Byla chladná temná noc, pouze měsíc a hvězdy mi mohli posloužit jako světlo. Z mých úst se díky mému rychlému dýchaní vypařovala pára a stoupala vzhůru. Snažila jsem se mé ruce zahřát, ale po pár marných pokusech jsem to vzdala. Mé kroky byli slyšet dvojitě. Počkat. 

Zvuky mých podpatků dopadající na chodník dokonale ladily s dalšími kroky. Není možné aby v téhle ulici byla slyšet ozvěna. Mé srdce pomalu zrychlovalo svůj tlukot a můj mozek se stál více ostražitým. Pomalu jsem se rozhlédla kolem. Snažila jsem se nenápadně ohlédnout za mé rameno, ale moje svaly byly stažené strachem, vlastně se divím, že stále pokračuji v chůzi.

Nakonec jsem se přiměla otočit hlavu. 

Byl tam.