*Johnny*

Jestli tohle přežiju, tak to bude hodně zajímavý. Zaprvé mě hledal SHIELD, zadruhé mám u sebe v bytě dceru Tony Starka, kterou nehodlám za každou cenu vystát a zatřetí to celé vypadalo jako únos, i když tu byla kvůli mojí vůli. Prakticky byla můj nepřítel už jen proto, že jsem si o ní zjistil skoro všechny informace. 

Její matka od Hydry, před nějakou dobou tam pobývala taky a zabíjela lidi. Zřejmě se snažila žít normální život, ale to jí tak nějak nevyšlo. Skončilo místo toho tady, protože se zapletla někam, kde neměla v tu chvíli vůbec být. To já s Peterem jsme měli dopadnout Dooma, ne ona nebo Avengers.

Jak z toho vyšla? Naštěstí nebyla popálená, jelikož jí chránila vnitřní technologie, ale nemohla chodit. To bylo asi na tom to nejhorší, protože jsem jí nemohl pustit domů v takovým stavu. Nechtěl jsem, aby se zjistilo, že byla zrovna se mnou a Parkerem, o kterým ani SHIELD neví. Prostě se po rozpadu Fantastické čtyřky ukrývám, občas někde pomůžu a to je tak všechno.

Ale aby mi na krku zůstala ona? To jsem fakt nechtěl.

Byl večer. Já se po svým bytě snažil pohybovat co nejmíň, abych jí nemusel mít na očích, i když mě to žralo. Bydlel jsem tu já, ne ona. Vlastně bych jí okamžitě vyhodil, kdybych mohl, ale neudělal jsem to. Zbyla mi ještě špetka hrdosti, která mi to nedovolila.

Nakonec jsem to nějak překousl a šel se podívat, zda už spala. Bylo už něco kolem jedenácté a její přítomnost mi nedala spát. Ano jsem egoista, ale i ten se občas někdy stará. Mám sestru. Ta je provdaná za vědce a jeho kámoš mě málem ukamenoval. Stará dobrá Fantastická čtyřka. Vlastně mi všichni tři chyběli.

Vylezl jsem potichu ze svojí ložnice a nakoukl opatrně do obýváku. Ulevilo se mi, když jsem jí viděl tiše pochrupkávat. Vlastně to nevypadalo všechno tak zle, jak jsem si původně myslel. Začal se ve mně prát souboj mezi tím co mám a co nemám udělat. Přišlo mi prostě nesprávný jí nechat spát na gauči, kde by normálně spal každý chlap, aby žena mohla zůstat v posteli.

Protočil jsem nad celou situací očima a zároveň si povzdechl nad svojí naivitou. Fakt jsem se už choval jako Rogers...Prostě jsem se vydal k ní a zkontroloval, zda opravdu spala a potom z ní opatrně odhrnul přikrývku, abych jí mohl vyzvednout do náruče. Tak jsem i udělal a už jsem jí chtě nechtě odnášel k sobě, kde jsem jí položil do svojí postele a přikryl. 

Byl jsem rád, že se v tu chvíli neprobudila, protože by probití elektřinou asi nebylo to nejhorší, co by mě potkalo. Když všechno bylo oka, opustil jsem i v tichosti ložnici a šel si lehnout na gauč místo ní. Litoval jsem toho, ale zároveň i ne. Jestli tu ta holka pobude dýl,  než bude zdrávo, tak se musíme k sobě nějak začít chovat, jinak bychom si do nejbližší doby oba povraždili.

Myšlenky i všechny starosti ve mně velice rychle opadly, tak jako moje oči, když jsem konečně usnul.

**

Jediné, co opravdu po ránu nenávidím, je vstávání, ale musel jsem, jelikož jsem zaslechl někde hlasitý výbuch v okolí ulice, kde jsem bydlel. Okamžitě jsem ze sebe shodil deku a vyběhl bez žádných ohledů z bytu. Nemusel jsem se starat o jedno a zrovna o to, že jsem si každý den nechával pod oblečením vylepšený oblek, co byl imunní vůči mýmu ohni.

