Mezitím...

*Steve*

„Pane Starku, žádám Vás, abyste se okamžitě uklidnil, jinak budu nucen přikázat, aby Vás odtud moji agenti odvedli!" okřikl Tonyho konečně přicházející Nick. Zatímco já se snažil zatím těsně předtím uvědomit, co se stalo a proč se takhle Cadence zachovala, Tony na mě vyběhl. Naštěstí se odhodlalo několik agentů Starka chytit a držet ho ode mě v bezpečné vzdálenosti. 

Přísahal bych, že jsem vážně nic neudělal. Taky jsem nepochopil, proč Cade mluvila o něčem, že bych měl s Sharon čekat dítě, ale pak mi to došlo...asi ji našla a řekla jí lež, které Cadence uvěřila. Celé to zřejmě viděl i Tony a usmyslel si, že jsem jí něco provedl, ale já vážně nevěděl, o co šlo a chtěl jsem si to s danou osobou vyřídit už jednou provždy. 

Aby se nemíchala do mého vztahu, života a nelhala mým přátelům. Pochopil jsem, že tohle byla pomsta. Otočit proti mně vlastní přítelkyni, pro kterou bych udělal cokoliv a teď mě nenáviděla kvůli pitomé lži, co jí Sharon řekla pro vlastní uspokojení. Nikdy bych to asi neřekl, ale nenáviděl jsem jí za to. Nejen že proti mně poštvala Cade, ale rovnou i Tonyho.

Možná to v plánu měla, možná ne, ale vyšlo jí to. Přímo dokonale a já jen žasl. Chtěl jsem s Cadence mluvit a vysvětlit jí to, jenže ona někam odešlo a chtěla být určitě sama. Rozhodl jsem se neriskovat a až jí potkám, promluvím si s ní z očí do očí, ale teď jsem si to chtěl vyříkat s Carterovou a ukončit to. 

„Kapitáne Rogersi, můžete mi vysvětlit, co se tady stalo?!" tentokrát už Fury mluvil se mnou, když se konečně Stark uklidnil a propaloval mě pohledem, po kterým mi naskákala husí kůže pod uniformou. Hlas ředitele mě přivedl zpět do reality a nevědomým pohledem jsem se po něj ohlédl.

„Nevím, ale zjistím to," probral jsem se a při mém rozhodnutí Nick souhlasně přikývl. Aniž bych se ohlédl zpětně po Tonym, který určitě vymýšlel stovky způsobů, jak mě zabít. Hodlal jsem to celé vysvětlit nejen jemu, ale i jeho dceři, jenže teď nebyla ta pravá chvíle. 

Rychlým krokem, tak jako předtím Cadence, jsem se vydal pryč hledat agentku Carterovou. Ani jsem nepřemýšlel nad tím, zda by se nacházela v hlavním centru základny, ale našel jsem ji tam. Ve vchodu do části jsem se opřel ramenem o futra klenby a vyhlížel ji, jak se spokojeně smála s ostatníma agentkama opodál a o něčem spolu klábosily. Ani jsem nemusel hádat, že jim řekla o svém vydařeném plánu.

Když to takhle trvalo ještě chvíli a rozesmála ostatní agentky, už jsem to nevydržel a šel za ní. Chtěl jsem to ukončit. Svoje i trápení mojí milované, které jsem zkrátka dal přednost, protože jsem k ní cítil daleko víc, než k Sharon. Lišily se od sebe a já to poznal. Cadence nebyla pomstychtivá potvora. Což u blondýny jsem nepochyboval.

„Agentko Carterová," oslovil jsem jí pracovně, když jsem se od nich nacházel několik metrů a agentky, včetně ní, se přestaly smát. Místo toho na mě pohlédly s úsměvy a Sharon měla ten největší. Nenechal jsem se tím nijak vyvést a zachoval svůj prostý postoj vůdce. Nakonec, byli jsme na pracovišti a to jsme taky museli dodržovat.

