*Cadence*

„Zopakujem si to někdy? Nikdy předtím jsme si takhle ještě neužili!” zvolala radostně Wanda, když jsme se zrovna vrátili zpět domů. Taky jsem se pokusila za celou dobu uvolnit a neodpustila si pár nepřijatelných poznámek na Pietrův a Peterův účet. Jenže hned u vchodu do budovy to ze mě všechno opadlo. Ještě víc potom, co jsme byli ve výtahu a mimo něj.

„Nezajdem na oběd? Aspoň konečně nevaří Vision,” zněl Pietro nadšeně a sestra ho probodla pohledem. Já na to neměla náladu. Když šli dál, nepozorovaně jsem se vytratila jinou chodbou pryč. Řekla jsem si, že bych potřebovala už vědět víc. Byla to už dlouhá doba, co jsem se Stevem nemluvila. Snad už nebude v laboratoři, ale v nějakém pokoji.

„F.R.I.D.A.Y., kde najdu Rogerse?” zeptala jsem UI a očekávala odpověď, zatímco jsem bloudila na vlastních nohou po dlouhé chodbě. Dlouho se mi odpovědi nedostalo, tak jsem se zastavila u okna, u něhož jsem se svezla zády na zem.

„Ve čtrnáctém patře a pokoji č. 67,” ozval se ze zdí hlas umělé intelingence a já vzhlédla ke stropu. Ani jsem neodpověděla, vyskočila jsem unaveně na nohy a jako zombie jsem se vydala ke schodům, jelikož jsem byla o patro výš a volat si výtah mi přišlo zbytečný.

Seběhla jsem schodiště o patro níž a vydala se hledat určitý pokoj. Zanedlouho se mi to podařilo a po čele mi zacaly stékat kapky potu. Začala jsem mírně panikařit, ale otřásla jsem se a natáhla se rukou po dveřích. Moje ruka sáhla do prázdna pár centimetrů od dveří. Stále jsem si byla nejistá, ale pak mi došlo, že to hrozně moc hrotím. Jsem Starková a pořád jen brečet? To taky není zrovna k užitku.

Vzala jsem za kliku a opatrně ji otevřela. Dveře se pohnuly a já do nich nahlédla. Rozbušelo se mi srdce stresem, když jsem uviděla Steva sedět na posteli a jak si něco črtal do bloku. Dělal to vždycky, když si potřeboval zkrátit čas. Když jsem byla ve škole, s Tonym nebo tak. Vlastně pořád.

„A-ahoj,” zkusím ho pozdravit a usmát se, když vejdu do pokoje a zavřu za sebou. Jakmile se dovřou, Steve sebou leknutím ucukne a otočí se na mě. Jeho neutrální výraz opadl a teď byl spíš smutný. Rvalo mi srdce vidět ho jako kluka, kterýho za války mlátili.

„Ahoj…Cade…,” pozdravil mě taky, složil blok a položil ho na noční stolek vedle postele. „Co tady děláš?” zeptal se zaraženě a zkoušel se pousmát. Já na to zareagovala pokýváním a přesunula se na koberec u postele, kde jsem si na něj sedla v tureckým sedu.

„Podívat se, jak se ti daří,” odvětila jsem s klidem a poklepávala prsty na pokrčené noze. „Cos kreslil?” poukázala jsem na blok na stolku. Vlastně mě to zajímalo už hodně dlouho, ale nikdy mě k bloku nepustil. Prý to bylo jeho soukromí.

„Ale nic,” odbyl mě a uhnul pohledem. Asi se za sebe styděl, ale já to tak nebrala. Milovala jsem ho pořád. I přes to, jak vypadal teď. „Neměla bys tu být,” sykl a slezl z postele. Pořád stejný. Pomyslela jsem si a vylezla na nohy. On přešel k oknu a opřel se o jeho futra.

„Steve, to na helicarrieru…,” začala jsem, ale přerušil mě. Zatvářila jsem se ublíženě a šla blíž. Postavila jsem se na druhou stranu okna naproti němu a opřela se bokem o stěnu.

„Nemohla jsi za to, dobře?” podíval se na mě otráveným pohledem a opět se otočil zpět k oknu. Cítila jsem se ignorovaná, ale spíš o tom nechtěl mluvit. Nedivila jsem se.

„Prostě mě mrzí, že jsem tě uhodila. Nebylo to vůči tobě fér,” šeptnu zklamaně a sklopím oči k zemi. Doufala jsem, že to vyřešíme a budem zase spolu, ale tohle setkání mělo jeden háček. Už nebyl takový, jakýho jsem znala. Už nebyl Kapitán Amerika.

„Mohla za to Sharon. Mělo mě napadnout, že to nenechá jen tak,” hlesl a odlepil se od okna. Začal chodit různě po pokoji a já ho zaraženě pozorovala. Raději jsem mu do toho nemluvila a jen tiše přihlížela, dokud se nezastavil a nesedl si zpět na postel.

„A to jak mluvila o tom dítěti…to lhala. Že jo?” chtěla jsem se ujistit a šla k němu. Ucukl sebou, když jsem přiblížila víc a chtěla si sednout k němu. Rozhodla jsen se to ignorovat a sedla si navzdory jeho reakci.

