Alessandro se dva dny ze své náročné cesty vzpamatovával. A třetí den prohlásil, když měli jet na oběd k Leovým rodičům, že se před tím staví na nákup.

"Zas?" zeptal se Leo překvapeně. Když už tu byl Alessandro minule, nakoupil několik věcí. A tentokrát nepřiletěl bez kufru, ale naopak měl všechny své věci u sebe.

Stáhl si nohavici kalhot po tom, co si nandal protézu a postavil se. "Ano, zas," zopakoval. "Potřebuju nějaký slušený kalhoty."

"Ne, prosím," vydechl Leo. Jednou byl s ním nakupovat kalhoty. A byla to noční můra, protože Alessandro samozřejmě hledal specifické kalhoty, aby zakrývali jeho protézu. Když se nepodařilo najít ty, musel najít alespoň takové, které šly lehko prodloužit.

Alessandro se zasmál. "Ale ano."

Leo měl stále půjčené auto rodičů a řídil, mohl zkrátka nákupní centrum přejet a pokračovat, nakonec to ale neudělal a s našpulenou pusou zabočil na parkoviště. "Dneska to bude rychlý, fakt," slíbil Alessandro.

"Rychlý ve tvém slovníku znamená co, tři hodiny?"

"Dej mi čtyřicet pět minut maximálně."

"Můžeme se vsadit, prosím? Mám pocit, že tohle bude moje nejsnadnější výhra v životě."

Uchechtl se. "To bych ti neudělal."

A ještě že neudělal, protože uběhlo teprve dvacet minut, kdy Leo seděl na lavičce před kabinkami a Alessandro vyšel s prvními kalhoty. Vzhlédl od telefonu. A i když už byl samozřejmě plně zvyklý na Alessandrovu protézu, stejně ho v tu chvíli překvapilo, když ty světle béžové kalhoty končily u kotníků a jeho protéza tak čouhala ven, ještě když neměl obuté boty. "Co myslíš?" zeptal se Alessandro.

"Tyhle jen tak neprodloužíš, ne?" zeptal se Leo. "Ten střih je na to blbý."

Alessandro přešel k zrcadlu vedle Lea, kde se mohl lépe vidět na rozdíl od té stísněné kabinky. "Nebudu je prodlužovat."

Leo zmateně nakrčil obočí. "Jakože..."

"Jakože je mi jedno, že všichni uvidí mou protézu. Už... už je na čase."

Dobře, tohle od něj Leo přímo ten den nečekal. Nechtěl mu to dát ale nějak na jeho, a tak se jen upřímně usmál. "Oh, okay, v tom případě si myslím, že ti padnou skvěle. Ta barva je dobrá. A dělají ti dobrý zadek."

Alessandro protočil očima a zasmál se. "Proboha, příště jdu nakupovat bez tebe."

"Chtěl jsi vědět můj názor!"

"Tvůj názor není vůbec objektivní."

"Je. Kdokoliv může říct, že v tom máš pěkný zadek. I když je pravda, že by se mi nelíbilo, aby někdo cizí komentoval tvůj zadek."

Alessandro si ty kalhoty koupil. Šly do dalšího obchodu, kde si vyzkoušel ještě jiný a když už se převlékal, oblékl si novou koupi na sebe k Leovým rodičům, protože prý byly i pohodlnější. Když tedy vyšel z kabinky tentokrát, jeho protéza šla vidět. 

Leo na něm viděl, že i když se snaž vypadat, že to nic není, byl to pro něj tak trochu mentální boj. A tak ho hned chytil za ruku a nepustil ho až do chvíle, kdy seděli zpátky v autě na parkovišti. Když se Alessaandro posadil na sedačku spolujezdce, vydechl. "Dívalo se na mě méně lidí, než jsem čekal. Vlastně skoro nikdo."

Pousmál se. "Nebylo to tak strašný, ne?"

"Mentálně? Bylo. Ale bylo příjemný, žes byl se mnou." Odmlčel se. "Beru tohle jako nový začátek. Tohle všechno. Protože mi přijde, že když to neudělám hned teď, neudělám to už nikdy a navždy se budu v létě pařit v dlouhých kalhotech. A myslím, že začít s tebou, s tvou rodinou a kamarády, je to nejlepší, čeho můžu využít, protože se všichni zdají tolerantní jako ty. Alespoň tenkrát na tý oslavě byli."

"Kdyby ti někdo řekl něco nevhodného, asi je praštím," zamumlal Leo a nastartoval.

"Hele, sotva se ti uzdravil nos. Nemusíš ho riskovat znovu," namítl Alessandro.

Leo se uchechtl. "Pro tebe? Vždycky," řekl dramaticky. 

A tak dojeli na jejich malý rodinný oběd, na kterém se nakonec objevili i Simon s Aurou a malou Caroline, která měla za dva měsíce už jeden rok a už lozila po čtyřech. A že byla rychlá. 

