...a uviděla někoho, koho jsem po zbytek života vidět už nechtěla.

A aby to nebylo málo, tak za sebou ty dveře ještě zavřel. Přestala jsem se tvářil užasle, ale spíš naštvaně. To byl můj hlavní pocit, když jsem ho zase viděla a neměla na něj náladu. Jediný, kdo se tvářil překvapeně, byl blonďák v jeho patriotické uniformě, kterou si zřejmě za celý den ze sebe ještě nesundal.

Rozhodla jsem se pro odchod i kdyby třeba protestoval. Mně už bylo jedno, co říkal. Chtěla jsem se mu vyhýbat za to, co mi udělal. Nedokázala jsem mu to odpustit ani přesto, že se snažil dělat hodnýho. Už jsem mu prostě nevěřila ani slovo.

Byla jsem skoro u něj a snažila se na něj nedívat. Uhýbala jsem pohledem a rovnou se natáhla po spínači na světlo, abych mohla zhasnout , ale voják mi v tom okamžitě zabránil. Ucukla jsem a zaraženě se po něm ohlédla.

„Vyslechni mě," požádal mě a já zavrtěla hlavou. Ustoupila jsem od něj dozadu a potom znovu, dokud jsem nenarazila do jedné sedačky a já přepadla přes její opěrku. Narazila jsem zároveň zády do té druhé a já zaúpěla bolestí při dopadu. Rychle jsem se vzchopila a vyskočila na nohy.

„Jestlis mě přišel peskovat za to, že chodím vyžírat ledničku, tak si v pěkným omylu," otráveně jsem se po něm podívala a pokusila se o odchod znovu, ale zabránil mi v tom nataženou rukou přede mnou, abych zastavila. Nic jiného mi nezbylo a ocitla jsem se naproti němu v další sekundě.

„Ne a celou situaci předtím jsi pochopila špatně. Já to tak vůbec nechtěl," bránil se a já si povzdechla. Takže zase dělá, jakoby za nic nemohl, ale co já z toho mám? Byla jsem zavřená jako zločinec za mřížemi, vyslýchal mě špicl celý týhle organizace a teď to mám brát, jakoby nic?!

„A co jsem na tom měla pochopit? Ani nevíš, jak jsem se cítila, když mě před očima tisíců agentů odváděli v poutech a tys tomu nezabránil. Teď mě tady považují za tu nejhorší a jediný, kdo mi tu teď věří, jsou Avengers a ti dva ve vězení!" vyštěkla jsem a obrátila se k němu zády. Zase se mi do očí nahrnovaly slzy a já je setřela hřbetem ruky.

Nechtěla jsem se o tom bavit. Bylo toho na mě moc a chtěla co nejrychleji dořešit toho v tom vězení, protože času bylo málo, jestli se něco mělo stát. Jestli měla přijít pomsta, tak určitě nebude dlouho čekat a já tomu chci zabránit.

„Svolil jsem k tomu jen proto, abys byla v bezpečí. Stále tě miluju a navždy budu. Prosím...pochop to," zašeptal tichým hlasem, při kterým mi po zádech přejel mráz. Otočila jsem se nerozhodně zpět na něj a vyjeveně se na něj chvíli dívala.

Nevěděla jsem, co dělat. Bylo to složité. Stále mi nedocházelo mnoho, co se tu dělo. Chtěla jsem to co nejrychleji vyřešit a odejít.

„To vážně?! Jak se mám cítit v bezpečí někde mezi kriminálníky a vrahy, co SHIELD zavřel? Přemýšlels vůbec!" chtěla jsem do něj strčit, aby uhnul, ale já zatlačila na jeho hruď jen slabě. Víc jsem ze sebe nedostala.

Od Steva byl slyšet pouze tichý povzdech, když na to zareagoval. Já sklopila oči k zemi a potom zpět na něj. Nebyla jsem ještě úplně odpočatá a to se na mně i projevovalo.

„Já to takhle nechtěl. Chtěl jsem tě ochránit a když jsem Furyho přemluvil, dal mi podmínku, že budu u toho výslechu. Chtěl tě po dalším chycení SHIELDu zavřít už na trvalo a já to nechtěl, proto to dopadlo celé takto," vysvětloval mi dál a lehce mě chytil za jednu a potom i druhou ruku.

Chtěl mi tak ukázat, že to myslel celé vážně, ale já byla prostě tvrdohlavá. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale hned na to jsem bolestně zaskučela, protože mi kolem zápěstí projela ostrá bolest.

Hned jsem se na svoje ruce podívala a vytřeštila oči při pohledu na řezné rány na místě, kde byla pouta. Otlačená místa nahrazovaly modřiny, které se pomalu objevovaly.

„Tohle není normální. Pojď se mnou," hlesl Cap a donutil mě se na něj podívat. Já zkoprněla, když mě vzal za ramena a tlačil ke dveřím k odchodu. Potom jsem se zarazila a rychle se od něj odtrhla, abych se dostala zpět do středu místnosti.

