*Cadence*

Do očí mi zaútočily ranní paprsky slunce a já, abych se jim vyhnula, tak jsem se začala různě převalovat ze strany na stranu. Dokonce jsem si přes hlavu zkusila i přetáhnout přikrývku, což mi pomohlo, ale zároveň mě to zarazilo.

Bleskově jsem rozevřela oči a posadila se. Ocitla jsem se zničehonic v nějaký posteli a nikde žádný obývák, ve kterým jsem usnula na gauči. Cítila jsem se jako vystrašená kočka, ale hned jsem to ze sebe setřásla a opět narazila hlavou na polštář, když jsem si prudce lehla zpět na záda.

Když si člověk myslí, že má nejhorší dny za sebou, splete se. A zrovna já. Doufala jsem, že to všechno s Peterem, Stormem a tím divným vyznavačem satanismu v zeleným pláštíku byl jen blbý sen, ale byla to zkutečnost. Nikde Steve, ani Spike ani nikdo jiný. Začala jsem toho litovat.

Proto jsem se rozhodla to jen tak nenechat. Znovu jsem se posadila a shodila ze sebe peřinu. Spustila nohy z postele a zkusila se na ně postavit. To se mi podařilo. První fáze splněna, ale teď se na nich udržet, to byla ta druhá. Hned jsem zpětně spadla na postel a chtěla zaklejt, ale uslyšela jsem, že sem někdo šel.

Vyděšeně jsem ztuhla a upřeně se dívala na dveře, jakoby z nich měl někdo každou chvíli vyskočit a zaútočit na mě. Nic takového se nestalo. Pouze se pomalu otevřeli a nakoukl sem Johnny. I tak jsem ho nerada viděla. Už od první chvíle patřil do mýho seznamu neoblíbených.

„Včera jsem tě sem přenesl, abys nemusela spát na gauči," obeznámil mě a založil si ruce na hrudi. Jak jinak. Zatímco já na něj upírala ten nenávistný pohled, on si mě přímo užíval. Jakoby se mi posmíval, že nemůžu chodit a jednu mu za to všechno vrazit. Pořád jsem si pamatovala, co nám řekl ve Washingtonu D.C.. Nezapomněla jsem to. Ani náhodou.

„A tys spal kde?" zeptala jsem se ironickým přízvukem, který naznačoval zájem. Vlastně mi to vrtalo hlavou hodně. Jestli by někdo takový vedle mě někdy spal, okamžitě bych ho skopla z postele dolů a poslala ho jinam. 

Storm se nad mojí otázkou pouze pousmál a zavrtěl pobaveně hlavou. Já na něj zůstala nechápavě civět s pootevřenými ústy, protože jsem viděla snad ještě většího egoistu, než byl můj táta.

„Proč se zajímáš?" vyprskl mezitím i smíchy a já vytřeštila oči. Oka. Tohle by nešlo hochu. Kdybych tebou nechala projít zvukovou vlnu, roztrhá tě tady na místě, takže se mi nevysmívej...Pomyslela jsem si a nechala si to raději pro sebe. Pouze jsem se sladce pousmála.

„A holka jako já se zeptat nemůže?" zněla jsem až nenormálně, jakým hlasem jsem to přednesl, což dokázalo Human Torche okamžitě umlčet. Pouze na mě zůstal chvíli koukat bez náznaku slova. Mohla jsem si gratulovat. Umlčela jsem Johnnyho Storma. Skvělí!

„Spal jsem místo tebe na gauči," odvětil chladným tónem a dal se na odchod. Už nehodlal se mnou trávit většinu času svýho života. Proč ne, ale co já tu budu dělat?! Unudím se k smrti. Pošlete mi sem aspoň piráta, ať se můžu zabavit...

„A já se mám pohybovat jak?" vyjekla jsem podrážděně sarkastickým tónem na odcházejícího Johnnyho, který si hned po mém projevu uchechtl. A jeho holky žraly. Co jsem mu udělala tak strašnýho, že mě tu nechal trčet! Ať mě odveze zpátky domů a už tu nikdy nebudu muset být, protože nechci!

„Třeba po čtyřech. Mě je to fuk," zavolal na mě z vedlejší místnosti a ve mně to začalo vřít. Tak takhle?! Po čtyřech? To jsem jako nějaký batole, abych tu za sebou táhla nohy? Toho pomsta nemine!

*Steve*

Mise probíhala, jak měla. Podle záznamů to byla zkutečně stará základna Hydry a nikoho z jejích příznivců jsme nenechali žít. Doufal jsem prvně v to, že tam třeba najdem nějaký stopy po Cade, ale nic. Možná jsem fakt už začal šílet a přestal vnímat realitu, tak jako předtím. 