„Kapitáne Rogersi," oslovila mě podle očekávání a já na ní kývl náznakem hlavy, zda by nemohla jít se mnou. Ta na to zareagovala stejně a otočila se zpětně na kamarádky. Ty pochopily a já už odcházel mimo centrálu, abychom si našli soukromí, kde to vyřešíme. Měl jsem dost toho, jak se mi každý navážel do života. Každý mi ho akorát řídil a já o to nestál.

Oba jsme si posléze zalezli do pokoje pro hosty a jakmile jsme za sebou zavřeli dveře, už se na mě Sharon lepila. Bylo mi to nepříjemné. Byla za mými zády a dělala mi v místě krčních obratel masáž z každé strany. Místo toho, abych něco řekl, prudce jsem se na ní otočil a chytil ji pevně za obě zápěstí, se kterými vzápětí začala křečovitě cloumat. 

„Au!" vyjekla a já jí pustil. Odskočila kousek dozadu a upírala na mě ublížený pohled. Já ho ignoroval a tvářil se vážně. Vůči ní až nenávistně, protože si to zasloužila. Neměla právo se mi montovat do života, když se mi ho povedlo zase urovnat. Tady ošetření na rukou a pár slov nic nezachrání.

„Takže mi spolu čekáme dítě? Nevzpomínám si, že bychom měli spolu v poslední době poměr," založil jsem si ruce na hrudi a zkoumavě si jí prohlížel. Jakmile jsem to řekl, Sharon mě probodla pohledem, který vyjadřoval nenávist. Ale vůči komu?

„Starková je ještě malá. Dlouho by vám to stejně neklapalo a nehodíte se k sobě. A vůbec, tvoje stisky bolí!" vyjela na mě a já se pousmál. No jistě. Bolí, ale právoplatně. Nikdo jiný si to nezasloužil víc, než právě ona. Patřilo jí to právem.

„A ty si myslíš, že když jsem se dozvěděl o tom, cos nalhala Cadence, že mě to nebolelo?! Daleko víc, než teď to tvoje fňukání!" zavrčel jsem na ní a můj úsměv zmizel. Na Sharonině výrazu se objevil strach. Možná jsem to přeháněl. Ale ten pocit jsem neměl. Nemrzelo mě to, že jsem se konečně zastal, po tom vězení, Cadence.

„Chováš se jako idiot," zaprskala podrážděně, ale já její reakci ignoroval. Jako idiot? Neslyšel jsem to poprvé, takže mi to nic nedělalo, ale to, co mi řekla Cade...při pomýšlení na celý děj mi píchlo u srdce.

„Podívej se na sebe a zamysli se nad tím, co jsi způsobila. Divíš se, že jsem dal přednost Starkové před tebou?" položil jsem jí ležérní otázku, nad kterou se nijak agentka nezamýšlela. Pouze si odplivla a vydala se zpět ke dveřím.

„Budeš mít ty i ta holka ze života peklo. Ještě jsme spolu neskončili," prohlásila a zaznělo zavrzání od dveří. To byl náznak toho, že jsem se jí konečně zbavil. Jednou pro vždy.

Úlevně jsem si oddechl a potom místnost opustil taky. Spadl mi velký kámen ze srdce, že byla konečně pryč a já konečně mohl vyřešit nechtěný konflikt s Cadence.

„Žádáme všechny Avengers, aby se dostavili okamžitě do zasedací místnosti na poradu," ohlásilo se hlášení a já změnil směr. Mohla se tam Cade dostavit taky, nebo taky ne. Jenže porada byla teď nejdůležitější. Pokud se zjistilo něco nového, nemohl jsem tam nepřijít.

*Cadence*

Někdo vyvolal poradu, ale já na ní jít nehodlala. Už takhle jsem spáchala velký rozruch mezi agenty a nechtěla jsem to opakovat. Ukazovat se před ostatními, před říďou, ani nikým jiným. Za zády mi po chodbě hrdě šel Bucky, který za celou dobu nepromluvil a já za to byla vděčná.

