*Bucky*

Dávat si dohromady vzpomínky byla jedna věc, ale ještě zvládat další věci, byla ta další. Stali se toho hodně. Nic už nebylo, jako dřív. Momentálně situace probíhala ve strachu a obavách. Nikdo nevěděl, jestli se vše vrátí do původních kolejí. Mě se to netýkalo, ale i tak jsem zkoušel vycházet s ostatními. S jedinými, s kým jsem si rozuměl je Steve a Cadence. Jenže oba jsem ještě neviděl od doby, co mě jeden z vojáků Hydry praštil natolik, aby mě uvedl do bezvědomí.

Byl jsem u sebe v pokoji a stále si vzpomínal na staré časy za války. To Hydra mě o to všechno chtěla připravit a stala se ze mě hrozba pro celý svět, ale Steve si prosadil, že budu u všech rovný. Nikoli někdo poddajný a hrozbou. Agentka Romanoffová a Wilson mi nevěřili vůbec. Pak tu byl ještě ten pavouk a Fantastická čtyřka. Nedokázal jsem si zvyknout na tolik lidí, než kdykoliv předtím.

Jako Winter Soldier jsem plnil rozkazy. Po každé misi mi mazali paměť a já pozbil na další boje v budoucnu. Měl jsem ještě jednu vzpomínky. Tu jednu z nejhorších a nechtěl jsem o ní nikomu říkat. Citově by tu ranila dva lidi, protože žijou ve lži. Smrt dvou Starků při autonehodě, kterou jsem zavinil já pod vlivem Hydry. Nenávidím se za to a i když jsem to neudělal ve vlastní vůli. I za to, že mám Cadence rád jako kamarádku, se kterou si hodně rozumím. Proč zrovna její prarodiče a rodiče jejího táty.

Zabil jsem spousty jiných lidí, ale nechal jsem to v zapomnění někde na Sibiři. Můj život byl jiný. Bylo mnohem víc Zimních vojáků jako já, ale já jediný byl nejvíc osvědčený po celých sedmdesát let a několik desítek zamrznutí.

Už jsem tam nedokázal pořád sedět a rozhodl se projít a prozkoumat víc Avengers Tower. Umělá inteligence mě tu provázela na každým kroku, vyhledávala mi určité části budovy a taky dodávala informace. Co dnešní doba nenabídne. Pomyslel jsem si, když jsem prošel kolem pár plně vybavených tělocvičen ve spodních patrech. Žíněnky, boxovací pytle, terče na ovládání. Všechno možné, na co bych si jen pomyslel. Tohle bylo úžasný.

„Něco hledáš?" zeptal se někdo za mými zády, když jsem se na chvíli zastavil a přemýšlel nad svým životem nyní. Okamžitě jsem se takticky otočil na toho, co se dotázal a uviděl jsem černovlasýho kluka. Měl vlasy o trochu kratší než já a taky zelený výrazný oči.

„Jen si to tady procházím," odpověděl jsem mu polohlasem, jelikož jsem na komunikaci moc zvyklý nebyl. Mluvit s ostatními bylo pro mě jako druhý Vánoce, i když jsem je naposledy zažil ve čtyřicátým prvním. Kluk si mě pozorně prohlížel a ucítil jsem na sobě husí kůži.

„Jsem Zac Spencer, Hydra mě zajala jako dítě a taky znám od mala Cadence," podal mi ruku, když se pousmál a já ji nervózně a nejistě přijal.

„Bucky Barnes," představil jsem se taky a pak jsme se pustili. Nad mým jménem pokýval a rozhlédl se kolem sebe.

„Na Winter Soldiera vypadáš docela normálně na to, co o tobě všichni říkali," pronesl s klidem a já ztuhl. Takže znal i moje druhé jméno od Hydry. Nechtěl jsem to, ale co se dalo dělat. Už to holt nevrátím, ani nikoho z těch, co jsem zabil.

„Tak to jsem rád. Nikdo kromě Kapitána Ameriky a Starkovy dcery mi tu nevěří," pokrčil jsem rameny nad jeho odpovědí a očekával reakci, která se stále nedostavila. Pořád se mladší rozhlížel kolem sebe a neodpovídal.

„Je jasný, kdo byl ovládán Hydrou, tak je tu vítán. S tím si nelam hlavu," pousmál se, pak přišel ke mně a jednou rukou mě objal kolem ramen. „Slyšel jsem v Hydře o Zimním vojákovi  hodně a taky mě vždy fascinovala ta paže," ukázal na mojí kovovou část a já nevěděl, co na to říct.

„V-vážně?" zajíkl jsem se a zůstal na něj zaskočeně civět. Mladší pouze přikývl a dal se do kroku, čímž donutil jít i mě. Chvíli bylo ticho a došli jsme až k nějakým dveřím, které Zac otevřel a vešel dovnitř. Já ho poslušně následoval.