Pořád se mi taky před očima míhalo to, co se stalo po prvním odchodu Cadence. Skončil jsem na dně. Byl jsem troskou, ale to už dopustit nesmím. Mám tým, který na mě pokaždé spoléhá. Nemohl jsem se na něj vykašlat. 

Po několika hodinách jsme se opět všichni vraceli do Jetu pro návrat domů. Jelikož jsme se nacházeli poblíž řeky, ještě se tam pár z nás šlo napít a očistit zranění z boje. Nakonec mě k tomu dokopal i Sam a stěží poslechl. Ale nakonec jsem nad kývl, sundal si helmu a zanechal ji se štítem uvnitř letounu.

Následoval jsem Falcona až k vodě, u který již pár lidí z nás bylo a odpočívali. I já se nakonec uvolil a pár metrů od nich si u vody omyl obličej. Cítil jsem, že se na mě někdo díval. Ten někdo byla Wanda, která byla úplně na druhý straně řady se svým bráchou. 

Nechtěl jsem, aby za mnou někdo chodil a ptal se, jestli jsem v pohodě. Potřeboval jsem být sám a srovnat si myšlenky. To jediný by mi asi pomohlo nejvíc, než tu být s tolika lidmi. Ty jsem samozřejmě měl rád taky, ale byl jsem unavený. Nespal jsem celou noc a ještě taky po boji. 

Postavil jsem se a rozhlédl se po týmu, zda by se nenašel někdo, kdo by mě sledoval. Potom jsem se k nim otočil zády a vydal se k lesu, který byl plný pouze jehličnanů. Nikdo na mě díky nevolal a já mohl v klidu chodit tichým lesem, občas zazpívaní nějakého ptáčka, dokonce i volání jelena někde v dálce na svoje stádo. 

Jinak byl pouze krásný klid. Vlastně bych uvítal, kdyby ho přerušila Cadence. Scházela mi a to jsem jí neviděl skoro den. Za pár desítek minut jsem se dostal až na druhou stranu lesa a našel nějakou budovu. Byla celá z oceli, na ní číslo 58 a vysunuly se její obří vrata nahoru. Defakto byly zamřížované, ale potom se otevřely ty dveře za nimi.

Uslyšel jsem nějaký vozidla, pod kterými křoupal štěrk cesty. Rychle jsem se vrátil k lesu a schoval se v něm. Odtamtud jsem měl dobrý výhled na celou situaci, která se mi ani trochu nelíbila.

Přijížděli obří terénní auta. Nerad jsem to přiznával, ale byly Hydry. Na nich znaky toxických odpadů a taky občas někde ta červená chobotnice. Jak něco takového tady může nechat SHIELD jezdit?! Měl bych tomu zabránit, ale neměl jsem štít. Opět...

Auta mezitím vjížděla do budovy a já jen bezradně přihlížel. Mohl jsem se ještě vrátit pro věci a obeznámit ostatní. Rozhodl jsem se proto a obrátil se. Za mnou stáli tiše dva ozbrojení vojáci v černých oblecích a maskách na obličejích. Než jsem stihl zareagovat, vyběhli na mě a jeden z nich mě srazil na zem. Ten druhý se ke mě sehnul a dál mi ránu do hlavy, čímž mě omráčil.

*Wanda*

Už tři hodiny a Steve byl nikde. Pár z nás se rozhodlo vzlétnout a najít ho ze vzduchu, což byl Rhodey, Thor, Vision i Sam. Tony se k tomu nehlásil. Pietro se pro změnu přihlásil, že to vezme po zemi a vyběhl do lesa, aby to zkontroloval někde, kam ostatní nemohou.

Ostatní zůstali u letounu a čekali jsme. Nikdo za celou nepromluvil. Teda až na Rhodeyho, který nám oznámil novinky. Ale netýkaly se Steva. Byly o Hydře, která tu nedaleko měla prý další základnu. Na nic jsme nečekali, vzali si zbraně a vyrazili na místo. 

Poslali nám souřadnice a dorazili jsme. Byla to velká oplocená budova. Na ní číslo 58, vrata byla zamřížovaná a k budově vedla štěrkovitá cesta. Clint, Sam, Nat i Thor se šli podívat k budově blíž, ale odněkud se na ně začalo střílet. Proto se rychle stáhli a vrátili se zpět na pozice k nám. 

Tak to tedy zkusil Tony s Rhodesem a Visionem. Když na ně opět začali střílet, Vision jednoduše zareagoval a bezpečné jištění zničil paprskem z kamene na hlavě. Když vzduch byl čistý, poslal pro nás Tony a my se pokusili dostat do budovy. 

Hulk použil pěsti a Thor kladivo. Vision kámen a ostatní to, co měli. Mříže zanedlouho povolily a po té bylo lehčí zničit i ty vrata za nimi. Dostali jsme se dovnitř a začali po nás střílet. S pomocí telekineze jsem kolem nás utvořila ochranou stěnu, která kulky okamžitě odrazila zpět na nepřátele, co ještě několikrát vystřelili. 