„Co to děláš?!" štěkla jsem na něj a zároveň si přidržovala postižená místa na zápěstí, když jsem couvala pryč. Zároveň jsem se dívala upřeným pohledem na vojáka. Ten se pro změnu tvářil jako ublížené štěně.

„Fury ti dal jiná pouta, než ti dali předtím. Nechápu proč, ale musím ti to zavázat," rozhodl a šel za mnou. Než jsem stihla uhnout, stiskl mi silně rameno a začal opět odvádět mimo pokoj. Čekala bych, že třeba zhasne, ale o to se nestaral.

Vytáhl mě z místnosti a vedl chodbou zpět k části s pokoji na spaní. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale Avenger si mě bedlivě hlídal. Stisky nezpevňoval, ale byl pozorný. Nakonec se zastavil před nějakými dveřmi, co jsem předtím neviděla.

Ty druhou rukou, kterou měl volnou, dveře otevřel. Vtáhl mě vzápětí dovnitř a zavřel za námi. Potom mě pustil a odběhl pryč. Já ztuhla a začala zkoumat okolí.

Obyčejný pokoj, jako jsem měla já. Manželská postel, skříň a u ní opřený kulatý štít, menší kobereček uprostřed pokoje a další skříňky, ke kterým zrovna Steve šel. Jednu z nich otevřel a vytáhl malý kufřík.

Ten odložil na stolek, který byl pod skříňkama a otevřel. Vyndal z něj dva balíčky obvazů a po té kufřík zase zavřel.

Otočil se na mě a já na něj zůstala malou chvíli koukat, než mi došlo, co se dělo. Začala jsem opět couvat a po chvilce narazila zády do stěny.

„Teď se prosím posaď na postel a já se ti postarám o ta zranění z pout. Buď rozumná,” požádal mě a poukázal pootočením hlavy k posteli, abych si na ní sedla.

Nakonec jsem si poraženě povzdechla a pomalým krokem přešla k velké manželské posteli a sedla si na její kraj. Steve přišel hned za mnou i s obvazy a odložil je vedle sebe, když si sedl ke mně.

„Ukaž mi ty ruce. No tak,” naléhal a já je jen lehce nadzvedla. O zbytek se už Cap postaral, když si ruce k sobě přitáhl víc a já sykla bolestí, když se dotkl řezných ran na mých zápéstích.

„Promiň,” řekl polohlasem a vzal si k sobě první obvaz, jímž mi začal rány zavazovat. Když dokočil první ruku, vzal si druhou a opakoval u ní to samé co u první. Brzy obvazování dokončil a naposledy se ubezpečil, zda bylo vše, jak mělo.

Pak moje ruce konečně pustil a já si je blezkovou reakcí přitáhla k sobě. Steve se zatvářil uraženě a vstal z postele, aby mohl jít uklidit kufřík s věcmi zpět do skříňky.

Došlo mi, že čekal poděkování, ale nedočkal se ho. Místo toho jsem zůstala zamlklá jak ryba a dívala se do země před sebou. Přišlo mi to zkrátka trapné. On mi chtěl pomoct a já se zachovala takle.

Bylo mi líto všeho, co se poslední dobou dělo. Chtěla jsem s tím zkoncovat a zapomenout na to, ale ti dva ve vězení mi to znemožňovali. Bylo to sakramencky těžký nemyslet na ty vězně s nimi, co pokřikovali a nadávali na všechny příchozí.

Řekla jsem si, že to bylo ode mě vůči Stevovi nesprávné, jestli to, co řekl, myslel vážně. Chtěla jsem se mu za moje chování omluvit, ale místo toho mi v krku zůstal jen jeden veliký knedlík. Fakt pořádný a možná i houskový.

„Díky,” hlesla jsem tiše. „Promiň mi, jak jsem na tebe vyjela.” Konečně jsem k němu vzhlédla od země a koukala na něj smutnýma očima. Ty mi Rogers po otočení opětoval a zavřel skříňku za ním.

„Chápu tě. Nemusíš se omlouvat, když jsem to stejně z větší časti zavinil já,” pousmál se a šel zpět za mnou k posteli a posadil se na ni. Já už pohledem neuhýbala a dívala se zájmem na něj nějakou chvíli.

Pak jsem se okamžitě studem odvrátila pohledem stranou od něj a vydechla.

„Ty víš, že to není pravda. To já zmizela a nedala o sobě vědět. To já bych tady měla lízt po kolenou a prosit tě o odpuštění,” řekla jsem až chladným hlasem, který mě samotnou děsil. Nakonec jsem se zpětně otočila na přítele a zpozorovala jeho pozorný pohled. Skutečně mě poslouchal.

„Takovou tě neznám. Co se s tebou stalo?” znělo to jako přidušený smích, aby se nepokusil mě znovu naštvat, což se mu málem podařilo. Já to raději přešla a zavrtěla nad tím hlavou.

„Nic. Buď aspoň rád,” odfrkla si skoro uraženě a podívala se víc upřeně na vojáka vedle sebe. Ten se stále ještě usmíval i po mojí reakci a zkusil se ke mně posunout blíž. Já neprotestovala a brzy jsme na sebe byli natisknutý úplně.

