*Cadence*

Nevím, jak dlouho jsem byla sama a ležela s trápením v posteli. Dotklo se mě to víc, než obvykle. Nechtěla jsem věřit, že by mi někde Steve lhal a ještě Kapitán Amerika. Nesedělo mi to. Ani trochu, protože jsem měla dost času ho poznat.

Můj žalostný brek ustál a já se z polštáře převalila na záda, abych mohla dýchat. Moje hlava byla zaplněna tolika myšlenkama, že mě z toho chvílemi třeštila. Zkoušela jsem na to nemyslet a uvolnit se, ale pomyšlení na rozchod mě znovu zlomil. Tentokrát mi po tváři steklo jen málo slz a hned na to jsem si je setřela hřbetem ruky.

Někdo v tu chvíli zaťukal na dveře. Neměla jsem náladu a chtěla zakřičet, aby odešel, ale bylo pozdě. Dveře se otevřely a já se stihla jen posadit a s vyděšením se dívat na ně. Vešel dovnitř pokoje ten s tou kovovou rukou, o kterém mi říkal Sam. Sám Winter Soldier osobně.

„Co ten protáhlej obličej? Na takovou pěknou holku se to moc nehodí," ušklíbl se a opřel se zády o stěnu vedle dveří, které za sebou zavřel. Já otráveně protočila očima a lehla si zpět na záda a hlavou na polštář. Spíš sebou prudce mrštila, než lehla. Nechtěla jsem ho ve své blízkosti.

„Nech mě být a odprejskni," zamumlala jsem a stočila obličej do polštáře při otočení na břicho. Raději bych spala, než byla vzhůru, nebo raději mrtvá. Aspoň bych se netrápila něčím, jako teď. Jak jsem se mohla nechat takhle sprostě podvést. Jako nějaká naivní kráva.

„Viděl jsem tě, jak jsi sem šla. Co se stalo?" postel se u mě prohnula a já sebou ucukla. Zvedla jsem hlavu z polštáře a zaraženě se podívala po muži s delšími dlouhými vlasy, co seděl u mě se zaujatým pohledem.

Povzdechla jsem si a posadila se. Přemýšlela jsem, jak to nakousnout. Zároveň mi hlavě občas zazněli Wilsonova slova zrovna o něm. Nechtělo se mi věřit, že tenhle maník má být vrah od Hydry. Přišli mi to divné, jak celé dění bylo úplně jiné.

„Podvedl mě přítel s jinou," vydechla jsem a s ublíženým pohledem se podívala po společníkovi. Ten se zatvářil nechápavě a potom se rozhlédl po pokoji ve snaze najít odpovědi. Pak se vrátil zrakem zpět na mě.

„Aha...a znám ho? Jak se jmenuje," zajímal se a já ucítila v očích další slzy smutku, když jsem na všechno pomyslela. Lámalo mě myslet hlavně na to, že mají ti dva čekat dítě.

„Steve Rogers," odpověděla jsem mu a ten vedle mě vybuchl smíchy. Za to jsem ho zaraženě probodla pohledem a vynucovala si klid, protože tohle byla vážná věc. Možná další člověk, který by téhle situaci prostě nevěřil, tak jako já předtím. Jenže Sharon měla důkazy. Nešlo o tom nijak pochybovat.

„Steve a podvést holku? Tak to byl dobrý vtip," pomalu se uklidňoval a setřel si z očí slzy, co mu tekly z následku smíchu. Asi další dobrá kopa. To nešlo vyvrátit a možná se taky Capa zastane, jestli Sam říkal něco o tom, že je to jeho kámoš z války. Nedivila bych se už ničemu.

„Bohužel je to pravda," přerušila jsem jeho nadšení a dotyčný ztichl. Pohlédl na mě vytřeštěnýma očima, zatímco já na něj upírala nenávistný. Tohle měl být vrah od Hydry? Tak to já jsem panenka Marie...

„To není možný. Steve nikdy šanci na dvě neměl...možná teď jo, ale stejně je ten typ, který dodržuje pravidla a taky...že by nikdy neublížil holce. Vlastně se ani nepochlubil, že nějakou měl," zamyslel se a choval se vážně. Přišel mi systémově stejný chováním, jako Wilson, ale víc...klidnější? To asi bude tím, jak je taky z války. 

„Oprava...dvě, ale teď má už jen jednu a ještě s ní čeká mimino," po té jsem sebou nervně zatřásla a znechuceně se odvrátila pohledem jinam, jelikož se mi před očima vybavilo, jak on a ona spolu...proč na něco takovýho myslím?! 

„Jasně...to mění situaci," povzdechl si a postavil se na nohy z postele. Já se na něj zpětně podívala, když šel dál od postele a zahleděl se víc na vybavení v pokoji. Nakonec mi přišel i v pohodě, ale znali jsme se jen pět minut. Neměla bych dělat závěry.