V klidu jsem vešla do centrály, kde už na nás dva padl podezíravý pohled všech přítomných. Já raději uhnula pohledem a hleděla si svého. Jenže to kolem mě prošla asi ne náhodou Sharon a vrazila do mě. Upřela na mě nenávistný pohled a mým tělem se rozlilo zvláštní teplo naděje, že zřejmě s někým důležitým už mluvila a ukončil to.

I tak jsem při nárazu málem upadla a proto mě Barnes zezadu jistil a chytil v pravou chvíli. Pomohl mi zpět na nohy a já na něj děkovně kývla. Můj vděk oplatil pousmáním a společně jsme si šli sednout ke stolu, kde jsme obvykle s týmem sedávali.

„Cadence?" zavolal někdo na mě a já se ohlédla směrem, odkud to šlo. Štěstím bez sebe jsem vyskočila z židle a vyběhla k Peterovi, který byl již na svobodě a u vchodu do centrály.

„Jsi venku!" zajásala jsem radostně, když jsme se objali při mém doběhnutí k němu a myslela si, že začnu brečet radostí. To se málem stali, ale včas jsem to zastavila a s úsměvem si ho prohlédla, když jsme se odtáhli.

„Máš recht, ale to jenom díky tobě," pousmál se a podíval se za mě, kde zpovzdálí stál Barnes se zaraženým pohledem upřeným na nás dva. Asi Parkera z něčeho podezíral a nebo mu jenom nevěřil. Nebylo divu potom, co se stalo v tom skladišti.

„Kde je Johnny?" zeptala jsem se, když mi došlo, že tu byl Spidey sám. Zmateně jsem se rozhlížela, jestli nebyl jen schovaný, ale vážně tu nebyl.

„Je se svojí sestrou a zbytkem party. Moc to růžově nevypadá," pokrčil rameny a já souhlasně přikývla. Nedivila jsem se tomu, co řekl. Mohli s ním dělat úplně cokoliv, ale on se bránit dokázal. Ovládal oheň, takže každýho mohl libovolně zapálit.

„Vrátíš se domů za tetou May?" zajímala jsem se a Peter po chvíli přikývl. Měla jsem představu, jak to teď u nich doma vypadalo. May určitě seděla u něj na posteli v jeho pokoji a zkoušela se mu dovolat, ale bez úspěchu.

„Ty taky?" opětoval mi otázku a já uhnula pohledem na stranu směrem k ostatním agentům, co se klidně věnovali své každodenní práci.

„Ještě nevím. Napřed se musím někomu omluvit," podívala jsem se zpět na něj a pustili jsme se. Jenže pak nás něco oba vyděsilo. Vlastně i Buckyho a další přítomné. Bylo jasně červené světlo, které problikávalo celou základnou jako zběsilé. U toho hlasitý alarm a opakující se hlášení, že jsme byli napadeni. Jenže se neřeklo čím. Měla jsem strach, ale dokázala jsem ho potlačit, že to nebylo vidět navenek.

„Co se děje?!" vyhrkl Peter a už u nás byl Bucky, který stál za mnou. Poplach byl hlasitější a hlasitější. Myslela jsem, že mi za chvíli prasknou ušní bubínky, ale tohle jediné dokázalo dostat všechny agenty na nohy a jednat.

„Napadá vás někoho, proč by nás někdo napadal?" zeptal se Bucky hlasitěji, aby překřičel alarm. Já i Parker jsme se po něm podívali a Peter se zdál, že se zamyslel. Zajímalo mě, co vymyslí a jak by nám to pomohlo. Bylo to důležité.

„Co vězni. Jak jsou zabezpečený z venku?" vyjekl Spidey a já s Barnesem jsme ztuhli. Vězni? Tak počkat...Doctor Doom!

„Jdu tam!" křikla jsem a vyběhla z centrály. I přes narážení do ostatních jsem se po chvíli nacházela před vchodem do části a opatrně zadala kód pro vstup dovnitř.

Vstup to přijal a vchod se otevřel se zeleným světlem. Vešla jsem mrštně dovnitř a hned na to se schovala u poliček, co měly zezadu další prkna pro držení.