„Ať to dítě bylo kohokoliv, moje ne. Nikdy bych tě nepodvedl, protože moje vůle by mi to nedovolila,” řekl s odvráceným pohledem jinam. Mrzelo mě, jak se choval. Chtěla jsem ho objat, nebo tak, ale zároveň jsem se bála ho dotknout, abych mu něco neudělala. Byl tak malý a hubený…

„Poslyš,” položím mu ruku na rameno po delším uvažování a jemně ho stisknu. „I potom všem tě miluju pořád. Beru zpátky, to co jsem řekla,” ztiším hlas a uvidím u něj bolestný výraz. Píchlo mě u srdce a povolila ruku na jeho rameni.

„Spíš to tak bude lepší. Tony nechce, abychom spolu byli a teď tohle,” ukáže na sebe. „Mi to nijak neumožňuje. Už nejsem supervoják, ale jen obyčejný kluk z Brooklynu, kterýho každý mlátil. Zasloužíš si někoho lepšího,” odtlačil mi moje ruku zpět do klína a nepodíval se na mě.

„Musíš se smířit s tím, že spolu být nemůžeme. I já to musel přijmout, než jsem opustil laboratoř,” zlomil se mu hlas. „Prosím, Cade…odejdi,” zašeptal a ani se neotočil. Zadržela jsem dech a nevěděla, co dělat. V očích mě opět začaly tlačit slzy.

„A-ale, Steve!” vyhrknu překvapením a snažím se slzy skrýt. Přisunu se k němu blíž, ale rozdělí nás jeho natažená ruka. Zaskočeně se na ní chvíli dívám, než se Steve opět postaví.

„Nedělej to těžší, než to je. Prosím,” odpověděl mi a mně nezbývalo nic jiného, než poslechnout. Vyskočila jsem na nohy a vyběhla ke dveřím. Se slzami v očích jsem dveře otevřela a hlasitě za sebou zabouchla. To už mi slzy tekly po obličeji a já se svezla zády po dveřích na zem.

Nebrečela jsem, ale byla jsem z toho mimo. Nevěřila jsem, že tp řekl. Zřejmě mě nesnášel. Za to, co jsen udělala. Jak jsem si mohla myslet, že všechno bude v pořádku. Tohle se do pořádku nikdy nedá.

Vím, že jsi tam, vím to
Lidé se ptávají, kde si
Prý ať jsem silná a já snažím se
Vždyť vím jak blízko jsme
Kdo k tobě smí?
Vždyť máme jeden druhého
Sami jsme my dva
Čeká nás spousta dnů…
Rád sněhuláky stavíš

Zašeptala jsem kousek z jedné písničky, co jsme měli oba rádi. Vlastně jsme si ji oba kolikrát zpívali, když jsme stavěli sněhuláka po napadání sněhové nadílky. Vánoce byly pokaždé krásné. Společně s rodinou a přáteli jsme byli spolu a slavili.

Zavřela jsem oči a zůstala opřená o dveře.

*Steve*

Vykázat ji z toho pokoje bylo pro mě to nejtěžší, co jsem kdy udělal. Asi byla naštvaná, když za sebou práskla dveřmi při odchodu, ale já to myslel dobře. Nechtěl jsem, aby se semnou trápila, když jsem dopadl takto. Dlouho by to nefungovalo a brzy by se nám vztah stejnak rozpadl.

Zachoval jsem se, jako bych to bral úplně normálně a sedl si zpět na postel. Občas jsem se koutkem oka podíval po dveřích. Doufal jsem, že se už nikdo neobjeví a nepůjde za mnou. Chtěl jsem být sám. Vstřebat to a urovnat si v hlavě, co vlastně chci. Nebylo jednoduché se na sebe podívat. Na svůj život Kapitána jsen si víceméně zvykl a přišel jsem o něj.

Co by na to řekl doktor Erskine. Pomyslel jsem si se smutkem, který jsem zahnal, natáhl se pro blok s tužkou a rozevřel ho na původní stránce. Měl jsem tam svoje první skicy od rozmrazení. Stark Tower, než mě povolali k Avengers, Peggy, Howarda, Buckyho a taky…Cadence. Poslední kresba, kterou jsem začal nějakou dobu potom, co se Cade stala Avengerem.

Chtěl jsem v kresbě nějaké věci pokračovat, ale nakonec jsem blok zaklapl, schoval do zásuvky ve stolku vedle postele a taky tužku. Tolik mi rvalo srdce, co se stalo. Bál jsem se, že Cadence mě bude nenávidět. Že se jen přetvářela, aby byla ke mně milá a já to odmítl.

Chtěl jsem, aby si našla někoho normálního. Třeba se všem schopnosti vrátí, ale to, co mi dal Erskine. To ne. Kapitán Amerika vznikl, protože vznikl Red Skull. Měl jsem za úkol Red Skulla porazit a zachránit tak všechny. Místo toho s pomocí držení Tesseractu zmizel a já zůstal v letounu plným atomových zbraní.

Nechal jsem na zemi svoji milovanou a skončil u ledu. Takhle to mělo skončit? Měl skončit Bucky Winter Soldierem, kterýmu nikdo nevěří? Měla si Cadence projít jako malá peklem, aby byla dnes s Avengers a dcerou Tonyho? Asi ano…