Mladší šel k nějakýmu baru, za kterým vzápětí začal míchat nějaký drink. Byl pohodář, nebo se mi to aspoň zdálo. Možná si s ním budu i rozumět. Pomyslel jsem si.

„Dáš si? Já jo," ušklíbl se Zac a vyndal dvě sklinky, do kterých vzápětí drink rozlil. Já pouze přikývl a bez řečí přešel k baru. Mladší mi podal sklenku a po té si s ní cinknul s tou svojí. Pak jsme se napili.

„Jak dlouho tu jsi?" zeptal jsem se ho a snažil se chovat normálně, i když to byl momentálně nadlidský úkol, protože těch sedmdesát let bylo dlouhých. Těžko se zvyká na to normálním. Vlastně život Winter Soldiera byl pro mě normální, ale žil jsem ve stínu a strachu. Teď už však ne. Byl jsem u normálních lidí. Doufám...

„Dva roky. Necelý nebo aspoň myslím," pokrčí rameny. „Cadence je s Avengers mnohem dýl, ale i tak jsem si se všema zvládl vybudovat vztah. Jenže teď je to všem úplně u...ty víš kde, no a protože všichni ztratili schopnosti, tak teď řešíme tohle," vysvětlil mi a kopl do sebe zbytek obsahu sklenky.

„Taky jsi měl?" ubezpečoval jsem se a taky se napil. Zac sklenku odložil na pult baru a povzdechl si.

„Elektřinu. Přijdu si, jakoby mi někdo vytrhl co nejvíc energie z těla. Jsem slabý, unavený a nedokážu se na nic soustředit. Cadence prý probrečela několik hodin, ale nikdo přesně neví proč. To s ní a Stevem se rozneslo po SHIELDu hodně rychle," opřel se o bar nataženýma rukama a vydechl.

Takže se to mezi nima nevyřešilo? To mě hodně mrzelo, ale co se dalo dělat. Nesmím nikomu zasahovat do života, i když by to měl být váš nejlepší kámoš z války a dětství. „A ti dva...kde teď jsou?" zajímal jsem se, jelikož jsem je ještě od té doby neviděl. Zac se na mě podíval a potom se rozhlédl kolem sebe.

„Cadence je u sebe a o Capovi zatím nevím nic. Radši do ničeho zbytečně nestrkám nos a hledím si svého," začal si nalévat další sklenku a přestal mě vnímat. Místo toho někdo vešel do dveří pokoje a oba jsme se s leknutím otočili. Přišla nějaká mladší holka brunetka a s ní bělovlasý vyšší kluk.

Ty jsem ještě neznal, ale radši jsem se držel dál. Nechtěl jsem větší problémy a podezírání, když jsem s někým blízkosti. Šel jsem strannou, i když mě ten bělovlasý všiml a upřel na mě zlověstný pohled.

„Pár z nás jde ven. Hlavně Parker a Jane. Přidáš se?" zeptala se dívka Zaca u baru, který mezitím stihl dopít další sklenku a položit ji před sebe. Pouze se usmál a opustil prostor baru.

„Klidně, stejně se tu momentálně nic neděje," souhlasil a postavil se naproti nim. Dívka s chlapcem přikývli. Zřejmě to byli přátelé. Já tu žádné neměl, tak jsem raději mlčel a dělal, že tam nejsem.

„Pojďme. Cestou vyzvednem Cadence a ty dva," vyhlásil bělovlasý a už začali všichni tři odcházet mimo pokoj. Jakmile byli pryč pár minut, rozhodl jsem se ho opustit taky, protože mi přišlo divný tam zůstávat, když tam nikdo nebyl.

*Johnny*

„Přestaň mě už konečně poučovat. Nejsi moje máma, abys mi říkala co mám dělat a co ne," odsekl jsem svojí sestru, která momentálně za mnou chodila jak otravnej ocas, protože na mě vybalila všechno ohledně tý doby, co jsem odešel od týmu. 

Nechtěl jsem s ní mluvit. Byla mi za tu dobu totálně ukradená a chtěl jsem na vzduch. Se svým autem a pěknou rychlostí po městě. Třeba později zajet i na motorky, ale fakt možná. Pokoušel jsem se Susan prostě ignorovat, i když to bylo děsně těžký. Setřást sourozence, který vás neustále poučuje o pravidlech a chování.

„Nejsem sice tvoje matka, Johnny, ale musíme si něco ujasnit!" zvýšila na mě hlas a já se zastavil zády otočený k ní. Pak jsem se na ní otočil a uviděl vážný a nazlobený výraz mojí sestry. Proč mi musela sakra lézt do života?! Proč mě nahlásila u SHIELDu!