Nikdo jeho protézu samozřejmě neokomentoval, Leo jen uviděl Simona, který nejprve nenápadně na jeho nohu koukl, pak se pousmál, pak se podíval na Lea a pousmál se ještě víc. Simon od něj samozřejmě věděl, že se Alessandro vždy snažil nohu zakrývat jak jen mohl. Leo se v tu chvíli jen kousl do rtu, aby zadržel ten úsměv. Proběhla mezi nimi neverbální komunikace. 

Poobědvali. Napili se vína. Možná trochu víc vína, než bylo na poledne hodno. Aura, která nepila, aby řídila zpátky, nad nimi jen protočila očima. On i Alessandro mohli pít oba, jelikož auto nechávali tady a jeli zpátky taxíkem.

A tak bylo nějak tak přirozené, že chvíli po obědě, seděli na zemi se Simonem vedle sebe, Alessandro před nimi dřepěl s malou Caroline, kterou držel na místě. Aura nad ním protáčela očima a komentovala, co jí to proboha dělají, ale Leo a Simon byli dvojčata. Byl by zločin, kdyby to nezkusili. 

Alessandro se pousmál. A pak začal odpočítávat. "Tři... dva... jedna... Teď!"

Pustil Caroline. A souboj, jestli pozná svého tatínka, mohl začít.

Caroline byla opravdu veselé dítě. Hodně se smála, a tak i v tu chvíli se nejprve zasmála, neurčitě vypískla a začala lézt dopředu. Pohledem ale těkala mezi oběma, takže nebylo vůbec jasné, ke komu míří. V jednu chvíli se zastavila, její úsměv povadl a zmateně sledovala chvíli Lea, chvíli Simona, jako by si uvědomila až v tu chvíli, že její táta se zdá před ní být hned dvakrát až v tu chvíli.

"Chudina, takhle ji mást," zamumlala Aura, šlo vidět, že se ale nad tím také baví.

Pak Caroline vypískla znovu. Zase se usmála. A nakonec se vydala k Leovi a nezastavila se, dokud nebyla úplně u něj.

"No to si děláš srandu!" vydechl Simon poraženě. Leo se v tun chvílí mohl smíchy počůrat. Zvedl Caroline ze země a do vzduchu.

"To je moje holčička!"

"To je moje holčička," zabručel Simon vedle. "Sežeň si vlastní."

Položil si malou do klína a podíval se na Alessandra, na ten jeho úsměv. Oh, jak on byl v tu chvíli šťastný, když byl s celou jeho rodinou a věděl, že už se jen tak nic nepokazí. 

Aura k němu došla a Caroline mu vzala. "Jste jak malí. Všichni tři," zdůraznila a podívala se i na Alessandra, který zvedl ruce do obranné pozice. 

"Z mého profesionálního hlediska tohle bylo pro výzkum," bránil se. "Jsem pediatr. A dvojčata nejsou ještě plně neprozkoumané odvětví."

Simon se uchechtl. Aura se zasmála taky. "Takže jsi ze svého přítele a skoro neteře udělal testovací vzorky, chápu."

"Přesně tak."

Skoro neteř. Jak mu se líbilo tohle spojení, co Aura použila. 

Aura vzala malou spát. A sotva se Leo zvedl z podlahy, jeho máma na něj mrkla. Usmál se. Otočil se k Alessandrovi a pomalu se k němu začal blížit. "Uhm, je tady ještě něco," řekl Leo. Alessandro k němu zmateně vzhlédl. "Možná jsem se zmínil, že jsi měl tři týdny zpátky narozky."

Jeho máma milovala jako takový koníček pečení dortů. A tak v tu chvíli vešla do obýváku s dortem, na kterém byly dvě svíčky ve tvaru trojky a dvojky a začala zpívat. Leo ji zkrátka miloval. A aby v tom nebyla sama, přidal se k ní. 

Nespustil z Alessandra pohled, z jeho šokovaného obličeje, z jeho úsměvů, z jeho dojetí. Alessandro téměř neměl vlastní rodinu a tak byl Leo připravený se podělit o tu svou. Chtěl, aby se cítil doma. 

Alessandro sfouknul svíčky, zavřel oči, když ho Leo donutil, ať si něco přeje tak, jak o to udělal on jemu na nový rok. A když vzala jeho máma dort zpátky do kuchyně, aby ho nahrála, šeptem se zeptal. "Co sis přál? Slyšel jsem, že narozeninová přání máš říct člověku, kterého miluješ, aby se vyplnila," použil jeho slova.

Alessandro se uchechtl. A ještě tišeji zašeptal: "Aby už všechno zůstalo a bylo tak, jak teď. Jen klid a to největší štěstí na světě."

Leo se široce usmál a položil mu hlavu na rameno. "To snad nebude tak těžký splnit," zamumlal spokojeně. 

ǁ

AAAAAAA PŘÍŠTĚ POSLEDNÍ IMMA CRY