Valeriina léčba byla úspěšná.

Alessandro na své narozeniny, osmnáctého ledna, šel řediteli oznámit, že pokud se ještě neukážou nějaké komplikace, k třicátému lednu končí. Ředitel nemohl nic než přikývnout. 

Takže třicátého prvního ledna vrátil klíče od nemocničního bytu. Strávil poslední noc v hotelu.

Prvního února odletěl do Itálie. 

Druhého a třetího běhal po úřadech.

A čtvrtého sedl na letadlo směr New York. 

Samozřejmě letěl do Leova rodného města s přestupem pokazilo se vše, co mohlo - jeho první let měl čtyři hodiny zpoždění, a tak nestihl ten druhý. Nabídli mu let až na druhý den večer, který odmítl a raději nasedl na autobus, který sice měl jet asi třináct hodin, furt měl ale dojezd mnohem dřív, než kdyby letěl až na druhý den.

Opět si tak trochu neuvědomil své limity. A jeho protéza mu všechna jeho rozhodnutí dala sežrat.

Takže když vystoupil o čtrnáct a půl hodin (samozřejmě měli zpoždění) v Leově rodném městě, byl rád, že vůbec stál. Několika hodinový let a několika hodinová jízda autobusem hned po tom nebyl vůbec dobrý nápad. 

Leo stál s autem jen pár metrů od autobusu. A dle jeho pohledu usoudil, že hned poznal, v jakém stavu Alessandro je. Takže když k němu došel, dal mu jen krátkou pusu, než se na něj vyčítavě podíval. "Já ti sakra říkal, že máš počkat na ten let."

"Vidíme se skoro po měsíci a hned po mně hudruješ?" zeptal se Alessandro, kdy se snažil udržet svůj klasický humor, ale byl tak unavený, že ani to se mu pořádně nechtělo. Přece jen i tady byly tři hodiny ráno. 

Leo protočil očima a popadl Alexandrův kufr z kufru autobusu. "Máš ještě něco?" 

Zavrtěl hlavou. Celý svůj život sbalil jen do tohoto jednoho kufru. "Tak pojď," pobídl ho Leo. "Těch dvacet metrů k autu budeš muset ještě zvládnout."

Tak nějak to zvládl a hned se posadil na sedadlo pasažéra. Už neváhal, a zatímco mu dával Leo kufr do kufru auta, začal si protézu sundávat. Přece jen jeho rodiče určitě nebudou vzhůru ve tři ráno, to už nějak doskáče.

Leo se posadil na sedadlo řidiče a otočil se k němu. To už měl Alessandro protézu dole, a tak se k němu taky natočil. "Už mám právo na pořádný přivítání?"

Leo se pousmál. Naklonil se přes řadící páku, tentokrát jejich rty spojil na delší dobu a pořádně a pak ho vtáhl ještě do objetí. "Ty jo. Nějak mi nedochází, že jsi tady... na furt," zamumlal mu do ramene.

Jo, to mu nedocházelo také.

Sice měli už nabitý byt, tam se mohli nastěhovat ale až za dva dny, ty museli teda strávit u Lea doma. Leo řídil v poklidu a moc na něj nemluvil, protože nejspíše viděl, jak moc vyřízený byl. A tak cestou tak napůl pospával. A ani si nevšiml nejprve, že nezastavili před domem Leových rodičů, ale před panelovým domem.

Otevřel dveře. Vzpamatoval se. A až v tu chvíli se zarazil. "Kde to jsme?"

Leo se kousal do rtu. Oh, on definitivně něco tajil. Vypnul motor. A pak řekl: "Doma."

Byla tma, přesto Alessandro tu budovu poznal, když se zasoustředil. Viděl ji už na fotkách. Kývnul na ni, když hledali byt. 

To byla ta budova, kde byl jejich byt. A on nejprve naprosto nepochopil, proč tady teď byli. "Leo, vážně si cením, že mi to chceš ukázat, ale jsem fakt mrtvý a budu rád, když se vzpamatuju do stěhování za ty dva dny-"

Leo protočil výrazně očima. "Panebože. Jsme doma, doma. Žádný stěhování. Bydlíme tady. Já tady bydlím už dva dny."

"Počkat cože?"

Zasmál se. "Nakonec mi volali, že se můžeme nastěhovat dřív. Tak jsem... tak jsem si řekl, že bych tě mohl překvapit."

Alessandro neměl slov. Čekal, že bude muset skákat do schodů v domě Leových rodičů, další den předstírat, že je v pořádku, i když věděl, že bude lehce mrzutý z únavy a bolestí, teď najednou měli svůj vlastní prostor a s výtahem?

Takže se taky zasmál. Polila ho jistá úleva. "O můj bože, já tě miluju."

"A budeš mě milovat ještě víc, počkej," zamumlal, odepnul si pás a dřív, než stihl Alessandro cokoliv říct, vystoupil z auta a zmizel uvnitř. 

Alessandro byl zmatený. Seděl tam sám v autě, bez nohy, a Leo si zkrátka jen tak zmizel dovnitř bez vysvětlení. Zdálo se mu, že vyloženě slyší v uších to cvrlikání cvrčků, v jakém tichu byl. Začal si už představovat scénáře, že ho tam Leo prostě jen tak nechal, když se najednou opět objevil v hlavních dveřích a nesl berle.