„Jsem ráda, žes to konečně pochopil," odfrkla jsem si a celou dobu ho se zájmem pozorovala. Vlastně mě zaujala ta jeho levá ruka. Byla z kovu a měl jí místo opravdové. Fascinovalo mě, co všechno Hydra nevymyslela, aby si přilepšila na armádě. Já byla pod pokusy celou svou polovinu života. Neznala jsem nic. Lásku, přátelství, domov nebo rodinu. Až Avengers mi to ukázali a umožnili.

„Stejně mi to nesedí. Poslyš...nemůžu tě pozvat třeba na kávu?" zeptal se, když se na mě otočil a já sebou ucukla, jak jsem byla zaujatá. Vyjukaně jsem se na něj dívala a snažila si dát všechno dohromady, co mi řekl.

„Klidně,” hlesla jsem nevědomě a kovoruký souhlasně přikývl. Když už bylo rozhodnuto, postavila jsem se a vydechla. Muž už čekal u dveří a mávnul na mě rukou, abych už šla. Nečekala jsem a už mu byla za zády, když otvíral dveře.

**

„Takže ty a Steve se znáte už dva roky a ještě jsi vnučka Howarda Starka?” ujištoval se, když mi podal hrnek s černým nápojem v menší kuvhyňce na helicarrieru. Zarazilo mě, jak rychle to tady prošmejdil a jak uměl ovládat dnešní techniku. Zírala jsem.

Hrnek jsem od něj přijala a obtočila kolem něj prsty na rukou. Zahřívala jsem se o něj, i když bylo docela teplo, ale snažila jsem se taky uvolniz a být sama sebou. Potřebovala jsem to.

„Jo, ale nikdy jsem ho nepoznala. Zemřel on i moje babička při autonehodě,” pokrčila jsem rameny a dívala se na společníka, když se posadil naproti mně a odložil si na stůl svůj nápoj. Souhlasně přikývl a rovnou se napil.

„Jak se vlastně jmenuješ? Všichni ti říkají Winter Soldier, ale to je přezdívka od Hydry, ne?” zajímala jsem se a jmenovanému ztuhl výraz na tváři. Asi jsem šlápla špatně. Zřejmě se ho to nějak dotklo a bude na mě naštvaný. To jsem nechtěla…

„James Buchanan Barnes, ale říkej mi Bucky. Jinak máš pravdu. Dala mi ji Hydra, ale už jsem jen Bucky a nic jiného,” pousmál se a mně se ulevilo. Takže Bucky? To nezní špatně, ale asi bych se taky měla přece jen představit, aby bylo všechno oka.

„Já jsem Cadence Starková. Taky jsem v minulém životě byla nedobrovolná součast Hydry, ale to už je pryč,” taky jsem se usmála, ale Bucky se zatvářil zaskočeně. Asi se divil, že potkal další dobračku, co opustila tu pitomou organizaci. Říkala jsem si, že by asi nebylo dobrý hned při seznámení říct, že jsem příbuzná Red Skulla. Asi bych tím u něj nijak nezabodovala. Spíš naopak.

„A tobě říkali jak?” zajímal se a znovu upil. Já se narovnala a víc uvelebila na židli, která nebyla zrovna pohodlná pro delší sezení. Polštářek by postačil, ale na to SHIELD ohledy holt nebere. Stejně by ten interiér potřeboval předělat celý. Fury na to prachy má.

„Posel temnoty,” odvětila jsem na jeden nádech a při druhém se taky napila. Taky jsem si urovnala pramínek medově hnědých vlasů za ucho, aby mi nepřekážel v hrnku a výhledu na něj. Když jsem se podívala zpět na Buckyho, ten měl vytřeštený oči buď úžasem a nebo děsem. Nedokázala jsem to moc rozpoznat.

„Ty? Proč jsi teda tady?” žasl, takže jsem to poznala dobře. Bez odpovědi jsem se odsunula s židlí od stolu, jelikož moje káva už byla vypitá a já šla umýt hrnek od ní do jednoho dřezu v lince kousek od sezení. Ja Buckyho nevnímala a zatím se pouze soustředila na vodu, mydlinky a hrnek, který jsem umývala v ruce. Pak jsem práci dokončila a obrátila se zpět na vojáka.

„Měla jsem to ze začatku těžké. Vyrůstala jsem v sesterské organizaci Terrortoxu, který vedle moje matka Freya Clintonová. Po každé misi mi mazali paměť a strčili do cely, abych neunikla s pomocí mých schopností, ale pak mě při další misi zajal SHIELD. Nikdo mi nevěřil až na agentku Romanoffovou, která mi pomohla se přes všechno přenést. Pal se stalo dalších mnoho věcí, které mi změnily život a teď jsem tady. Je ze mě agentka a ještě mám otce miliardáře,” dokončila jsem svůj kratší výklad a opřela se zády o linku za mnou.

Bucky na to krátce přikyvoval a já se rozhlížela kolem sebe zcela bez zájmu. Přišlo mi zvláštní být s někým v jedné místnosti, který na tom byl podobně. Akorát chodil jako dítě normálně do školy a žil normálně. Zatímco já byla zavřená v laboratoři a prováděli na mně pokusy, jako na zvířeti. Při pomyšlení na všechno to utrpení a kolik nás na následky zemřelo, mi unikla z oka malá slza, kterou jsem si vzápětí setřela hřbetem ruky.

