Alessandro

Ten den se toho stalo strašně moc.

Jakmile se vrátil do nemocnice, pobral veškeré Valeriiny testy a výsledky, současné i předešlé. Tři měsíce nemohl přijít ne léčbu, která by jí vyhovovala, která by jí alespoň umožnila netrávit celý život v nemocnici, takže si byl téměř jistý, že něco museli přehlédnout. Nějakou neobvyklou kombinaci jejích výsledků, něco, co je ještě nenapadlo.

Seděl v nejbližší kanceláři od Valerie (takže byl od ní tak na dvacet metrů) a hodiny se přehraboval v papírech, knihách, četl lékařské studie na internetu. Jeho noha ho stále bolela od jeho dvaceti čtyř hodinové směny, a tak stejně nemohl moc poletovat. Valerie byla dneska prozatím stabilní. Díky Bohu.

Začala čtvrtá hodina jeho koupání, když se na dveřích ozvalo ťukání. Alessandro vzhlédl zrovna, když ředitel nakoukl dovnitř. "Můžu?"

Přikývl a založil si knížku, kterou přímo četl, tam, kde skončil.

"Na čem pracujete?"

"Snažím se najít to, co nám uniká ohledně Valerie," vydechl. Začínal být opravdu lehce vyčerpaný z toho pocitu, že je zkrátka nedostatečný. Že se všichni mýlili, když se mysleli, že on bude pro Valerii tou nejlepší možnou volbou. Možná zkrátka nebyl tak dobrý.

"A jak se daří?"

"Vůbec nijak."

Ředitel se lehce zasmál a posadil se naproti němu. "Tak se vám možná bude pracovat líp po této novině, kterou vám chci oznámit." Alessandro nakrčil obočí a ředitel tak hned pokračoval. "Rozhodl jsem se propustit Bernarda Kocha."

Alessandro nejprve ani nevěděl, co říct. Nejraději by totiž vykřikl radostí, zasmál se, to před ním ale udělat nemohl. "Opravdu?"

Přikývl. "Vyslechl jsem si personál, vyslechl jsem i vás. Přece jen je to už několik týdnů, co jste za mnou byl kvůli jeho chování vůči personálu a omlouvám se, že jsem to tenkrát nevzal vážněji. Vyslechl jsem i vašeho... přítele, je tomu tak?"

Alessandro se kousl do rtu a přikývl. Když s ředitelem zařizoval možnost, aby se Leo mohl podívat na Valerii, strávit s ní den, samozřejmě tento fakt nespecifikoval. Nemuselo to totiž vypadat nejlíp.

Ale ředitel to v tu chvíli nijak nekomentoval. "Neříkám, že podporuju to, jak se to pan Riley rozhodl vyřešit, ale to, co mu pan Koch o vás řekl, byla poslední tečka pro mé rozhodnutí. Takový člověk nemá co dělat v nemocnici, natož tak v prostředí, kde lidé potřebují podporu."

"Víte, co Leovi řekl?"

"Přibližně, ne detailně, samozřejmě."

"Toho víte více jak já," uchechtl se.

"Opravdu?"

Pokrčil rameny. "Prý bude lepší, když se tor raději nikdy ani nedozvím."

Ředitel se lehce uchechtl a přikývl. "To není opravdu od věci. Každopádně chtěl jsem, ať to víte ode mě. Bez vás bych si totiž možná nikdy ani nevšimnul, že terorizuje personál a řídí je strachem."

"Rád jsem pomohl. I když se cítím trochu blbě, když tu nejsem ani domácí lékař."

"Mohl byste být, kdybyste chtěl," odpověděl ředitel bez váhání. "Dveře tady máte vždy otevřené. Jste úžasný lékař a byla by pro nás čest, kdybyste chtěl nazývat naší nemocnicí tou domácí. Vzhledem k tomu by se samozřejmě upravily i odměny."

Alessandro sklopil pohled, aby ten jeho úsměv nebyl tolik vidět. Rok zpátky, by to klidně vzal. Už teď měl velice dobré peníze a jestli by mu nabídli ještě víc, jen aby se tady udržel? Klidně by to udělal. Neměl nikde domov, dokázal si představit si ho vytvořit v Barceloně. Byl dobrý. Mohl by působit ve vyhlášené nemocnici. Mít peníze, o kterých se mu ještě na škole ani nezdálo.