Naprázdno otevřel pusu překvapením. Alessandro vždy byl klidnější, když měl na bytě berle nebo vozík, právě kvůli dnům, jako byly tyto. Jelikož byl ale vždy až moc rozlítaný, berle a vozík nebyly zrovna věci, se kterými by se lehko mohl stěhovat, a tak vyloženě vlastní naposled vlastnil ještě v Itálii. Od té doby se vždy dal do kontaktu s nemocnicí, do které měl vystoupit, a tyto věci si vyžádal. 

Tady ještě nevěděl, kde bude pracovat. Bylo to něco, co zatím ještě neřešil, proto berle ani vozík zajištěné neměl. Jelikož ale plánoval se tu usadit, samozřejmě, chtěl si koupit už vlastní, což měl na svém pomyslném listu, co udělat v prvním týdnu po příjezdu, v top pěti věcech. 

Jenže Leo někde berle najednou sehnal. A on mu v tu chvíli nemohl být vděčnější. "Kdes je proboha vzal?" zeptal se hned, co Leo otevřel dveře spolujezdce. 

Uchechtl se. "Šel jsem do nemocnice. Našel jsem sklad. Jedny si vzal a vyklubal s nimi ven, kdy jsem předstíral, že jsou mé a potřebuju je. Co myslíš?"

"Počkej, fakt?"

"Ne, prosím tě," vydechl pobaveně. "Máma je sestra, pamatuješ? Takže když jsi mi oznámil, že jedeš autobusem, bylo mi jasný, jak to dopadne."

Alessandro se postavil, přebral si od něj berle. Ulevilo se mu, že najednou nemusel skákat k výtahu nebo trpět bolest protézy. 

Leo se natáhnul kolem něj a protézu mu vzal, pak vytáhl i jeho kufr. Alessandro byl s ním zpátky teprve půl hodiny a opět už mu stihla dojít slova z toho, jak dokonalý Leo byl. A na sekundu nezalitoval toho, že se rozhodl za ním přestěhovat.

Vydali se dovnitř k výtahu, který na ně už dole čekal. Vyjeli do druhého patra. Leo vytáhl klíče od jejich nového bytu, od jejich prvního společného domova a Alessandro ihned zatajil dech, když ho uviděl. Protože ihned si dokázal představit, že tohle bude jeho nové doma, ještě k tomu s Leem. 

"Vítej doma," řekl mu Leo dramaticky a on se i přes únavu neubránil širokému úsměvu.

Říkal, že už tady dva dny bydlel a šlo vidět, že se snažil to trochu i zařídit. Poznával deku z jeho pokoje poskládanou na kraji sedačky, nějaké fotky, knihy, v kuchyni bylo nakoupené ovoce a připravené jídlo. "Kupování jídla s sebou pro tebe je můj jazyk lásky," řekl sarkasticky, když se nad tím Alessandro pohledem zastavil a pousmál se. 

A pak, druhá místnost. Jejich společná ložnice. A na posteli z květů růže obří nápis Vítej doma. 

Možná se mu chtělo brečet. Ale jen možná. 

"Já se omlouvám," zamumlal Alessandro, dobelhal se k posteli, odhodil berle a vyvalil se zády na ni. Lístky růží se rozletěly kolem něj, když slastně vydechl, a tlumeně se zasmál. "Všude dobře, doma nejlíp," prohlásil. 

Uslyšel Leův tichý smích, a tak zvedl hlavu a natáhl k němu ruku. Leo pomalu došel k posteli, částečně si na něj nalehl, položil mu ruku na tvář a dlouze ho políbil. "Líbí?" zeptal se pak šeptem.

"Je to dokonalý," zašeptal Alessandro a natáhl se pro další pusu. Najednou jako by necítil žádnou bolest, jako by jeho mrzutá nálada byla pryč, jeho mozek stále jen opakoval Leo Leo Leo a domov domov domov a snad celé jeho tělo vypouštělo serotonin. 

Pak se ale Leo odtáhl. "Takže. Půjdeš do sprchy. Najdu ti něco na spaní. Trochu to tady uklidím. A pak spíme minimálně do oběda."

"To zní jako ten nejdokonalejší plán, upřímně," přiznal. Únava totiž i přes to všechno neustupovala. Takže Leo se zase odtáhl, Alessandro posbíral ze země berle. Když vstal z postele, Leo z postele sundal přehozenou deku a tím pádem i všechny lístky růže skončily na zemi. To byl ale problém jejich zítřejšího já. 

Dal si tedy rychlou sprchu, oblékl si to, co mu Leo vytáhl z kufru a když vyšel z koupelny a vrátil se do ložnice, uprostřed postele seděl plyšový zlatý retrívr, kterého Leo musel taky vytáhnout z kufru. Uchechtl se.

O deset minut později už leželi přituleni k sobě, aniž by jim opravdu docházelo, že takhle teď bude vypadat každá jejich noc. Konečně.

ǁ

... myslím, že v úterý bude dopsáno. ach jo.

ale,,, trochu jsem nám uspíšila alexandrův odjezd. nač rozepisovat že jo. protože teď vám dám ty zasloužené dvě kapitolky plné radosti a lásky :D