Sice mi ho Reed chtěl zabavit, když jsem odcházel od týmu, ale já to odmítl. Nehodlal jsem se ho vzdát. Protože by to vypadalo, jako bych se vzdal i sám sebe, neboli Human Torche, kterým už nějakou dobu jsem. Nemohl bych se s tím jen tak rozloučit, jinak bych to nebyl já.

Za pár minut jsem vylezl na střechu budovy, kde jsem bydlel a matně se zkoušel rozkoukat na všechny po ulicích, abych zjistil důvod povyku, který utvářely houkačky a křik lidí. Zahlédl jsem to poblíž Sochy svobody. Proto jsem na nic nečekal a z budovy seskočil. 

Někde v polovině jsem zakřičel zážeh a vzlétl kupředu k místu dění. Dorazil jsem na místo za pár sekund. Bylo to staveniště a já si akorát mohl tak povzdechnout. Zase se občanům města něco zvrtlo a já to musel napravovat. 

Chtěli zbourat nějaký barák a tak nějak se jim to vymklo kontrole. Bouchlo to pod jeřábem a ten byl teď napůl zlomený. Nahoře v něm samozřejmě byl v kabince i jeden člověk. Na nic jsem nečekal a stále nad zemí začal co nejrychleji stoupat, abych zabránil pohromě, co mohla každou chvíli nastat. 

Věděl jsem jedno. Nemohl jsem se dotyčného dotknout, jinak by vzplanul. Proto jsem raději zamířil k padající polovině jeřábu a pokusil se ho podepřít. Čekal jsem pár minut, než konečně přijeli hasiči a mohli toho nahoře sundat. Potom celé staveniště vylidnili a já jeřáb pustil.

Při dopadu na zem se celý rozpadl a já se o to již nestaral. V klídku jsem si letěl zpět domů, případně cestou koupil rohlíky. Ne nekoupil, protože jsem u sebe neměl peníze, ale snad příště. 

Doletěl jsem zpět na střechu, odkud jsem vyletěl předtím a rychle stáhl svůj oheň zpět. Sestoupil jsem opět nepozorně dovnitř budovy pode mnou a zároveň dával bacha na jednu svojí sousedku od naproti. Jmenovala se Penny a byla dost otravná. Vlastně se jí už párkrát mě povedlo málem odhalit, ale já vždy zahladil stopy.

V tichosti jsem přešel ke svým dveřím bytu a už slyšel, jak vrzaly ty od naproti. Proto jsem se okamžitě chopil svojí kliky a vlezl rychle dovnitř s hlasitým zabouchnutím. Nebylo by dobrý, kdyby mě přistihla v tom obleku. To už by její teorie byly potvrzeny na milión procent.

*Natasha*

Nastala další mise. Opět...a Tony se Stevem od včerejšího večera ještě ani jednou nepromluvili. Spíš se občas po sobě podívali, ale jen opravdu málokdy. Možná se to týkalo Cadence, možná ne, ale něco v tom bylo. 

Protože, když jsem včera šla od výslechu od našeho nového zajatce, uviděla jsem Capa, jak mířil k sobě do pokoje bez toho, aby někoho pozdravil, či tak. Pouze se díval do země a bylo mu tak nějak jedno, že do ostatních narážel. Raději jsem to neřešila.

Dnes brzy ráno za námi přišla Hillová s tím, že máme výjezd. Nechtěli jsme jezdit, ale museli. Prostě jsme teď nebyli na helicarrieru nijak užiteční a Cadence se prý najde časem taky, ale co když by už bylo pozdě? Proč třeba nezavolala a nedala o sobě vědět? Nikdy by se přece sama od sebe nevypařila, jak pára nad hrncem.

Naše mise měla být v Dubaji. Týkalo se to prý další základny Hydry, či co a my jí měli za úkol dobýt a získat z ní nějaké informace. To samozřejmě problém nebyl, ale teď byla otázka, zda se na to ostatní cítili. Zmizení kamarádky nás tak nějak dostalo zpětně na kolena, ale museli jsme se soustředit. 