Ale v tu chvíli zavrtěl hlavou. Teď to ani nezvažoval. "Už mám bohužel jiné plány." Jmenovaly se Leo. Znamenaly, že se přestěhuje za oceán za ním. I kdyby to mělo znamenat, že tam skončí v nějaké malé nevýznamné nemocnici.

Protože jeho neustálé cestování po světe, jeho týdenní návrat domů, kde ho matka ani nechtěla vidět, to vše mu pomohlo si uvědomit, že on v životě potřebuje někoho jako je Leo. A takoví lidé se hledali těžko.

"Myslel jsem si to," řekl ředitel, v jeho hlase náznak smutku. "Každopádně, co jsem vám chtěl vyřídit jsem vyřídil, teď vám přeji hodně štěstí."

S těmito slovy odešel. A jeho štěstí muselo mít úplně jinou váhu, protože půl hodiny mu stačila. Půl hodina mu stačila, aby ve všech těch testech a výsledcích našel něco, co nejspíše způsobovalo, že Valeriina léčba nezabírala. Postavil se a práskl do stolu. "No to si děláte srandu," zamumlal. A šel rozdávat rozkazy, protože tohle museli okamžitě prověřit.

Takže další tři dny probíhaly další testy, další vyšetření, až mu malé Valerie bylo líto. Jenže s každým dalším výsledkem se mu potvrzovalo to, co si myslel. Dalším každým testem se ukazovalo, že měl přece jen pravdu.

A ten poslední výsledek mu přišel přesně třicátého prvního prosince, v den, kdy v nemocnici nebyl, přesto mail kontroloval neustále. Přišel mu, když se s Leem chystali na pláž, kde chtěli strávit oslavu nového roku, aby taky konečně spolu něco podnikli.

Snažil se ale skrýt jakoukoliv reakci na to, že mu právě přistálo v mailu potvrzení toho, že už konečně věděl, proč Valeriina léčba nezabírala. A že konečně mohl její léčbu upravit tak, aby měla život o něco snesitelnější a hlavně ne na hraně smrti.

"Všechno v pohodě?" zeptal se Leo, když ho tam viděl jen tak stát a civět do telefonu. Alessandro mu neřekl ještě nic ohledně jeho úspěchu, ani jeho prvotní podezření. Protože chtěl mu to říct, až bude mít jistotu. Kvůli jedné další věci. A ten čas tedy nastal dnes.

"Všechno v pohodě," odpověděl a usmál se. "Jdeme?"

Leo k němu i tak došel a natáhl ruku, čímž jasně ukázal, že chce jeho mobil. "Na dnešek ti ho zabavuju. Nebudeš pracovat. Chci alespoň na tu hodinu před a po půlnoci Alessandra, co nebude myslet na práci."

Už chtěl něco namítnout, ale vlastně už věděl, co potřeboval, a tak mu mobil dal. "Oh, okay, to jsem nečekal," zamumlal Leo a hodil jeho telefon k sobě do tašky. Alessandro se zasmál.

Bylo jedenáct, když vyšli směrem k pláží. Všude bylo neskutečně lidí, což samozřejmě očekávali, proto se rozhodli jít vyloženě na poslední chvíli a pak po půlnoci nejlépe co nejdříve jít zpátky. Lákalo je ale vidět Barcelonu v oslavách nového roku.

Cestou se stavili na churros, prošli se malými uličkami gotické čtvrti a na pláž došli doslova dvanáct minut před půlnocí. "Lituju všech našich dosavadních rozhodnutí," zamumlal Alessandro, když uviděl to množství lidí, co se tady sešlo.

Leo se zasmál, chytil ho za ruku a začal ho táhnout blíže k vodě. "Bude to krásný, jen pojď."

Upřímně? Přišel si na to starý. Kolem nich hrála hudba, lidé tančili s drinky v ruce a zdálo se mu, že ani neviděl někoho, kdo by alespoň vypadal starší. Leo ho táhnul davem ale dál a dál a na tváři měl takový úsměv, že mu nic neříkal.

Pak, tři minuty před půlnocí, se zastavil. "Tady. Tady je to ideální místo na nový rok."

Stále kolem nich bylo dost lidí, alespoň ale do nich nikdo vyloženě narážel. V dáli už někde začínaly ohňostroje, ve vzduchu šlo cítit, že se půl noc neodbytně blíží.