Slyšela jsem, jak z věznice šly hlasité zvuky. Zvuky kovu, praskání skla a vyřazování počítačového zabezpečení. Nevěděla jsem, kdo byl nepřítel a s kým jsem měla bojovat. Ta celá představa mě děsila a přála jsem si, abych mohla být někde jinde a nebýt takto naivní.

Vyhledala jsem si další úkryt, kde nebyli nepřátelé. Byly to vyplněné prázdné cely pro vězně naproti přes cestu. Tiše jsem se vyplížila z úkrytu a mrštně přeběhla k dalšímu. Skrčila jsem se u cely a nakukávala za roh.

Výsledek zkoumání mi vyrazil dech. Vojáci Hydry a pomohli Doomovi ven. Byla to jen noční můra, že jo? Asi ne...už jsem je vidět nikdy nechtěla. Proč!

Chtěla jsem tam jít a ukončit to, ale někdo mě zezadu chytil, dal ruku na ústa a stáhl dozadu. Srdce mi na pár sekund vynechalo a já si začala pomalu myslet, že mě našli. Začala jsem sebou cloumat a chtěla křičet, ale to už si mě dotyčný otočil na sebe.

„Jestli nechceš, aby nás našli, tak přestaň," sykl ve tmě ten, koho bych tady nečekala. Byl tu Steve a jeho hlas bych poznala kdekoliv. Ulevilo se mi, ale zároveň jsem zpanikařila, když jsem si vzpomněla na to předtím.

Raději jsem ani nemluvila a pouze přikývla. Ten přikývl taky, pustil mě a sáhl za záda, kde měl štít. Sundal si ho ze zad a provlékl si do něj ruku. Po té se začal plížit na druhou stranu ode mě a já ho nejistě následovala. Nahlédl za roh a potom se vrátil zase zpět. Přilepil se zády na stěnu cely a koukl na mě.

Dal mi znamení rukou, že mám počkat a po té vyskočil z úkrytu směrem k nepřátelům. Zaslechla jsem hlasitou střelbu odrážející se od kovu. Zatím to zřejmě zvládal, ale mně to nedalo a přesunula jsem se na místo, kde předtím byl on.

Přikrčila jsem se a nahlédla za roh. Pobíhal ze strany na stranu jako pomatený kamzík a různě odrážel vojáky. Jenže pak na scénu přišel už i Doctor Doom. Steve se rozhodl na něj zaútočit, ale Doom využil starý osvědčený trik a poslal na něj elektřinu. Ta vojáka odrazila od něj směrem ke mně a já vyděšeně vykřikla.

Vyskočila jsem z úkrytu a směrem k němu. Ten se už zvedal, ale zvládl to jen na kolena. Dál mu to jeho síla nedovolila. Doběhla jsem k němu a dřepla si k němu. Dotkla jsem se ho a do ruky mi vjel elektrický výboj, co se držel na hostiteli.

Bolestně jsem sykla a vyletěly mi z očí slzy. Steve se zdál být v pohodě, ale po pohledu ba mě obrátil. Vyděsil se, ale nechtěl se mě dotýkat, jelikož by mi mohl ublížit. Ani já to už raději nezkoušela, protože mi postižená pravá ruka bezvládně vysela ve vzduchu. Už zase...budu jako Bucky.

„Takže rovnou oba dva? Proč ne. Dva otravné Avengery jednou ranou," zasmál se Doom s kovovým přízvukem a já ho probodla pohledem. Jenže to jsem si nevšimla nějaké věci, co odhodil k nám jeden z Hydrounů a dopadla pár metrů od nás.

Byla to malá nenápadná krabička, která se zničehonic otevřela a začaly z ní vysílat nějaké zářivé paprsky. Ty zamířily na nás a spojily se s námi. Zabolelo mě to, tak jako Rogerse vedle mě a vykřikli jsme oba najednou. Přišla jsem si najednou hrozně slabá. Jakoby ze mě najednou unikla všechna energie a já padla vyčerpáním na zem. Zavíraly se mi unaveně oči a brzy se mi zatemnilo před očima.