tu dobu uzavřela. Skoro s nikým nepromluvila,” ztišila jsem svůj hlas a podívala se po Clintovi, který pohodově střílel na terč a pokaždé se správně trefil. Sam pro změnu střílel za letu na svoje terče.

„Rozešli jste se?” zeptala se posmutněle Nat a já sklopila oči k zemi. Posadila se na žíněnky do tureckýho sedu a mnula si původně namoženou ruku, která byla už v pořádku. Už jsem neměla ani sádru, protože mi ji Banner sundal.

„Jo…,” šeptla jsem zklamaně a držela se, abych neupustila slzy z očí. Zas to na mě přicházelo, ale já se držela. Pořád jsem Steva milovala, ale musela jsem dál. Vykašlat se na všechno a začít znova. Jen takhle jsem mohla v životě uspět.

„Přitom jsem vám to tak moc přála,” povzdechla si Natasha a sedla si ke mně. Jemně mi stiskla rameno a zároveň se dívala na chlapy.

„Prokletá Hydra. Debilní Doctor Doom. Proč se to muselo stát!” postěžovala jsem si, abych zahnala smutek. Jenže tím jsem si ho spíš přiváděla. Srovnat se s tím vším. Bylo to těžké.

„Kdy jsi s ním mluvila naposledy?” ptala se dál a já uhnula pohledem. Nevědomky mi po tváři stekla slza a já si ji hřbetem ruky okamžitě setřela.

„Před třemi týdny,” odvětila jsem a postavila se. Aniž bych se na někoho z ostatních podívala, zamířila jsem ven z tělocvičen směrem můj pokoj. Vlezla jsem si dovnitř a zamkla se. „F.R.I.D.A.Y., zařiď, ať mě dnes už nikdo neotravuje,” řekla jsem a šla do koupelny. Osprchovala jsem se a převlékla do normálního oblečení.

Přešla ke svojí posteli a nechala na ní spadnout svoje unavené potlučené tělo. Chtěla jsem se za ty týdny trochu prospat, jelikož jsem toho moc nenaspala. Ale moji oči ne a ne zavřít. Zkoušela jsem to, ale nakonec jsem se všech šancí vzdala a posadila se.

Přemýšlela jsem. Jak všechny vrátit do normálu a dát vše do pořádku. Přišla jsem si jako na ruským kole. Všechno se kolem mě točilo, i když jsem nechtěla. Jenže pak mě něco napadlo. Poslední mise na základně Hydry zhruba před měsícem.

Prováděl se tam poslední pokus o vytvoření super vojáka ze séra, co tam Steve sebral. Jenže teď byla otázka, zda by se jedna ampulka dala namnožit, protože by nestačila. Vnuknul se mi nápad a doufala jsem, že by mohl vyjít, ale napřed jsem se potřebovala ujistit.

Seskočila jsem z postele a vyběhla ze svého pokoje. Teď jsem ze všeho nejdřív potřebovala vědět, jestli to sérum u sebe Steve měl. Mohla by to být jediná jeho záchrana a taky Kapitána Ameriky.

„F.R.I.D.A.Y., kde se právě nachází Steve Rogers?” zeptala jsem se za běhu, když jsem mířila k jeho pokoji. Doufala jsem, že tam nebude. Nechtěla jsem mu vysvětlovat, co zamýšlím.

„Steve Rogers se momentálně nachází poblíž zasedací místnosti v sedmnáctém patře, slečno Starková,” odpověděla mi UI a já se mohla uklidnit. Jeho pokoj byl jinde, takže jsem měla dost času. Neměl důvod se do pokoje zatím vracet.

Vlezla jsem do výtahu a vyjela do patra s jeho pokojem. Pak jsem se ne moc nápadně proplížila dovnitř pokoje a začala se rozhlížet. Místo, kam by něco jako sérum supervojáka mohl dát. Musím přemýšlet, jinak se Avengers rozpadnou a to nebude to nejhorší co všechny a svět čeká.

Začala jsem šuplíkama u malých skřínek. Pak pod postelí, ve skříních apod. Nic jsem nenašla. Já se šance nevzdávala a hledala dál. Bylo sice fakt, že to třeba nenajdu, ale za pokus to stálo.

Jenže v jedné skříni. Vypadala jako armara do Narnie. Kecám. Tohle by si nikdy Tony do domu nepustil. Prostě normální skříň. Našla jsem v ní na úplným dně menší krabici. Bylo v ní několik věcí a zrovna ampule se sérem. Rozzářila jsem se štěstím, že se toho nezbavil.

Nehrála jsem si na zvědavou, popadla ampuli, kterou jsem strčila do kapsy a opustila pokoj tak, jak byl před mým příchodem. Snad se o mojí návštěvě nedozví. Ale teď jsem stejně musela do laborky. Stále jsem si po cestě dávala bacha, abych nepotkala někoho náhodnýho. Nakonec jsem do laboratoře dorazila a našla tam jen Bruce.

Člověk, který mě pochopí a snad mi pomůže. Pomyslela jsem si a šla za ním, aniž by o mně věděl. Ocitla jsem se za jeho zády a sáhla mu opatrně na rameno. I tak sebou polekaně ucukl a ohnal se. Já včas uhnula a zabránila tak tomu, že by mě chytil za zápěstí.

„To jsem já, sakra!” křikla jsem podrážděně a Bruce se uklidnil. Narovnal si brýle a oddychl si.

„Promiň. Přehnaná reakce. Co potřebuješ?” usmál se a já místo odpovědi sáhla do kapsy a vyndala ampuli se sérem. Strčila jsem mu ji do ruky a pokrčila obočí.

„Víš co to je?” zeptala jsem se, když si to Bruce zkoumavě prohlížel. Ale pak se zarazil a projel mě zaraženým pohledem.

„T-to je…kdes k tomu přišla? J-jak!” vysoukal ze sebe překvapeně a já se sebevědoně usmála. Bral mě vždycky za génia, ale tohle byl pro něj vrchol všeho.

„Při poslední misi to Steve sebral v Hydře, když jsme se zbavili těch dvou a přivedli toho doktora,” vysvětlila jsem mu a Bruce okamžitě odskočil k nejbližšímu pracovnímu stolu s chemií. Začal to zkoumat pod mikroskopem na malém sklíčku, na nějž si ukápl malou slzičku.

„Dokážeš ho přivést zpět?” zeptala jsem se nadějně, když byl štěstím bez sebe jako malé dítě. Doufala jsem v to. Když jsme nemohli být spolu, tak ať je aspoň zase jako předtím. Bez svých schopností bych to přežila.

„Napřed budu muset zvýšit množství a potom by to možné bylo. Ale je tu jeden háček,” začal mě napínat a já zpozorněla ještě víc. Jaký háček. V čem mohl být, když to vypadalo docela snadno.

„V čem?” rovnou jsem se zeptala a Brucovi zkameněl výraz. Došlo mi, že to bude asi hodně blbí, jinak by se takhke netvářil.

„Jestli bude vůbec Steve souhlasit se zpětnou přeměnou…”