Potom zkusil další krok. Natáhl se jednou rukou a tu obtočil kolem mě, aby si mě mohl k sobě přitáhnout. Bylo mi od začátku jasné, kam tím mířil a já mu s tím rovnou pomohla. Otočila jsem se čelem na něj a pevně ho objala.

Prvně sebou leknutím ucukl, jak to nečekal, ale brzy mi to opětoval. Pak jsme se oddtáhli a chvíli na sebe jen tak hleděli, dokud jsme se navzájem nepolíbili, což nečekal ani jeden z obou stran.

I tak jsme zůstali v klidu a po plnohodnotmém polibku se odtáhli od sebe. Začali jsme oba pravidelně nabírat dech po tom, co nám byl pár sekund omezen. Nelitovala jsem toho, ale stále mě vedly myšlenky jinam, než by měly.

„Vítej zpátky. Já myslel, že tě...,” dál se už nedostal, jelikož jsem mu zacpala ústa mojí rukou, aby přestal zbytečně žvanit, jak bylo jeho zvykem. Bylo mi jasné, kam tím mířil a nehodlala jsem to poslouchat znovu.

„Neplýtvej zbytečně slovy,” ušklíbla jsem se a dala ruku pryč. Vyjeveně na mě chvíli zíral, než se z toho nějak probral a na jeho rtech pohrával jednoduchý úsměv. Chvíli nikdo nemluvil a pak ticho přerušilo nějaké vrzání na chodbě.

Polekaně jsme sebou oba ucukli a podívali se ke dveřím, odkud to šlo. Nakonec zazněly cizí hlasy nějakých agentů, co šli zrovna kolem a potom zase zmizeli v dálce. Úlevně jsme si oba hned na to oddechli, že nás tady někdo nenajde.

„Kolik je vlastně hodin?” zeptala jsem se zaraženě na to, jaká byla všude tma. Přišlo mi, že byla noc, ale kolik jí bylo už za námi?

„Něco málo po jedné. Zrovna jsem se vracel z šichty sem, když jsem zaslechl kroky a potom tě našel,” mrkl na mě a postavil se. Já vytřeštila vzápětí oči a sledovala Steva, jak přešel k šatní skříni s oblečením, kterou otevřel a něco v ní hledal.

Nebyla jsem zvědavá a položila se zády na postel. Dostala jsem tak výhled na strop pokoje helicarrieru SHIELDu, který zrovna k světu nevypadal.

Po chvíli čučení se vedle mě prohnula postel a na tom místě si vedle mě lehl Cap. Dal si ruce pod hlavu místo polštáře a díval se na strop taky.

Já se otočila na levý bok k němu a dívala se zaujatá na vojáka s pohodovým úsměvem. Zdál se být po tom všem uvolněný. Záviděla jsem mu ten klid.

„Jaký to bylo beze mě? Přijde mi, že tu byl docela fofr,” začala jsem mluvit z další únavy o něčem jiném. Vlastně se to v tu chvíli hodilo, protože jsem chtěla na to do příštího zapomenout.

Steve na to zareagoval pootočením hlavy na mě a už se tvářil neutrálně. Díval se na mě a ani nic neříkal. Možná to bylo i lepší. Kdo by se o tomhle chtěl vůbec bavit.

„Těžko říct. Od doby, co jsi byla pryč, vše se ve věži honilo, jak na běžícím pásu. Avengers se rozdělili na tři týmy. Jedna zůstala ve věži, druhá byla v noci venku a třetí na helicarrieru. Snažili jsme se najít ty dva, co jsou teď ve vězení,” vysvětlil mi a mně zlameněl výraz v obličeji.

„Steve,” oslovila jsem ho polohlasem, abych si upoutala víc jeho pozornosti. „Ti dva…jsou na naší straně.” Snažila jsem se o nějaký druh přemlouvání, který zřejmě nezabíral, protože si Cap povzdechl.

„Cade, podívej…promluvíme si o tom raději ráno,” rozhodl a já se na něj podívala nechápavým pohledem mluvícím za vše.

Než jsem stihla něco namýtnout, Avenger se nade mnou nahnul a políbil mě na rty. Pochopila jsem, že nechtěl abych odcházela a rovnou tu s ním na noc zůstala. Neměla jsem proti tomu nic.

Oba jsme se posadili a Steve rovnou postavil. Pak mě už jen bez vyzvání vzal do náruče, nad čím jsem se chtěla pozastavit, ale to už mě Rogers položil na jednu ze stran manželské postele a přetáhl přes mě peřinu.

Vyjeveně jsem se na to chvíli dívala, než si Cap lehl do postele vedle mě a přitáhl si mě k sobě na hruď. Měl na sobě místo pižama bílé tričko a nějaký kalhoty. Jindy vršek na spaní ani neměl, ale dnes to ponechal normálně.

Položila jsem proto hlavu na něj a ucítila, jak mě hladil rukou v místech za krkem a zad. Dělal to obvykle, když se cítil smutněji, nebo něco takového.

Začaly se mi pomalu klížit oči a po chvíli usnula v objetí svého přítele, který mi tolik scházel.