„Tak to nejsi sama,” znovu se pousmál a nalil do sebe poslední kapky kávy. Po té se zvedl z židle a přešel ke dřezu taky. Já mu bez řečí uhnula a šla si sednout zase na místo, jako předtím.

„Když jsem byl ještě dítě, bylo po první válce. Byl jsem normální obyčejný kluk, kterého každý respektoval, ale se Stevem to bylo jiné. Byl malý, slabý a každý mu akorát fyzicky ubližoval. Bylo mi ho prostě líto, tak jsem se za něj pokaždé postavil a po čase se z nás stali nejlepší přátelé. Pak jsme dospěli, on přišel o oba rodiče a já mu chtěl pomáhat, ale ztráta matky ho zasáhla nejvíc…,” tam se mu zlomil hlas a byla slyšet pouze tekoucí voda, pod kterou umýval nádobí.

Zarazila jsem se. Tolik věcí a ani jsem je nevěděla. Jestli měl ve všem Barnes pravdu, tak Steve měl jako dítě peklo a to i později, než se z něj stal Cap. Padesátý léta. Není čemu se divit a to z nich mám kořeny až po dnešek.

„Odmítl?” zeptala jsem se polohlasem a od Buckyho byl slyšet tichý povzdech. Po té vodu uzavřela nechal hrnek od kávy ve dřezu být.

„Jo, ale zvládl to. Vždy jsem mu stál za zády až do té doby, než jsem s plukem odjel. Hydra nás zajala a posléze na mně dělala pokusy, proto jsem přežil, když mě nestihl Steve zachytit na tom vlaku,” vysvětlil mi s několika nádechy a potom se na mě otočil s neutrálním výrazem. Byl prázdný a nic neříkající.

„To jsem nevěděla,” vydechla jsem smutným dojmem, který na mě z jeho vyprávění o minulosti zapůsobil. Nečekala jsem, že to bylo celé takhle. Z vyprávění jiných o Winter Soldierovi vždy vyplývala smrt, trápení apod. Jenže to mu udělala Hydra. Nemohl za to a já to právě pochopila.

„To je dobrý,” snažil se mě uklidnit. „Kdo je vlastně ta druhá, se kterou měl Rogers být?” Zajímal se a brzy si přisedl na vedlejší židli od stolu.

Já k němu zaraženě vzhlédla a posléze se zamyslela. Snažil se vyřešit aktuální problém. Já proti tomu nic neměla. Ať to klidně řeší.

„Nějaká agentka Sharon Carterová, se kterou chodil už v době, co jsem tu byla poprvé. Jenže pak jsme spolu se Stevem trávili víc času než normálně a…,” tam jsem se zadrhla a zůstala mlčet. Zdrcená jsem stočila pohled z Buckyho na desku stolu pod mýma rukama a povzdechla si. Byl to děs na to myslet, jak se Sharon přímo pyšnila, že čeká nějakýho malýho spratka. Nejraději bych jí ubodala, když by spala.

„Teď se tě chci na něco zeptat,” prohlásil a šel ke stolu, kde se o něj opřel rukama a díval se upřeně na mě. Já pohledem od stolu neuhnula. Naopak. Zůstala jsem na něm přilepená ještě daleko déle. „Lidi kolikrát udělají cokoliv, aby získali někoho jiného, ale napřed se musí zbavit toho, kdo jim stojí v cestě.”

„Kam tím narážíš?” pípla jsem a podívala se už konečně na něj. Jemu pohrával na rtech záludný úsměv, který znamenal něco špatného. Možná dobrého, ale to jsem netušila. Asi nad něčím dlouho přemýšlel a teď se snažil dojít k závěru.

„Že se tě Sharon snažila zbavit svým způsobem tak, aby neublížila jen tobě, ale i Capovi. Zkoušela jsi přemýšlet nad tím, že by se vám zkusila pomstít a využila tak tvý důvěřivosti?” vyjelo mu při té otázce obočí nahoru a já vzápětí ztuhla. Asi na to kápl. Co když to měla naplanované? Vážně by nás chtěla tak moc rozdělit a zničit nám vztah potom, co jí Steve opustil? V tu chvíli mi došlo, že jsem udělala chybu. Největší ve svým životě.

„Co jsem to provedla!” vyhrkla jsem vyděšeně a zakryla si ústa dlaní své ruky. Z očí se mi uvolnily nějaké slzy a já myslela, že se za chvíli zhroutím. Hned na to se na mým na rameni ocitla lidská ruky.

„Dobrý?” zeptal se Bucky, když se na mě díval a já k němu vzhlédla smutným pohledem s plačícíma očima vyjadřující smutek a zradu. Zradu někoho, koho jsem stále milovala a já se k němu zachovala jako naprostá mrcha.

„Jen…,” popotáhla jsem nosem. „Před nějakou dobou jsem dala bez důvodu kopačky někomu, koho stále miluju a teď mě určitě nenávidí. Super, ne?” ironicky jsem se pousmála a Bucky se v tu ránu zarazil.