„Jestli myslíš návrat do týmu, tak to asi nepůjde, jelikož jsme všichni čtyři přišli o schopnosti a navíc bych se do věže F4 ani vrátit nechtěl. To jste si nemohli udělat výšivky s 3? Já už prostě dělám sólově. Možná občas se Spider-Manem, jinak sám. Slyšíš?! Jen sám!" vyjel jsem na ní, ale výraz Sue neopadl. Tvářila se spíš ještě víc naštvaně.

„Kdybys nebyl tak arogantní a sarkastický, tak pochopíš, že jsem tu už dávno nemusela být. Díky tobě!" křikla nahlas, ale já se nelekl. Byl jsem na hádky se sestrou už zvyklí. Vždycky jsem v nich vítězil, tak proč ne i teď.

„Kdyby tam tehdy nestál Ben, tak jsem do té konstrukce nenarazil. Potřeboval jsem se vyhnout kupě šutrů a nevybral jsem to. Dobře?!" vrátil jsem jí to a Sue se zarazila. „Když tam vyseli nahoře ty lidi, potřeboval jsem plán. Něco extra, jelikož Reed držel celou tu část pohromadě a já nemohl, jelikož by kvůli mně uhořeli. Byla to náhoda, že to spadlo. Celou dobu to bylo jištěný a já nechápu, co na tom řešíte." 

Byl jsem z toho na nervy. Vědomí, že by moje sestra umřela kvůli mně…děsilo mě. Neodpustil bych si to, i když tolik Susan nemusím. Pořád je můj sourozenec a kdyby tohle viděli naši, tak mi to neodpustí.

„Johnny, to jsme ale nemohli vědět. V tu chvíli to vypadalo úplně jinak, než říkáš,” bránila se a já toho měl pokrk. Už takhle se toho stalo dost a já to nehodlal rozebírat. Od doby, co tvrdnem v Avengers Tower, neslyšel jsem nic, co by se týkalo Cadence. Defakto díky ní jsme se s Peterem dostali z basy.

„Víš co je ještě lepší? Že jsem kvůli tomu poloviční zločinec a taky další dva lidi, kteří za nic nemohli. Ta Iron Manova dcera si to nezasloužila a Parker taky ne.” S tím jsem se odebral pryč a nechal za sebou sklíčenou sestru se svěšenou hlavou k zemi.

Po delší době jsem našel výtah, s nímž jsem vyjel do patra, kde mám pokoj a vystoupil jsem si. Zmířil jsem k pokoji a potom zaslechl hlasy. Patřící tak dvěma, třem lidem. Zůstal jsem zticha a stát před dveřma svého pokoje.

Objevil se nějakej maník. Černoch. Pak HawkEye a Black Widow. Šli společně a o něčem spolu mluvili. Měl jsem ve zvyku skákat všem do řeči, otravovat a dělat všem ze života peklo. To bych nebyl já.

„Nazdar, vespolek,” oslovil jsem je a vražednými pohledy si mě všichni tři změřili. Co jsem zase provedl?! Jen jsem je pozdravil, jako každej slušnej člověk, což já tolik nebývám.

„Ahoj,” odvětila jediná agentka a tvářila se znechuceně. Co proti mně všichni měli? Nemohl jsem za to, co se stali! Ani za to, co se stalo teď nebo někdy jindy.

„Jak je na tom Starková? Ještě není na nohou?” zajímal jsem se, když se ke mně ještě nic nedoneslo. Doufal jsem, že s ní dám pokec. Nakonec přece jen přišla o schopnosti taky, jako ostatní.

„To je věc Avengers, ne myšlenkově zaostalých idiotů, kteří myslí v týmu na sebe!” zavrčel černoch a moje obočí vyjelo nahoru. Takže já a myšlenkově zaostalý? Dobré vědět. Pobaveně jsem se ušklíbl a pozorně si ho prohlížel.

„A ty jsi zase kdo?” zeptal jsem se s škodolibím výrazem. Dotyčný protočil očima a podíval se po Bartonovi s Romaffovou.

„Sam Wilson,” odpověděl mi. „Parťák Kapitána Ameriky,” řekl a společně s těma dvěma u něj začal odcházet.

„Ještě něco, Storme,” otočil se na mě tentokrát Barton a já se po něm se zájmem podíval. „Tebe lze od Steva odlišit velmi snadno. Není totiž takovej egoistickej hajzl, jako ty,” ukázal zároveň na mě a já to vzal s klidem. Jakoby pochopili a začali odcházet pryč. Já si vlezl k sobě do pokoje a rozhodl si vyčistit myšlenky, když s někým nebudu.