Když jich už nebylo tolik, ostatní se vydali různými směry a pokračovali v práci, tak jako předtím. Pietro kolem ostatních proběhl tak velkou rychlostí, že si ani neuvědomili situaci a byli na zemi v bezvědomí. Já byla ve skupince s Clintem, Samem i Pietrem. Vzali jsme si jednu část základny a tu postupně vylidňovali. 

Teda až do poslední chvíle, než nás Sam upozornil na nějakou skrytou laboratoř. Ani na minutku jsme neváhali a já s telekinezí vyrazila dveře. Clint si nachystal šíp, já načervenalou mlhu a Sam nějaký zbraně. S tím jsme vešli s Pietrem za zády dovnitř a překvapením ztuhli. 

Sice celá základna vyhlásila pohotovost nouze, ale většina doktůrků si zůstala tady a držela připoutaného na stole našeho Kapitána. Ten se snažil bránit a dostat se z pout, ale nedařilo se mu to. Stál u něj jeden z vědců a držel injekci, v které byla červená tekutina. Pravděpodobně krev, ale co po něm chtěli?!

„Myslím, že bychom se mohli slušně dohodnout. Nechte našeho kolegu jít a já vám nenechám projít šíp hlavou," nabídl všem Clint nabídku o výměně, ale vědci se na něj dívali, jakoby nechápali, co říkal. Chvíli se na něj bezradně dívali, tak jako Steve zaskočeně na nás a potom se odvrátili hlavama jinam. 

Clint tedy pokrčil rameny a svůj šíp vyslal na toho s injekcí. Zkutečně mu nechal projít šíp hlavou a vědec padl na zem mrtví s probodnutou hlavou. To byl povel pro ostatní, abychom se postarali o zbytek.

Já na ně házela věci a nechala je utápět ve vlastních temných myšlenkách. Pietro jim motal hlavu a Clint střílel z luku. Takhle to trvalo asi pět minut, než jsme se postarali o všechno, zničili přístroje a taky alarm, z kterýho nám šla hlava kolem. 

Nakonec Clint doběhl za Rogersem, vytáhl nůž a přeřezal pouta jak na rukou, tak na nohou, hrudníku i krku. Ten se při posazení snažil nabrat dech. Jak se tady vlastně octl? Co tu dělal a proč? To nedávalo smysl.

„Kolikrát ty se ještě na ten stůl Hydry dostaneš," protočil HawkEye nechápavě panenkama a ještě raději Steva podepíral, aby se neporoučel k zemi. Jedno asi smysl dávalo. Měl na hlavě pořádnou bouli, která naznačovala úder do hlavy. Ani jsem se mu do myšlenek dívat nemusela.

„To je jedno. Kde jsou ostatní?" Kapitán ho odbyl a Barton přikývl. Přišel k nim ještě Pietro a Clintovi pomohl Steva podpírat po celou dobu, než jsme vyšli do hlavní centrály základny. Tam byli už vlastně všichni. I klidný Bruce, což bylo dobře. Po celou dobu u něj byla Tasha a povídali si. Pohled na ty mrtvoly tady kolem, asi moc uklidňující nebyl, ale zvyk je zvyk.

Když všichni zjistili, že byl Kapitán Amerika zase s námi, šli se s ním vítat a zasypávat ho otázkama, kde byl apod. Normálka. Pietro se mezitím postavil vedle mě a když jsem se na něj otočila, pousmál se. Bylo to pobavením, jelikož se na scéně objevil i Tony a ke Stevovi se zrovna přivětivě netvářil. Ale neřekl raději nic.

„Agento Romanoffová," ozvalo se od Natashy, která stála bokem u Bruce. Byl to Fury. Vlastně se mu snažila dovolat už předtím, ale nešlo to. Asi blbí signál...

„Romanoffová, slyším," spojila se s ním a držela jeden prst u komunikátoru v uchu. Chvíli jí něco ředitel SHIELDu říkal a Natasha poslouchala. „Ne, Kapitán momentálně nemůže." Pronesl vážně při pohledu na Steva, který stále byl trochu mimo. Jestli ho dostali ránou do hlavy do bezvědomí, tak jsem se ani nedivila.

„Kdo že? Agent Barton a War Machine? Dobře...vyřídím," domluvila a dala prst z komunikátoru pryč. Všichni jsme se na ní dívali a čekali, co z ní vypadne. Napětí ticha stoupalo a nikdo nevěděl, co nastane. „Barton a Rhodes zastoupí Rogerse na poradě na helicarrieru. Zbytek se má vrátit do Avengers Tower a čekat na pokyny."