Leo mu dal ruce kolem krku. "Víš, na co se těším nejvíce? Že poprvé dostanu pusu na Nový rok."

"Od koho?" řekl nevinně a Leo ho se smíchem šťouchl. Upřímně, těšil se na to taky, protože tohle taky bylo jeho poprvé.

A pak najednou všichni začali ve španělštině odpočítávat, někteří už od dvacítky. Leo vypadla lehce zmateně. "Sakra, já zapomněl, že ani odpočtu nebudu rozumět."

Alessandro se uchechtl, vice se k němu přitiskl a rty mu dal k uchu. Začal mu do ucha odpočítávat italsky, protože přece jen byly číslovky hodně podobné těm španělským a Leo se italsky učil. Když to Leo pochopil, usmál se a přitáhl si ho k sobě ještě víc.

A pak všichni začali křičet šťastný nový rok, ohňostroje na obloze se mohly zbláznit a on měl najednou na tváři Leovy dlaně, jak si ho přitáhly do polibku. "Přej si něco," šeptl Alessandro, když se jejich rty rozdělily, ale zůstávali opření čely.

Leo se lehce uchechtl, ale zavřel oči a opravdu si něco přál.

"Co sis přál?"

"Neřeknu ti to. Pak se to nesplní."

"Slyšel jsem, že novoroční přání musíš sdílet s člověkem, kterého miluješ, jinak se nesplní."

"Oh, nepovídej."

"Fakt jo."

Usmál se. "Přál jsem si, aby ses co nejdříve vrátil za mnou."

Oh, jak on mu nahrál. Přesně v to Alessandro doufal. Tentokrát to byl on, jehož koutky se zvedly do úsměvu. "Přišel jsem na to, Leo. Přišel jsem, co je na Valeriině léčbě špatně. Takže jakmile jí sestavím novou a tak dva, tři týdny se ujistím, že funguje, letím za tebou. V únoru už můžeme být konečně spolu."

Všechno, co se do té doby stalo, stálo za tu chvíli, kdy sledoval Leův nejprve nechápavý výraz, jak se mění v tu čistou radost. "N-neděláš si ze mě jen srandu, že ne?" vydechl.

Zavrtěl hlavou. "Samozřejmě, že ne."

Leovy oči se hned zaplnily slzami. Kousl se do rtu. "Myslel jsem... myslel jsem, že ještě tak minimálně tři měsíce budeme od sebe, ne-li více. Panebože."

Alessandro by nejraději zachytil ten moment, kdy měl Leo skleněné oči a odrážely se v nich všechny ty ohňostroje kolem nich. Tu jeho upřímnou radost. To, jak mu vyloženě skočil kolem krku stylem, že Alessandro měl co dělat, aby je udržel, když tenhle dvaceti šestý letý kluk se ho chytl jako klíště a nohy mu spojil za zády.

"Panebože, panebože, panebože," mumlal Leo. "Já říkal, že to zvládneš. Že má Valerie sakra štěstí, že tě má."

Leo u něj měl být ještě necelý týden, pak letěl domů. Takže kdyby se Alexandrovi povedlo vše podle v plánů, byli by od sebe maximálně tři týdny, než by si sbalil své dvě švestky a přestěhoval se na druhý konec světa za ním.

A tak taky ucítil slzy. Zavřel oči, jak Lea držel, nasál jeho vůni. Svět kolem i přes ten randál naprosto utichl. A ze všech těch začátků, kterými si už prošel, ať už Německo, New York, Hong Kong, Sydney a kdo ví kde ještě stihl působit, tohle byl ten začátek, na který se těšil úplně nejvíc.

Když Leo seskočil, znovu si ho přitáhl k sobě, stejně jako předtím, jen trochu agresivněji. Alexandrovi přišlo, že se téměř radostí třepe. A jeho srdce naprosto naplňovalo to, jakou radost udělal někomu tím, že mu oznámil, že budou už spolu moct být bez nějakých překážek.

Protože vážně na lásku už zanevřel. Vážně si už myslel, že se toho nikdy nedočká.

Takže byl rád, že to nevzdal, opravdu. Protože Leo byl vše, co potřeboval a ještě víc.

ǁ

... jsem se trochu rozepsala. tohle je ale možná jedna z mých fav kapitol, musím uznat 🥹