Letěli jsme už nějaký 3 hodiny. F.R.I.D.A.Y. nám oznámila, že bychom měli do pár minut být na místě a místo následně prohledat. Jedinci, co zareagovali, byl Tony a Rhodey. Jako správní parťáci oba ve svých brněních opustili letoun a šli si po svých napřed. V tu chvíli si už Clint rozkládal svůj luk ze složeného stavu v zavazadle, Bruce odkládal svoje sluchátka, co ho doteď uklidňovaly, Thor pozvedl svoje kladivo, Wanda i Pietro vylezli ze svých pokojů též připravený, Sam si nasadil brýle, Vision šel za Thorem a já si vzala pistole. 

Jediný Steve seděl stále na zemi osamocený a díval se posmutněle před sebe. Přišlo mi to podezřele divné. Šla jsem proto raději za ním a sedla si k němu. Nijak postoj nezměnil ani potom, co jsem mu položila ruku na rameno. Prostě nevnímal.

„Všechno v pořádku? Za chvíli jdem nakopat pár lidem z Hydry zadky, tak bychom tě potřebovali v pohodě," pousmála jsem se na Kapitána, který stále byl mimo sebe. Když ani potom neprojevil zájem, jednoduše jsem ho kopla do nohy. To už potom zareagoval, ale pocit bolesti neprojevil. Místo toho na mě upřel ublížený pohled, který se mu nijak nepodobal. 

Už je to tady zase...

„Přestaň už smutnit. Cadence bude v pořádku a ty se musíš sebrat. Ne vzít roha, tak jako předtím a pomoct nám za chvíli porazit ty grázly," drkla jsem do jeho ramene a postavila se. Natáhla jsem se pro jeho štít a druhou rukou mu nabízela pomoc, aby se mohl postavit. S chvílí váhání nakonec přijal a postavil se. 

S přikývnutím si nasadil helmu a já mu podala kulatý štít.

„Můžeme teda?" zeptal se Barton s pohledem na nás a já s Capem souhlasně přikývli. To už letoun přistával na volném místě, někde poblíž opuštěných budov a F.R.I.D.A.Y. oznámila výstup. 

*Zac*

Jediný jsem zůstal na základně s tím, že bych tu mohl nějak pomoct, ale byl to tak nějak opak. Vůbec mě tu nikdo z agentů nepotřeboval a akorát mě odevšaď vyháněli, že jsem překážel. Zklamalo mě to a proto jsem se rozhodl se jít podívat na našeho elektrického vězně aka Doctora Dooma. Reed, Sue i Ben odjeli už včera večer, protože potřebovali něco vyřešit doma, takže Doom zůstal tady.

Stále mi nehrálo, kdo ho mohl dostat na kolena. Pavučiny, popáleniny, ale kdo byl ten třetí. Vrtalo mi to v hlavě taky a slíbil jsem jak Tashe, Wandě i Clintovi, že to pořeším taky. Přece jen to leželo v žaludku celému SHIELDu i Avengers, tak proč by ne i mně.

Vešel jsem do části pro vězně, kde jsme měli i nedávno polapeného vědce od Hydry. Pořád ještě nic taky nevyklopil, ale to jsme zatím neřešili. On byl jeden z posledních, co zbyli od Terrortoxu. Díky bohu za to, že už nebyla Freya a ani ti dva. Oni dva nás celé dětství s Cadence týrali. Bylo to hrozné.

Doom zrovna seděl na zemi ve své nerozbitné cele, která nedokázala propustit ani trochu elektřiny. Byla vlastně podobná jako ta, kterou měl doktor Banner, ale jen trochu vylepšená. 

Při pohledu na muže v zeleném plášti mě zaráželo, jak mohl být najednou tak bezbranný. Elektřina je hodně silná věc, kterou může člověk ovládat. Zvlášť já i Thor. Oba jí držíme co nejdál o lidí, abychom jim neublížili. Stačilo by to trochu přehnat a hned by byli spáleni ostatní na škvarek. Brrr...

Když jsem se přiblížil blíž k jeho cele, uslyšel jsem tiché sebevědomé zasmání, které i dunělo, jelikož byl celí z kovu. Polekaně jsem sebou ucukl, ale nenechal jsem se tím nijak rozhodit. Šel jsem proto ještě blíž, nahodil tvrdý výraz a hodlal z něj vypáčit nějaký informace.

„Kdo Vám tohle udělal?" začal jsem, abych si zjistil identity všech tří, co ho napadli a zneškodnili. Jakmile jsem se na to zeptal, začal se zvedat ze země a byl ke mně otočený zády. Přes hlavu velkou kapuci ze stejné zelené látky, nohy i ruce z kovu, včetně obličeje. Vyplývalo to až neuvěřitelně, že to bylo skutečné...i když...Ultron byl možná horší.

„Všichni jste tak naivní, ale brzy vás postihne konec. Jak Avengers, tak i Fantastické čtyřky," zamručel něco pod zelenou kápí, která zakrývala většinu jeho kovového obličeje. Ale já mu rozuměl. Sice zněl jako robot, ale hluchý jsem ještě nebyl. Moje smysly zpozorněly ještě víc a já se obával nebezpečí.

„Co?" zareagoval jsem na jeho poznámku a začal se konečně na mě otáčet. Sice pomalu, ale otočil. Oči byly normálně lidské, ale plné nenávisti. Asi bych měl začít víc respektovat fotra Cadence. Ksichty jeho obleků vypadají stokrát líp.

„Až s vámi všemi skončíme, budete prosit na kolenou, abychom vám vrátili něco, co je pro vás všechny ve vašem životě nejdůležitější," pronesl chladným tónem a mně naskákala husina po těle. Děsil mě jeho projev, ale musel jsem udržet svůj postoj. 

Byl jsem již Avenger taky. Nemohl jsem se tím nechat vykolejit, tak jako posledně dokázala Wanda dostat všechny mimo hru tím, že jim ukázala nejtemnější obavy. Capovi jeho bejvalku z války, Natashe cvičení u mafiánů a Thorovi smrt nejbližších. 

Dokázala se nabourat do hlavy i Cadence a té ukázala, že zradila všechny. Že prolila krev jen proto, aby dokázala přežít sama za sebe. Ale mně, Tonymu a Bartonovi se do hlavy nedostala. Naštěstí. Nechtěl bych vidět svoje obavy ve Wandině světle.

Ale teď tu šlo o další. O Cadence. Jak to myslel tím, že ho budem prosit na kolenou, aby nám něco vrátil? Nemyslel tím přece Starkovou! Nebo přece jen ona zmizela ještě předtím, než on byl přiveden sem. Jak velká šance tam byla? F.R.I.D.A.Y. by mi to možná vyčíslila.

„Vy ste unesli Cadence?!" vyštěkl jsem podrážděně a nevěřícně zároveň. Nechtěl jsem křičet, protože bych mu dopřál akorát radost. Nemohl jsem si to dovolit a před ním. Možná to celé viděl Fury. Možná ne, ale chtěl jsem z téhle chvíle vytěžit maximum a zjistit, kde je moje kamarádka z dětství!

„Ne...ale na tu řada přijde brzy taky," znovu se zasmál a mně už praskly nervy. Nechtěl jsem tam pořád jen tak stát jako tvrdý i a rozhodl se odejít. Udělal jsem mu zřejmě radost, ale já to neřešil. Šlo tu o Cade. Záleželo nám na ní hrozně moc a on možná věděl, kde byla. Cítil jsem to, ale teď nebyla ta správná chvíle. 

Narážel úplně na něco jiného a já to hodlal vypátrat. Ale napřed jsem to chtěl oznámit Avengers, co byli na misi v Dubaji. Snad není ještě příliš pozdě.